Portrét umělce v jinošských letech
James Joyce
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285783/mid_portret-umelce-v-jinosskych-letech-yVN-285783.jpg
4
152
152
Dílo popisuje utváření osobnosti mladého člověka na přelomu století v Irsku, proces krystalizace jeho životního poslání. Štěpán Dedalus, hrdina se silnými autobiografickými rysy, se v průběhu dospívání vymaňuje z područí tří základních vlivů svého dětství - rodiny, náboženství a vlasti - a propracovává se k poznání vlastního údělu umělce. Při desetileté práci na Portrétu si Joyce vytvářel a ověřoval experimentální techniku tvorby, kterou rozvinul ve svém vrcholném díle Odysseus.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , OdeonOriginální název:
A Portrait of the Artist as a Young Man, 1916
více info...
Přidat komentář
Prišla "dobrovoľne-nasilu" ako jedna z možností v rámci literárneho štúdia na VŠ a potešila ma! Joyce sa pekne číta v origináli, používa zrozumiteľnú a súčasne umeleckú angličtinu, pričom som si vypísala viacero citátov do akoby čitateľského / inšpiračného denníčku, ktorý sme si vtedy viedli. Zážitok z diela bol umocnený aj jeho neskorším rozborom na školskom seminári - výborná učiteľka, ktorá ten predmet učila a kniha vyšla spolužiačke, ktorá bola presvedčená a nadšená literátka, takže jej hĺbky bola schopná perfektne podať (každý seminár sme viedli niekto iný zo študentov, na dovysvetlenie). Za mňa doporučujem.
Můj osobní předskokan před Odysseem, kolem něhož po špičkách obcházím svoji knihovnu odhadem tak 10 let..... a konečně sbírám odvahu. Portrét umělce.... rozhodně není jednohubkou, avšak pro mne byl nečekaně čtivý a dokonce i srozumitelný. Jednotlivé fáze duševního vývoje hlavního hrdiny mne vyloženě uchvátily (ovšem u obšírného popisu pekla jsem trpěla podobně jako při pohledu na výjevy z obrazů Hieronyma Bosche; čtveráci jezuitští evidentně věděli, jak na to).
Nečte se lehce, pomalé ... Ale je to Joyce, takže člověk to dočte.
Ono to stojí za přečtení, i kvůli rozkošným vyjádřením jako je např. toto: "Však vy strach potřebujete, a hodně strachu, abyste se učili." (str. 328)
Když máte za sebou Dubliňany i Odyssea, Joyceův rukopis okamžitě rozpoznáte. Dílo se nečekaně odehrává v Dublinu, máme tu postavy intelektuálů, filosofické a náboženské debaty a zpochybnění všeho možného. Asi je škoda, že jsem se ke knize nedostal před čtením právě Odyssea, protože bych si jej užil daleko více. Joyce je jednoduše génius a pokud nejste v literatuře zběhlí, budete se u něj ztrácet.
“Nebudu sloužit tomu, več už nevěřím, ať už si to říká domov, vlast nebo církev; a v životním nebo uměleckém způsobu se zkusím vyjadřovat co nejsvobodněji a nejúplněji a bránit se budu zbraněmi, které si sám zvolím: mlčením, vyhnanstvím a lstí.”
Pokud chcete vědět jak vypadá Peklo, sáhněte po Joyceovi. Pro mně přetěžká kniha, prala jsem se s ní, nutila se, odkládala, vracela ve čtení...ale stálo to za to.
