Portrét dámy

17.01.2023

(SPOILER) knihy Jamesových současníků čtu s potěšením a bez problémů, Portrét dámy mi ale přišel velmi špatně stravitelný - taková kupa hlušiny, zažloutlých krajek, nekonečných popisů a intrik. a taky rozhovorů, v nichž se zásadně (až na pár výjimek, většinou z úst Američanů) neříká to, co si kdo myslí, ale pravý opak, nebo se jen tak stupidně mlží.

působilo to na mě celé, jakoby autor hlavní hrdinku předkládal jako jakési roztomilé zvířátko s podivnými názory, které se o svou roztomilost i podivínství nechalo připravit utilitárním sňatkem. po svatbě pak hrdinka pozbyla jakýchkoli rysů i celkového charakteru a mnoha desítkami stránek se už jen propotácela k otevřenému konci.

co se týče mnohých nápadníků, Šlechtic byl jaksi mdlý, Americký obr byl vlastně jen šablona hnaná vášní, a i z mužů asi nejsympatičtější Bratránek měl Isabel rád právě jako to zvláštní domácí zvířátko. Manžel z toho vyšel nejzajímavěji. z jeho manipulativního projevu pořádně mrazilo a klidně mu mohlo být věnováno více prostoru. ovšem Isabelino odmítání nápadníků mi přišlo stejně bezdůvodné (tedy nezdůvodněné) jako její svatba.

z ženských postav mě vedle šablonovité Tety, moderní Novinářky a naivní Dívky zaujala asi jen Mrcha, od finální konfrontace jsem si ale slibovala víc.

celkově je ale kniha asi cennou památkou na doby, kdy byly ženy majetkem a správná žena byla poddajná, tichá, úpravná a uměla dobře sedět a čekat. a na rozdíl od současnosti to všem připadalo ok.

06.11.2022

Asi nedokážu plně docenit Jamesovu schopnost jak niterně a přitom s ironií se noří do pocitů svých dosti toporných a manýristických postav. Mistrné postřehy střídají poměrně dlouhé popisné pasáže plné delikátních barev a ozvuků mistrovských pláten. Ta jemná psychologická drobnokresba je impozantní, ale po čase mě začala poněkud nudit. Jamese mám rád, ale jsou to především jeho povídky, novely, případně črty z cest, ke kterým se tu a tam vracím. Spletitost a popisná originalita jeho dosti rozvláčných románů mě zatím spíš míjí. Dobrý román, to jistě, ale ne zcela můj cup of tea.

11.08.2020

Velmi hutné a psychologicky napínavé: zpočátku hodně dlouhé úvodní plácání "originálních postav", které nakonec nejsou originální ani za mák, snad kromě starého pána, který nás ale opustí. Zbývající jsou buď naivní, nebo násilně (tj. sebestředně) svobodomyslní, proto někdy až obtížní pro své okolí. Nikdo nic nikdy v životě nedělal (vyjma starého pána), nikdo nic nedokázal, většinou se jen za zděděné peníze důležitě potácejí z populárního místa na jiné v oblíbených zemích Evropy, tedy Anglie, Francie a Itálie (týden tu, pár týdnů jinde, měsíce zase onde, jednou za čas přes Atlantik do Ameriky). A mají o sobě neuvěřitelné mínění. A hodně o sobě přemýšlejí (vlastně spíš o jiných, kriticky)... Autor je poctivě a přepečlivě zobrazuje až pitvá (nu, portrétuje), krok za krokem, v dlouhatánských odstavcích se směsicí myšlenek hrdinů i komentářů vypravěče. Autor se nezastavil u jediného portrétu, ale zručně vyobrazil hned několi zásadně odlišných postav. Všichni ovšem zastávají nějaké pózy, předstírají, přetvařují se, mají svá tajemství, která umně skrývají a na odiv stavějí umělou tvář.

