Portugalské sonety
Elizabeth Barrett Browning
První české vydání mimořádně úspěšných milostných sonetů anglické básnířky viktoriánské éry v překladu Hany Markové-Žantovské. Se čtyřmi mědirytinami s barevnou akvatintou, obálkou a v grafické úpravě Cyrila Boudy, 500 číslovaných výtisků na ručním papíře.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1946 , Václav PetrOriginální název:
Sonnets from the Portuguese, 1850
více info...
Přidat komentář
Po Portugalských sonetech jsem sáhla v rámci osobní kruicáty za nalezením lásky k poezii. A rozhodně jsem sáhla po něčem výjimečném. Autorka do svých textů vepsala nejen svou nehynoucí a hlubokou láskou, ale i neskutečnou bolest těla.
"Tam, kde ty jsi, mi stopa kroků tvých promění zemi v ráj a nebe v zemi..."
Barret Browningová dokázala ve svých sonetech vyjádřit šířku i hloubku lásky, její magičnost a nezbytnost pro člověka, ukázala, že láska jde až za hrob,
"A dá-li Bůh, já chci
po smrti lépe jen tě milovat." (Sonet 43)
že skutečně někoho milovat, znamená ho milovat jako celek, plně a výhradně, bezpodmínečně, ne kvůli jedné či dvou vlastnostem, kvůli proměnlivým věcem jako je krása či intelekt, ale milovat ho pro něho samého, proto, co se nemění – snad duše by to mohla být.
"Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát." (Sonet 14)
Láska poskytuje obrodu, mění životy a mění člověka, píše novou kapitolu v našich životech, a to kapitolu věčného rozkvětu
"Já z nemoci se rychle pozdravila
a na poutnické holi mé mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni." (Sonet 42)
Vybrané sonety:
Sonet 43
Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi.
S hloubkou i výší, kterých dosahuje
má duše, když se slepě pohybuje
u hranic Života a Věčné Krásy.
S potřebou chleba, jenž po všechny časy
pokrmem našich dnů i večerů je.
Čistě jak ten, kdo pýchu odvrhuje,
volně jak ten, kdo o právo se hlásí.
S vášní, v mých starých žalech hořící,
s důvěrou, již jsem v dětství znala dát,
s láskou mým dávným svatým patřící,
slzami, smíchem, dechem – nastokrát
svým životem! – A dá-li Bůh, já chci
po smrti lépe jen tě milovat.
Sonet 14
Když milovat mne musíš, měj mne rád
jen pro lásku. To, milý, chtěla bych.
Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát.
Mne nemiluj, že stíráš slzy mé,
tvůj drahý soucit není lásce dost.
Koho tvá péče něžně obemkne,
tomu i slza vzácný bude host.
Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne,
bys láskou milovat moh pro věčnost.
Sonet 42
Já nechci, aby budoucnost má byla
jen opisem mé minulosti dál.
Tak psala jsem. A protože se zdál
být blízek anděl, který odesílá
mou prosbu k Bohu, jsem se obrátila
a tam na jeho místě ty jsi stál,
jenž andělům ses v duši podobal.
Já z nemoci se rychle pozdravila
a na poutnické holi mé mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni.
Tím nechci žíti, čím jsem žila dost.
Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej anděli můj, v světě nedoufaný.
Už se vůbec nedivím, že jsou sonety Browningové srovnávány s těma Shakespearovými. Za sebe si dokonce troufám říct, že je v ledasčem překonávají.
Taková hloubka citu, upřímnosti, pokory, střídavého nadšení a smutku až depresí, to jsem snad ještě neviděl. Krásné, laskavé a milé čtení. Upřímnější je Browningová snad jen ve vlastních dopisech. Ostatně jsou její sonety intimní zpovědí, kterou se zdráhala vydat. Nedivím se, ač jsem rád, že dala na popud Roberta Browninga. V sonetech se odráží její životní příběh. A myslím, že v dějinách literatury těžko pohledat manželský pár básníků, který by se rovnal Browningovým. Jednou větou řečeno - 44 podmanivých a kouzelných sonetů.