Po Odysseovi další zkušenost s Joycem. Zkušenost k nezaplacení. Stejně jako o Odyssea mi chvíli trvalo, než jsem se do knihy "včetl", příběh o kravce bučilce a a chlapci, který se jmenoval Panáček, mi nejdřív připadal nesmyslný, ale - jak už to často u nesmyslně vypadajících joyceovských jevů - později jsem pochopil jeho důležitost pro celistvost knihy. Portrét umělce v jinošských letech popisuje zrání z velké části autobiografické postavy Štěpána Dedala od prvních vzpomínek (vyprávění pohádky jeho otcem a zpívání si s matkou) přes základní školu, jezuitské gymnázium až na univerzitu. Celý text je rozčleněn do pěti kapitol, mezi kterými je třeba si představit určitý časový skok. Vyprávění pomocí volných asociací upozaďuje to, co čtenáři ulehčuje četbu, ale na druhé straně je to nedůležité. Mně samotnému to zcela vyhovuje - přece nepotřebuji vědět, kolik bylo ten a ten den stupňů nebo kolik bylo jednotlivým aktérům let, pro mě je důležité, co si daný hrdina myslí, co prožívá. Postavu Štěpána Dedala jsem si zamiloval (stejně jako všechny ostatní postavy) už v Odysseovi (protože bez spletitého celku, by bylo toto veledílo ničím), v Portrétu umělce jsem se do Štěpána ještě více vcítil, vcítil jsem se do jeho dětského a zvídavého přemýšlení, do jeho pubertální zkaženosti a odporu proti všemu církevnímu, do Štěpána skoro světce, který měl jít na kněze a dával si pozor na všechna pokušení světa a nakonec jsem se vcítil i do Štěpána studenta, umělce, který píše rozpravy o estetice a kterému záleží pouze na tom, aby mohl tvořit svobodně a bez zábran. Každá kapitola jakoby nebyla napsána "pouze" o stupních vývoje, ale dávala důraz na to, co právě hrdina pociťuje. Vždyť dlouhé několikastránkové popisy útrap pekelných ze strany jezuitského profesora na gymnáziu možná ani nemusely být tak děsivé a nemusel se jim dávat takový důraz a prostor - dal se jim, protože u Štěpána - zvrhlíka to způsobilo další z jeho mnoha přerodů v době dospívání.
Kromě krásného čtenářského požitku, zajímavých poznatků o estetice ze Štěpánových rozprav se spolužákem a různých druhů kritik katolické církve, na jejíž zabedněnost a uměleckou dřímotu Štěpán stále narážel, si z knihy přináším hlavně pocit, že dospívání je důležité, snad nejdůležitější věk v životě člověka. A myslím, že je jen dobře, když v dospívání člověk tápe a odklání se od jednoho "extrémního" názoru k druhému, protože jen tak je schopen žít život šťastně, svobodně a třeba i "umělecky".
Joyce údajně rukopis Portrétu v zoufalství málem hodil do ohně, ale včas tomu zabránila jeho sestra. Tohle byla moje první zkušenost s Joycem a velmi dobře ho chápu - sama jsem měla dost často nutkání s knihou udělat to samé. Dětské říkanky, patetické a překrášlené básnické obraty mladého obdivovatele Byrona, a pak bezmála čtyřicet stránek napěchovaných náboženskou halucinací, která pak pozvolně přejde do Štěpánovy glosy, že (ne)víra se přece nedá rozebírat s fíkem v hubě, a ať jej laskavě jeho přítel vyplivne (omlouvám se, nemám přesnou citaci, knihu jsem četla v originále). Číst tuhle knihu bylo místy doopravdy za trest, ale mám pocit, že ve mně vyvolala přesně to, co měla. Přerod, dospívání, hledání identity, loučení se se starým životem, vymotání se z toho, kam nás vesmír uvrhne a co na nás už, ať chceme nebo ne, navěky bude mít vliv - to všechno není jednoduché; naopak je to sakra bolestivé, má to momenty, kdy si chceme rvát v záchvatu pološílenosti vlasy, kdy nás stud málem fackuje, ale taky momenty osvícení, poznání a síly, že kterých budeme ještě čerpat celý život. Joyceovi se tohle všechno povedlo do Portrétu přenést, a proto je to svým způsobem geniální dílo.
