Portrét dámy přehled

11.08.2020

Velmi hutné a psychologicky napínavé: zpočátku hodně dlouhé úvodní plácání "originálních postav", které nakonec nejsou originální ani za mák, snad kromě starého pána, který nás ale opustí. Zbývající jsou buď naivní, nebo násilně (tj. sebestředně) svobodomyslní, proto někdy až obtížní pro své okolí. Nikdo nic nikdy v životě nedělal (vyjma starého pána), nikdo nic nedokázal, většinou se jen za zděděné peníze důležitě potácejí z populárního místa na jiné v oblíbených zemích Evropy, tedy Anglie, Francie a Itálie (týden tu, pár týdnů jinde, měsíce zase onde, jednou za čas přes Atlantik do Ameriky). A mají o sobě neuvěřitelné mínění. A hodně o sobě přemýšlejí (vlastně spíš o jiných, kriticky)... Autor je poctivě a přepečlivě zobrazuje až pitvá (nu, portrétuje), krok za krokem, v dlouhatánských odstavcích se směsicí myšlenek hrdinů i komentářů vypravěče. Autor se nezastavil u jediného portrétu, ale zručně vyobrazil hned několi zásadně odlišných postav. Všichni ovšem zastávají nějaké pózy, předstírají, přetvařují se, mají svá tajemství, která umně skrývají a na odiv stavějí umělou tvář.

Nebýt komentáře níže, že se něco zásadního stane a vývoj pro hlavní hrdinku nebude příznivý (mohla si za to jen sama?, manipulovali s ní?, hráli si s jejím životem jen tak, pro nic za nic?), asi bych obsažný šestisetstránkový text brzy opustila. Přitom je autorův jazyk i po téměř 150 letech docela čtivý, s nadhledem až sarkasmem, skoro jako angličtí humoristé starých dob ("... s vlečkou, kterou musela přidržovat pážata či dějepisci..."). Plejáda postav má různý vztah k i stav "vystěhovalectví" z Ameriky do Evropy, či povinnou "cestovatelskou" znalost Ameriky v případě Britů, a na nich autor (jistě z vlastní zkušenosti) pěkně ukazuje rozdíly mezi kontinenty z hlediska kultury, názorů, postavení žen (jejich vnímání sama sebe, schopnost a ochota se prosadit se svými skálopevnými názory, sebejistota - především z americké strany), vnímání bohatství a titulů.

Autor dovede velice pěkně popsat nejen místo děje (scenérii, domy, vybavení), postavy (zvnějšku i zevnitř), ale i celou momentální atmosféru - požívá originální příměry a daří se mu čtenáři vše vyprávět tak, aby to viděl přímo před sebou. Autor také pěkně zakomponoval svoji vlastní náklonnost k Itálii a znalost její historie, kultury a mnoha jejích koutů (viz též Italské hodiny) - alespoň Řím a jeho památky, především v nich ukryté poklady výtvarného umění, jsou podrobně zmíněny ("Když jsem tvrdil, že jen projíždím, neznamenalo to, že bych bral Řím jako železniční stanici v Claphamu. Projíždět Římem znamená zůstat tu tak týden či dva.")

Psychodrama opravdu komplikované ("Neprovádí mi nic, ale nemá mě rád." - co vše se za tím může skrývat; "Ta svobodná, dychtivá dívka, se stala úplně jiným člověkem. To, co viděl, byla krásná paní, která měla cosi představovat."), dílem předvídatelné, dílem překvapivé, hlavně závěr mě svojí otevřeností moc neuspokojil.

Je to příběh, dle mého poněkud zastaralý (píší se dopisy, posílají telegramy, cestuje se vlakem a parolodí z místa na místo, na návštěvu se lze zastavit klidně v deset večer na cestě na nějaký večírek, na plese trsají pánové v uniformě a s ostruhami!?; taky se moc nečte, spíš se zírá do dáli, štká se, nápadníci jsou opatrní, než se vysloví, a je jich najednou docela hodně, odmítnutí jsou někdy dost krutá, třeba jen mlčení), ale také trochu umělý - autor si na něm dal záležet, nicméně postavy se mu na papíře samy nevyvíjely, pěkně je usměrňoval k obrazu svému. Ale přesto je vidět, že lidská povaha a vztahy se vlastně nijak nemění.

"Až budete na světě tak dlouho jako já, pochopíte, že každá lidská bytost potřebuje nějakou ulitu a že ty ulity je třeba brát v potaz. A ulitou myslím naše zázemí. Lidé bez něho neexistují, ke každému z nás patří nějaké okolnosti a doplňky. Čemu můžeme říkat, že je to naše 'já'? Kde to začíná a kde to končí? Přelévá se do všeho, co nám náleží - a pak se to zase vrací. ... Naše já je v tom, jak to svoje já vyjadřujeme - a patří k němu i dům, nábytek, oblečení, knihy, které člověk čte, společnost, kterou si vytvoříme - to všechno o nás vypovídá."

"Když někoho těší mít někoho rád - to už je přece vášeň!"
"Ne," zauvažovala, "vášní bych spíš nazvala to, když někoho těší mít někoho nerad."

"Avšak v tuto chvíli šťastný byl - možná šťastnější než kdykoli předtím a ten pocit měl široký základ. Byl to prostě pocit úspěchu - což je ta nejpříjemnější emoce lidského srdce." /vážně?/

"Je dobré mít něco, co člověk může nesnášet." /pozoruhodné/

"Kdyby se všichni hodní lidé ukryli do klášterů, jak by svět šel dál?" /táže se - správně - jeptiška/