Pár ukázek jen pro decentní ochutnávku:
"Všem, kteří v srdci mne kdy milovali,
svým srdcem děkuji. A také všem,
kdo pod vězeňskou hradbu za hlasem
mé hudby přišli a jí naslouchali,
dřív nežli opět na cestu se dali
k chrámu či na trh za svým osudem."(41)
"Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej anděli můj, v světě nedoufaný."(42)
Četla jsem sonety v originále a absolutně jsem se do nich zamilovala, ačkoliv normálně v poezii nemám velké zalíbení. Líbí se mi, jak zaznamenávají vývoj upřímné a hluboké lásky mezi Elizabeth a Robertem, a možná ještě důležitěji, vývoj Elizabeth jako člověka. Je cítit, že musela překonat pocity méněcennosti (logicky nic neobvyklého pro ženu žijící ve Viktoriánské Anglii) a strach oddat se svým pocitům. A o to milejší je vědět, že svého rozhodnutí vložit víru v Roberta a jejich vzájemnou lásku nelitovala.
Pravidelné metrum a setrvalý cit mají něco do sebe. Jen by to chtělo novější překlad...
Půvabné sonety jaksi z jiné doby! Autorka, žijící po úrazu v ústranní se nakonec zamilovala do svého o šest let mladšího ctitele, taky básníka, Roberta Browninga, když si zpočátku jen dopisovali a vytvořila pod vlivem vzájemné korespondence tuto knížečku něžných sonetů. On ji přemluvil, aby je vydala pod krycím názvem Portugalské sonety, což učinila v roce svých čtyřicátých narozenin a týž rok se za něj provdala!
Měl jsem odkazy na anglickou verzi I český překlad, ten originál už je nedostupný, měl ho na své stránce jakýsi bývalý anglický student. Ale dvojjazyčnou knížečku jsem předevčírem vracel.
Objevil jsem ji díky kolegovi na literárním portále, který volně přeložil poslední sonet, v čemž ho v komentáři napodobil jiný. Neznal jsem překlad Hany Žantovské, ale inspirován oběma pokusy jsem si tehdy přeložil přiložený anglický text, přičemž jsem kombinoval torzo svých znalostí Ájiny s plody dvou on line překladačů a podlehl touze sám zpracovat téma, což se mi i vcelku rychle povedlo, byť můj sonet má jiné schéma. Ale to téma bylo fakt inspirativní!
A tak jej sem I vkládám!
➿
Dřív jsi mi nosil spousty krásných květů
v zahradě kvetly léto celičké,
i v zimě zdálo se, že s námi je tu,
rozkvetlá louka v temné světničce.
Tak prosím Tě, ve jménu naší lásky,
navrať se drahý, ve vzpomínkách zpět,
nos mi zas růže nebo sedmikrásky,
jak činil jsi před dlouhou řadou let.
A slova plná Tvojí vroucí lásky
mi teď, můj milý, s něhou šeptej zas,
zapomeň, že nás oba zdobí vrásky,
než života květ navždy zvadne v nás.
Láska jak pták se z teplých krajin vrátí,
a smutku mrak se z mého čela ztratí...
➰
Pokaždé, když se k téhle knížečce vrátím, zas a znovu zůstávám v úžasu nad hloubkou lásky, kterou Elizabeth cítila, prožívala a s neskutečnou odvahou ji otevřeně v sonetech vyjadřovala. Člověk chtě nechtě musí i trochu závidět.
Láska, nejistota, bolest, naděje , cit, víra, vše je v těchto sonetách Alžběty, která vyrůstala v rodině, kde se uplatňovaly puritánské sklony a dle jejího otce byla jejich rodina prokletá.
Browning (tiež poet) - manžel autorky sa vyjadril, že tieto sonety sú najkrajšie sonety, ktoré po Shakespearovi niekto napísal. I keď umelecké dielo má hovoriť samé za seba, pred prečítaním je vhodné poznať pozadie života Browningovej. Básne sú úprimným a hlbokým vyjadrením lásky autorky k manželovi - viac slov k obsahu nedám, stojí za prečítanie. Túto útlu knižku odporúčam ako cukor ku kávičke s vyloženými nohami, bude viac chutiť.