Je to vskutku portrét, ale je vše, jen ne statický, přestože víc než na děj se často zaměřuje na myšlenky, glosy irské společnosti, dospívání atd. Ale převážně jde o glosování náboženství, křesťanské morálky a výchovy. Možná to nezní zábavně, ale je. I přes to že se nejedná o lehké čtivo. Joyce byl opravdu velký autor a pokud vám připadali Dubliňané trošku nudní a Odysseus trochu nečitelný, tahle kniha by vám i tak mohla připadat skvělá. Text je zároveň (na svou dobu) dost experimentální, každá kapitola je psaná jiným stylem a jak dospívá vypravěč, Joycův styl umocňuje tento pocit pro čtenáře i vyzrálejším a propracovanějším stylem psaní. Téhle knize nemám co vytknout, jsem nadšený, nadšený a do třetice nadšený! Čteno v originále.
Zatímco od koupi 'Portrétu' to trvalo jen dva měsíce, abych konečně shodil z ramen ten veliký rest a přečetl si něco od Joyce, 'Odysseus' a 'Finnnegans Wake' zůstavají v mé sbírce už od roku 2013 u ledu a soustavně se jim vyhýbám (říkám si, že mám vždy zrovna aktuálně zajímavější věci ke čtení, ale stejně tak je to výmluva - hlavně ta délka je problém). ____ Joyce si jede svůj flow, jako rapper, přeskakuje z momentu do momentu, z události do události, z myšlenky do situací, bez ohledů na čtenáře a jejich očekávání nebo požadavky a já si ten diss-track celkem užívám, i když to není žádná čtenářsky vstřícná četba, po které byste toužili (spíš mě baví, jak to tuctový Mařeny čtenářské obce musí zanechat v těžkým deliriu, protože takhle se přece kniha nepíše - Hřmění divadla Sklep se vrací)... nicméně, když vidím, co lidi průměrně čtou, vždycky se pak naseru, stejně jako od svých spoluhrářů v mp-gamingu, holt očekávám víc. A Joyce to víc tak nějak nabízí, ale nenabízí to atraktivně, je to celý jako rapový album, plný střihů (Joyce měl rád filmy), skákáte z tracku na track a v momentech je to silné myšlenkami, aby to zase spadlo do čehosi, co jen tak blábolí a následně zase mělo silný moment. Chvála všem, není to až tak dlouhé. Vyobrazení pekla definitivně jen tak nezapomenete. Křesťanský dogmatismus se tu dostává na pravé světlo, jak znásilňuje lidi a s pomocí strachu je manipuluje do čehokoliv, co se jeho představitelům hodí, hlásat o tomhle pekle mladým studentům, kdepak celibát, tohle pomalu učí, uřízněte si svoje péra, hoďte je do škarpy a zbytek mrzkých chvil stravte v pokání, protože nechcete přece zhřešit a skončit na tomhle místě - katolické školství holt asi nebylo med. Disciplína, ale hlavně vymývání mozků dogmaty a manipulace strachem. Nevidím rozdíl v totalitarismu a tomhle "křesťanství"... lidi jsou jako ovce... když je chcete nasměrovat určitým směrem, není nic snazšího. ____ Jsem rád, že jsem konečně dal něco by J.J. a myslím, že jsem to teď četl už jako solidní čtenář, co za sebou má nějaký ty postmodernistický a vyzívavější díla, takže jsem z toho nebyl odpravenej jak z nějakýho zjevení, protože ono to ani není, i když to lidi říkají. Ale líbilo se mi, jak obrazný je Joyce, silná, přesná slova, ale zároveň jejich proud, něco jako Bruce Lee literatury, ohýbá zažitá pravidla a to už dlouho zpátky. Zajímavý je i komplikovaný vztah s Irskem, těžko řít, jestli ho Joyce vyloženě nesnášel, ale fyzicky se od něj distancoval, nábožensky i politicky ho kritizoval a řekl pár nehezkých věcí (stejně jako já konstantně kritizuju tuhle lidskou žumpu) přesto to pro něj literárně, námětem, bylo téma až do konce jeho života. ____ Závěrem doporučím řadovým čtenářům, co ujížději na literatuře, approved by conservative +40 ladies, vzdejte to a vyhněte se téhle knize, zpátky k bestsellerům, bezpetrželům a bezmrkvím. Joyce pro vás bude jako, když si chcete užít konverzaci s kamarádem na lavičce v parku a najednou vedle přijde metalista s boomboxem, kde valí na plný koule death metal.