Nebýt komentáře níže, že se něco zásadního stane a vývoj pro hlavní hrdinku nebude příznivý (mohla si za to jen sama?, manipulovali s ní?, hráli si s jejím životem jen tak, pro nic za nic?), asi bych obsažný šestisetstránkový text brzy opustila. Přitom je autorův jazyk i po téměř 150 letech docela čtivý, s nadhledem až sarkasmem, skoro jako angličtí humoristé starých dob ("... s vlečkou, kterou musela přidržovat pážata či dějepisci..."). Plejáda postav má různý vztah k i stav "vystěhovalectví" z Ameriky do Evropy, či povinnou "cestovatelskou" znalost Ameriky v případě Britů, a na nich autor (jistě z vlastní zkušenosti) pěkně ukazuje rozdíly mezi kontinenty z hlediska kultury, názorů, postavení žen (jejich vnímání sama sebe, schopnost a ochota se prosadit se svými skálopevnými názory, sebejistota - především z americké strany), vnímání bohatství a titulů.

Autor dovede velice pěkně popsat nejen místo děje (scenérii, domy, vybavení), postavy (zvnějšku i zevnitř), ale i celou momentální atmosféru - požívá originální příměry a daří se mu čtenáři vše vyprávět tak, aby to viděl přímo před sebou. Autor také pěkně zakomponoval svoji vlastní náklonnost k Itálii a znalost její historie, kultury a mnoha jejích koutů (viz též Italské hodiny) - alespoň Řím a jeho památky, především v nich ukryté poklady výtvarného umění, jsou podrobně zmíněny ("Když jsem tvrdil, že jen projíždím, neznamenalo to, že bych bral Řím jako železniční stanici v Claphamu. Projíždět Římem znamená zůstat tu tak týden či dva.")

Psychodrama opravdu komplikované ("Neprovádí mi nic, ale nemá mě rád." - co vše se za tím může skrývat; "Ta svobodná, dychtivá dívka, se stala úplně jiným člověkem. To, co viděl, byla krásná paní, která měla cosi představovat."), dílem předvídatelné, dílem překvapivé, hlavně závěr mě svojí otevřeností moc neuspokojil.

Je to příběh, dle mého poněkud zastaralý (píší se dopisy, posílají telegramy, cestuje se vlakem a parolodí z místa na místo, na návštěvu se lze zastavit klidně v deset večer na cestě na nějaký večírek, na plese trsají pánové v uniformě a s ostruhami!?; taky se moc nečte, spíš se zírá do dáli, štká se, nápadníci jsou opatrní, než se vysloví, a je jich najednou docela hodně, odmítnutí jsou někdy dost krutá, třeba jen mlčení), ale také trochu umělý - autor si na něm dal záležet, nicméně postavy se mu na papíře samy nevyvíjely, pěkně je usměrňoval k obrazu svému. Ale přesto je vidět, že lidská povaha a vztahy se vlastně nijak nemění.

"Až budete na světě tak dlouho jako já, pochopíte, že každá lidská bytost potřebuje nějakou ulitu a že ty ulity je třeba brát v potaz. A ulitou myslím naše zázemí. Lidé bez něho neexistují, ke každému z nás patří nějaké okolnosti a doplňky. Čemu můžeme říkat, že je to naše 'já'? Kde to začíná a kde to končí? Přelévá se do všeho, co nám náleží - a pak se to zase vrací. ... Naše já je v tom, jak to svoje já vyjadřujeme - a patří k němu i dům, nábytek, oblečení, knihy, které člověk čte, společnost, kterou si vytvoříme - to všechno o nás vypovídá."

"Když někoho těší mít někoho rád - to už je přece vášeň!"
"Ne," zauvažovala, "vášní bych spíš nazvala to, když někoho těší mít někoho nerad."