Blázen jsem si vzala tuhle knížečku na cesty autobusem do práce a musela jsem přeskočit Pláč dětí, který je napsaný tak, že jsem se rozbrečela (je to vážně síla). Tak jsem přeskočila k sonetům a ty jsou naopak velmi pozitivní. Sice je tam pořád cítit její nejistota, která se mísí s nadějí lásky, ale ať už tam je, nebo není, tak z toho vznikají kouzelné básně o lásce ke svému muži. Nic podobného jsem zatím nečetla...
Mně se moc líbil 42. - přišel mi, že nejlíp odráží její "osud":
Já nechci, aby budoucnost má byla
jen opisem mé minulosti dál.
Tak psala jsem. A protože se zdál
být blízek anděl, který odesílá
mou prosbu, k Bohu jsem se obrátila
a tam na jeho místě ty jsi stál,
jenž andělům se v duši podobal.
Já z nemoci se rychle pozdravila
a na mé holi poutnické mi vzrost
list zelený, i rosa padla na ni.
Tím nechci žíti, čím jsem žila dost.
Uzavři stránky, jež jsou žalem psány
a nový nadpis na mou budoucnost
dej, anděli můj, v světě nedoufaný.
Portugalské sonety mne oslovily zejména v souvislosti s korespondencí autorky s Robertem Browningem (kniha Milý pane Browningu...), kde jsem pochopila bližší narážky, a oblíbila jsem si poezii i autorku.
Četl jsem vydání s úryvkem Pláče dětí, u kterého jsem dlouho nechápal, o co tam běží. V samotných Portugalských sonetech jsem stále hledal, kde bude to Portugalsko. Po dočtení jsem byl nadšený, ale nechápal jsem proč zrovna "Portugalské" sonety. Naštěstí mi všechno osvětlil šikovně napsaný doslov, který mi dal lekci z dějepisu, díky němuž mi i Pláč dětí dával smysl. Na 100 % doporučuji.
Útlá knížečka, která pro mě má hlubší význam ale ne díky obsahu ale díky skutečnostem jejího získání.
Pláč dětí není báseň která by mě okouzlila, je zde zjevná bolest autorky a lítostné postavení autorky při tématu dětská práce.
Portugalské sonety jsou zaměřeny jedním směrem a to směrem zamilovanosti, skutečnosti že se autorka cítí být milována, což je pro ženu velmi důležité vědomí. Básně jsou citlivé ale po přečtení se slívají do jedné linky tvořící pocit přílišného se opakování tématu autorčiny lásky k muži s kadeřemi, muži který pro ni znamenal svět i vzduch.
Z knihy mám pocit závisti nad tak hlubokou a vše odevzdávající láskou, ke kterému se ráda vrátí a proto se troufám přiložit jednu z básní která mě zaujala.
͇2͇1͇
Ach opakuj mi, opakuj mi zas,
že miluješ mne. "Písní kukaččí"
ta příliš častá slova nazval jsi.
A přece jaro, jak si vzpomínáš,
do hor a strání, na lesnatý sráz,
se bez ní samo nikdy nevrací.
Já, milovaný, volám ze své tmy,
když mučí mne všech pochybností mráz:
"Že miluješ mne, řekni!" Přece k smíchu
je hvězd pro jejich množství snad se bát,
či květin, že jich příliš má svou pýchu.
Opakuj, že mne rád máš, rád máš, rád, -
tu větu stříbrnou! Jen, drahý, v tichu
mne nezapomeň duší milovat.
Láska je komplikovaná záležitost, když je vám skoro čtyřicet a vláčíte toho na hřbetě tolik co Elizabeth Barrettová. Zatížit svým břemenem obdivovaného a milovaného muže? Vrchol sobectví, nepřipadá v úvahu. Jenže láska neznamená jen sdílení bolesti, láska dokáže i uzdravovat a vám jednoho dne dojde, že ono je to skutečně možné! Náhle se všechno jeví jinak, kde stály zdi, otevírá se volný obzor... a radost a vděčnost a život. Konečně.