Na začiatku som nevedel do čoho idem. Aj začiatok knih bol taký, zvláštny. Vlastne to bol tým, že to boli len útržkovité spomienky z detstva. Po čase sa mi kniha začala páčiť viac. S hrdinom som sa celkom zosobnil, niekedy mi až čítal z duše. Hľadal sám seba, v kolégiu, v rodine, medzi priateľmi a aj na univerzite. Úvahy o umení a viere boli veľmi pekné a písané zo srdca. Mnohými som sa nechal viesť a s mnohými som sa nestotožnil ale dojem mi zostal rovnako pozitívny. A som rád, že Stephanus sa nakoniec rozhodol tak, ako sa rozhodol a mohol tak vykročiť do veľkého sveta so slobodnou dušou
Knihu jsem četla před spoustou let, ale vzpomínám si ,že její obsah i styl byly pro mě úplným zjevením a že mě kniha naprosto uchvátila. Už to jméno hlavního hrdiny - Štěpán Dedalus - v sobě nese předzvěst vzletu ke hvězdám, ke hvězdám umění. Nádherný popis zrání mladého umělce, jeho vnitřních stavů, zachycení lásky i nenávisti k rodnému Irsku, potřeby osvobodit se z prostředí, v němž se narodil a které mu ve vzletu brání.
Formálně pro mě obtížná k četbě literatura. Zrání mladého muže, Joyceho autobiografie. Určující motiv církevní školy, nasáknutí katolickými motivy hříchu, viny, pekla, mladíkovo přestoupení a začátek pohlavní touhy, kdy zcela téměř bez sebe lovil prostitutky v bordelech. Následná několikastránková pasáž popisu pekla z úst kněze představuje Boží soud jako projev velmi brutálního a trvalého mučení těla i duše, jako projev nekončícího zavržení a postupné, nekonečné zkázy bez naděje. Štěpán po strachu z tohoto obrazu se kaje, stává se natolik a příkladně zbožným, že je ve škole profesory zvolen ke kněžské službě. Až halucinogenními obrazy zrání a rozhodování se Štěpán nakonec rozhodne nabídku nepřijmout. Scéna na pláži, kdy si v náznaku svobody (v celém díle spjatém s letem ptáků) uvědomí, co je jeho cestou, kde hledat a co vytvářet. Rozhodne se pro umění. Následné scény z koleje, kde jeho přesvědčení a rozhodnutí graduje, rozhovory se spolužáky podané jemně načrtnutými, opravdovými dialogy puberťáků, rozhovor, kde Štěpán popisuje svou estetickou koncepci postavenou na Akvinském.
Věty jsou lámané, neustále se objevují vnitřní obrazy Štěpána, vtahování vnějšího do nich. Stylově vnímám tento kus rozporně, silné jsou pro mě motivy, motiv zrání, text však jakoby stále zadrhává, neteče, láme se. Je vskutku podivný (tak ale i J. Odysseus), problém není ve zdůraznění vnitřního, jako spíš ve způsobu řeči, v jakési lepenosti, mnohopohledovosti, nejednotnosti. Forma se také v průběhu mění, na konci, po posledním rozhovoru s Crandym, kdy Štěpán stvrzuje své umělecké rozhodnutí, následují deníkové zápisky počínajícího umělce, rozhodnutého jít svou cestou, za svou představou svobody.