"Avšak v tuto chvíli šťastný byl - možná šťastnější než kdykoli předtím a ten pocit měl široký základ. Byl to prostě pocit úspěchu - což je ta nejpříjemnější emoce lidského srdce." /vážně?/

"Je dobré mít něco, co člověk může nesnášet." /pozoruhodné/

"Kdyby se všichni hodní lidé ukryli do klášterů, jak by svět šel dál?" /táže se - správně - jeptiška/

04.02.2020

Kniha mě opravdu překvapila.
Jednak tím, že přestože je skoro 140 let stará, je tak moderní a aktuální. Postavy jsou dokonale živé, jejich myšlenkové pochody i dnes naprosto srozumitelné. Občas mi napadlo, jak je možné, že toho James (jako svobodný mládenec) o ženách ví tolik.
A jednak atmosférou. Čekala jsem v podstatě selanku – aristokracie řeší své mezilidské vztahy, přesuny po Evropě, protože neví co s časem a penězi. Ve skutečnosti se s určitou nadsázkou dá kniha označit za psychotriler. Popis Isabelina manželství je horor. Jako život s upírem, který vysaje veškerou radost a dá si velmi záležet na chladnokrevném cupování své oběti. Od okamžiku, kdy se hlavní hrdinka vdá, je čtení opravdu neradostné, stísněná atmosféra je až nepříjemná. Jako být zavřený v kleci s nebezpečným predátorem.

05.05.2019

... mezi trnovými rámy. Odmítá ctěné nápadníky - kavalíry, růžové krajkoví. Unášejí ji volné verše niterní, až ji vzápětí uhranul a omámil, omotal si její cit, utáhl korzet manželský, sám ďábelský... Píchá kvítek zlověstný. Ničí a tíží kamenný pohled netvora. Potají popíjí poháry slz. Srdce v touze. Stůně, žízní po líbezné harmonii. Láska v dáli. Kráska v moci zvířete.

09.09.2018

Tak to bylo peklo. Ani jedna postava mi nebyla sympatická. Všichni byli lhostejní k druhým, nechali je padnout a nesouvisle blábolili. Oproti Washingtonovu náměstí to byla děsivá skvadra.

17.07.2017

Na knihu, která na 560 stránkách vypráví o příslušnících anglické a americké smetánky, kteří nemusí řešit nic jiného než své vztahy a majetky (alespoň dokud někdo z nich vážněji neonemocní), je Portrét dámy nad očekávání čtivý. Jde především o zásluhu psychologicky komplexních postav a autorova zdravého nadhledu, se kterým popisuje jejich počínání, nikoliv děje bohatého na nečekané zvraty (přitom jsem ale neměl pocit, že by kniha byla roztahaná, naopak jsem ji od začátku do konce "hltal" se stejným zaujetím).

Překvapuje mne, jak autentické ženské postavy dokázali spisovatelé jako James nebo Hardy (viz Daleko od hlučícího davu) vytvořit. Portrét dámy bych se s ohledem na empatii, s jakou postihuje pokrokové smýšlení Isabel Archerové, nebál označit za feminističtější knihu, než jaké psala, pravda, o pár desetiletí dříve, Jane Austenová. Ženská emancipace je přitom pouze jedním z nepřeberného množství témat, jichž se James ve svých dlouhých vytříbených souvětích dotýká (podobně jako v knihách Jamesových evropských současníků, také zde fungují některé úvahové odstavce jako samostatné eseje s nadčasovou platností). Propracovanost knihy se projevuje také v její kruhové výstavbě s navracejícími se postavami a lokacemi, přičemž poslední kruh záměrně není uzavřen a autor zde, stejně jako na jiných místech, kde přeskakuje větší časové úseky, ponechává prostor čtenářově fantazii.

Mé obavy z obtížně stravitelného textu byly tudíž stejně jako v případě jiných klasik světové literatury zbytečné. Portrét dámy je skvěle napsaná a stále obohacující kniha, z jejíž každé stránky je znát, že jí autor obětoval kus života. Dnes na podobné narazíte zřídka, což je jeden z důvodů, proč se vyplatí překonat svůj odpor k "povinné četbě".

06.08.2016

Moje první kniha od Jamese. Čekala jsem aspoň trošku romantiky a trochu mě to zklamalo. Isabel a Ralpha jsem si oblíbila a jejich osud mě docela naštval. Četlo se to poněkud obtížně, ale jinak mě atmosféra doby vtáhla. Rozhodně je o čem přemýšlet