V útlém svazečku Potrugalských sonetů najdete ten příběh celý. Jsou to verše velmi ženské, oddané, nejisté, vášnivé. Milostná řeč ženy, která nemá v rukávu žádná esa kromě nepřivlastnitelné a unikající skutečnosti, že je milována. Ale to je, dle mého, situace každého milujícího. Ty, kteří se pouze "vydali lovit", nechme stranou i s jejich trumfy, nároky a sebejistotou.
How, Dearest, wilt thou have me for most use?
A hope, to sing by gladly? or a fine
Sad memory, with thy songs to interfuse?
A shade, in which to sing---of palm or pine?
A grave, on which to rest from singing? Choose.
Po prečítaní útlej zbieročky s názvom Portugalské sonety a starostlivom zvážení som sa do svojho komentára rozhodla zahrnúť strofu č. XIV – na moje veľké prekvapenie som (úplne nezávisle!) vybrala rovnakú, akú uviedla užívateľka elfos. :-)
Svoj výber nemením, tak teda na porovnanie, slovenský preklad (Jana Kantorová-Báliková).
XIV
Ak ma už ľúbiš, tak nie pre nič iné,
len pre samotnú lásku maj ma rád.
Nehovor nikdy: „Ľúbim pre pohľad . . .
pre jemnú reč a myšlienku, čo plynie
v súzvuku s mojou, až deň krásnie pri nej.“
To všetko skrýva v sebe predpoklad
premien a ty k nim môžeš ľahko dať
dôvod, môj milý. Čo raz na príčine
je láske, neskôr sa jej skazou stáva.
Neľúb ma kvôli slzám v očiach, nie.
Pri tebe možno vyschne mi ich riava –
a stratím tvoje city oddané.
Pre lásku miluj – len tak v tebe pravá
a krásna ľúbosť navždy zostane.
Elizabeth Barrett Browningová
14
(přeložila Hana Žantovská)
Když milovat mne musíš, měj mne rád
jen pro lásku. To, milý, chtěla bych.
Ne pro můj pohled nebo pro můj smích,
pro způsob řeči, pro myšlenku snad,
jež jako z tebe zdá se vyrůstat
a zjasní pohodu dnů takových.
Všechny ty věci pominou a v nich
tak hasne láska jako počla hřát.
Mne nemiluj, že stíráš slzy mé,
tvůj drahý soucit není lásce dost.
Koho tvá péče něžně obemkne,
tomu i slza vzácný bude host.
Můj nejdražší, jen z lásky miluj mne,
bys láskou milovat moh pro věčnost.
*
Milostné sonety, do nichž je vetkán - nesmírně jemně, s něhou a pokorou - hluboký cit autorky k jejímu manželovi. Cit opětovaný, oboustranný, však ne vždy zalitý sluncem. Občas tu útlou knížku vezmu do ruky, otevřu na náhodné straně a začtu se........
Autorovy další knížky
1961 | Portugalské sonety |
1974 | Milý pane Browningu |
1964 | Víno milencov |
1911 | Aurora Leigh |
1936 | Sonety portugalské, I. kniha |
Tuto sbírku sonetů už mám nějakou dobu ..... a ráda do ní znovu nahlížím ....
A vždy mne znovu okouzlí ta něžná milostná lyrika o velké lásce ....
Tys přinášel mi mnoho květů, milý
v zimě i v létě do pokoje sem.
A zdálo se , ač uzavřeny v něm
že po dešti a slunci netoužily.
Teď jiné květy, které vyklíčily
v chladu i teple na dně v srdci mém
ve jménu téže lásky nazpět vem.
Je mezi nimi mnohé hořké býlí
jež teprve tvá ruka vytrhne ....
Poeticky zachycený příběh lásky dvou básníků - a jejich láska byla naplněna a byli spolu šťastní ..... i přes nemoc Elizabeth ....
Myslím, že jsem nečetla komornější verše od milující ženy .....
Doporučím.