Přesto literatura hodná obdivu a ve svém modernistickém pojetí i následování !
Joyceovy texty mi přijdou srdečné a vřelé asi jako půlnoční pitva. Koluje bezpočet zábavných historek o tom, jak těžce dával Joyce své texty dohromady a při čtení je to notně znát. Výraz "užívat si četbu" je v případě Joyce protimluv. Joyce je bytostný analytik, každé slovo váží na laboratorních vahách, nechce být srozumitelný za každou cenu, ale přesný. Takovéhle texty nejsou zážitkem, ale hozenou rukavicí.
Joyce nie je oddchovým čítaním, jeho diela sú vo všeobecnosti oceňované skôr náročnejšími čitateľmi. Na jeho štýl tzv.„voľného prúdu myšlienok“ si treba zvyknúť a vyžaduje si plnú sústredenosť. Portrét mladého umelca je rozprávaním mladého muža vychovávaného v jezuitskom kláštore, počas ktorého sledujeme jeho vlastné vnútorné zápasy, úvahy a ich postupné spracovávanie, čo vyúsťuje do charakterového formovania sa, odklonenia sa od pôvodných ideálov a osobnostnej premeny. Nie sú opomenuté ani pomerne rozsiahle filozofické pasáže o cirkvi, viere, dejinách, umení, zakomponované do úvah budúceho umelca. Prekvapilo ma, ako sa chronológia rozprávania v závere roztriešti na úlomky odkazov, samostatných myšlienok, otáznikov, čo môže u čitateľa vyvolať pocit zmätenosti, výčitiek z nedopovedaného. Joyce je jednými považovaný za literárneho génia, naopak mnohými označovaný ako preceňovaný autor. Je na každom, aby si vybral.
Tato kniha byla mé první setkání s Jamesem Joycem. Kniha se nečte moc lehce, protože děj je v nějakých scénách zpřeházený, ale to do moderny patří. Zde totiž začíná experimentovat s chronologií děje aj. Je zde vidět, že Joyce je jeden z nejlepších světových spisovatelů a to hlavně díky technice jako jsou jeho díla napsaná. Kniha obsahuje několik velice dlouhých scén (např. kázání), které mě naprosto uchvátily. Je to zásadní dílo moderní literatury.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Odysseus |
| 1983 |  Portrét umělce v jinošských letech |
| 1999 | Dubliners / Dubliňané (5 povídek) |
| 1974 | Kočka a čert |
| 1996 | Anna Livia Plurabella |
Tak týmto som prečítal aj tretiu zásadnú, preloženú prózu J. Joyca. Je to zvláštne, pretože zatiaľ čo Dublinčania aj Odyseus sa mi zdali fenomenálni, toto som čítal snáď najpomalším tempom. Zaskočila ma, na koľko nezaujímavých momentov, ktoré vôbec neutkveli v pamäti, som narazil. (Pričom na oveľa ťažšieho Odysea som spomínal mesiace.) Kniha sa číta celkom dobre, ale možno sú na vine niektoré politické reálie, ktorými on toto dané dielo akosi prekladá. Trošku mimo mňa išla aj dišputa pred koncom knihy, obdobné som v Odysseovi hltal, avšak niektoré momenty - a to úvod do internátnej školy, strach z pekla a popis vyrovnávania sa aj následné precitnutie do ateizmu, majú čo povedať doteraz. Paradoxne si však nemyslím, že Portrét je kniha, ktorou by mal čitateľ začínať, keď sa začítať do Joyceovho diela. Tým je pre mňa trochu "namyslená" Pani Dallowayová od V. W., po ktorej Joyceove knihy -- vrátane Odyssea pôsobia ako sympatickí kamaráti z mokrej štvrte :) Nieže by sa čítali ľahšie, ale poskytujú iný náhľad.