Poslední báseň
Rabíndranáth Thákur

V Poslední básni se prolíná několik pásem. Za milostným intermezzem obou hlavních postav se odehrává střetnutí dvou vrstev bengálské společnosti a dvou jejich životních pojetí. Právník Amit představuje bohatou, provokující, nudící se bengálskou společnost. Své povolání vykonává jen proto, aby se bavil a udržoval společenské styky. Lábanje je jiná. Její vztah k životu je opravdovější a opravdovější je i v milostném citu. Hlavním zájmem románu zůstává psychologie milostného citu: básnická krása lásky se otevírá v jiskření lyrických a duchaplných dialogů. ... celý text
Přidat komentář


Je to zvláštní kombinace: Příběh náhlé lásky, které dělají společnost básně a obklopují ironické poznámky - o vyšší vrstvě pozápadnělé indické omladiny, o mužích, o stylu, o jednání a vrtoších různých lidí...
Na to, jak je knížka útlá, nezdá se mi příběh plochý. Ani postavy ne (především - ani ženské postavy nejsou ploché!). Některé plní jen epizodní roli, ale každá je svá a má svou historii. Dokonce i když se chovají excentricky, nebo snad zabedněně, mají city a znají strach. Chovají se tak nějak skutečně. Jejich rozhodnutí a nedorozumění mi dávají smysl.
Po dočtení mě napadá, že mi atmosféra připomínala Vianovu Pěnu dní. Je to zřejmě hlavní postavou, která se potácí mezi fantazií a realitou...


Priemerne napísaná kniha. Hlavné postavy nie sú ploché, ale ani nenadchli. Najzaujímavejšou časťou knihy je autorova polemika so sebou samým, so svojou vlastnou tvorbou. Amit totiž Thákurovu poéziu nemá rád a otvorene ju kritizuje - aj pred Lábanjou, ktorá ho naopak zbožňuje. Táto polemika dvoch ľudí o básnikovi Rabíndranáthovi Thákurovi je zároveň polemikou dvoch spôsobov života. Z diela tak na čitateľa dýcha hravosť autora, ktorá miestami prechádza do sebairónie, akoby ňou chcel získať odstup od slávy, od prideleného vavrínu národného básnika Bengálska.
Autorovy další knížky
1947 | ![]() |
1922 | ![]() |
1958 | ![]() |
1995 | ![]() |
1976 | ![]() |
Kniha jako sousto exotického ovoce, u něhož se hned nemůžeme rozhodnout, zda nebo co vlastně nám na něm chutná. Navíc s příjemným poetickým dozvukem.