Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas
Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/458857/bmid_posledni-svedci-solo-pro-detsky-hla-NyC-458857.png
5
100
100
Uvedením Posledních svědků završujeme vydání pěti svazků nositelky Nobelovy ceny, které autorka považuje za své kompletní knižní dílo. Jedná se, stejně jako v ostatních jejích svazcích, o knihu sestavenou ze stovek rozhovorů, jež Alexijevičová vedla s účastníky dějinných událostí. V případě Posledních svědků jimi byli převážně váleční sirotci, kteří přežili vyvražďování běloruského obyvatelstva německými zvláštními komandy během druhé světové války. Kniha přináší mimořádné svědectví o nepředstavitelném rozsahu této katastrofy, při němž němečtí fašisté zničili 619 vesnic i s obyvatelstvem. A rovněž o traumatech, jež válka přináší dětem.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Historie
Vydáno:
2018
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
Последние свидетели: соло для детского голоса (Poslednije svidětěli: Solo dlja dětskogo golosa)), 1985
více info...
Přidat komentář
Často počúvam, najmä teraz pred voľbami, ako sa niektorí ľudia sťažujú a spomínajú na pandémiu a jej obmedzenia, že aké zverstvá páchala naša vláda na deťoch, keď nemohli ísť do hračkárstva... Nuž, keď toto počujem, tak sa mi rozum zastavuje a dala by som im do rúk túto knihu, nech vidia, čo sú ozajstné zverstvá, zverstvá vojny na deťoch a ich rodičoch ... Ako všetky knihy Svetlany Alexijevič, aj táto kniha podáva úprimné, bolestné a šokujúce svedectvá detí, ktoré zažili hrôzy 2.svetovej vojny a aký dopad to malo na ich povojnový život. Odporúčam!
Kdo už něco od Alexijevičové četl, nebude překvapen, ani zklamán. Alexijevičové metoda je strhující, intenzivní a emočně náročná, zvlášť když se - jako v tomto případě - jedná o dětské vzpomínky. Ačkoli jsem zvyklá číst knihy od začátku do konce a nedělat zbytečné pauzy, tady to aplikovat nešlo, člověk si potřebuje taky trochu vydechnout, a bez přestávek by se mu všechny hlasy mohly slít v jeden. Tato kniha, stejně jako celá tvorba Světlany Alexijevičové, je neopakovatelným, komplexním svědectvím o jednom tragickém časoprostoru.
Kniha, v ktorej nenájdete najšťastnejšie konce. Kniha plná bolesti, smútku a zmätku v detskej duší. Jej najväčšou slabinou je (ako predo mnou spomenuli viacerí), že tých príbehov je veľa a okrem mien sú mnohé takmer identické. Bolo by isto zaujímavejšie čítať ich menej, no viac rozvinutých.
Knihu jsem po mnoha měsících dočetla, ale je to opravdu velice smutné čtení. Když náhodou nějaký příběh dopadl šťastně, tak jsem brečela. Jinak jsem jen strnule koukala do knihy, jestli to vůbec může být pravda ... Často se osudy přeživších podobají jeden druhému jako vejce vejci. Nechci více prozrazovat, DOPORUČUJI přečíst. Na takovou knihu se nedá jen tak zapomenout.
Poprvé v životě píšu komentář ke knize, kterou jsem dosud nedočetla. V této době mi to prostě nejde. Přečtení jsem plánovala dlouho dopředu, hned po Modlitbě za Černobyl, ale dostala jsem se k ní až pár dní po invazi na Ukrajinu. Ze začátku jsem si knihu dávkovala po několika málo příbězích za den, ale to opravdu nevíte, jestli čtete dávný příběh běloruského dítěte, nebo toho současného ukrajinského ..... až válka skončí, tak to dočtu.
Když už si myslíte, že vás máloco může rozhodit.. Musel jsem si to vždy dávkovat po troškách, protože to prostě nešlo. Jsem docela odolnej, ale z příběhů jsem pak začal slzet i v metru.
Doba šla možná dopředu, ale lidi umí být pořád stejní a podobné věci a životní příběhy se teď určitě opakují v opačném ruském gardu a neskutečně mě to frustruje.
Zcela doporučuji, ale není to krásné čtení.
Jako obzvlášť v dnešní době, kdy Putin zešílel, bych mu tuhle knihu a příběhy v ní omlátila o hlavu... Silný čtení, silný výpovědi.
Styl psaní autorky, kdy "jen" sbírá různá svědectví a sepíše z nich knihu bez jakéhokoli komentáře, se může zdát na první pohled neobjevný, nenápaditý a laciný. Jenomže Alexijevič dokáže všechno seřadit tak, že jde o neuvěřitelně silnou, psychicky náročnou a realistickou knihu, která naplno odhalí, že válka je hnus, není na ní nic pěkného a zničila životy a dětství celé generace. Ať už vzpomínky lidí různého vzdělání a společenského původu zabírají jednu stránku, tři, nebo deset, mají společné to, že v nich jde o autentické výpovědi plné bolesti, zmařených nadějí, předčasné dospělosti a rozmetaných nadějí. SSSR byl specifický navíc v tom, že lidé trpěli neskutečným hladem, což se promítá v každé druhé výpovědi. Poslední svědci nejsou jednoduché čtení, psychicky velmi působí a opakovaně se díky síle výpovědí číst asi nedají. Je z nich ale každopádně jasné, proč Alexijevič získala Nobelovu cenu a proč je ve své vlasti nežádoucí. V neposlední řadě si pak člověk uvědomí, že ať se děje cokoliv negativního a ve společnosti je napětí, proti děsům války to není nic a doufejme, že něco podobného už nikdo z nás nezažije. 80 %
Na rozdíl od minulých knih autorky (tohle byla už moje pátá) jsem zde nenašel obvyklý informační přesah a nové informace ze sovětského a post-sovětského světa: v Době z druhé ruky se dala objevit jedna z příčin ruské nedůvěry k západní demokracii (a já si od té doby dávám pozor na to zjednodušující „voni ti rusáci jsou prostě takový“), Ženská tvář a Zinkoví chlapci zase neotřelým způsobem nahlédly do světa hrdinů, jejichž hrdinství si poválečná společnost příliš připomínat nechtěla. Poslední svědci tuhle vrstvu nemají a já měl tedy pocit, že mně zde oproti předchozím románům něco schází. Ale to je jen taková poznámka pod čarou, nechci to příliš kritizovat – přišlo by mi necitlivé si stěžovat, že kniha, která je celá o utrpení dětí není dost dobrá, protože je „jen“ o utrpení dětí.
V průběhu čtení jsem si mnohokrát říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Proč vůbec čtu zdánlivě nekončící proud svědectví o krutém a nelítostném zacházení s dětmi? Vždyť to bylo v mnoha případech téměř identické: stále znovu strach a nejistota, stále znovu hlad a bída, stále znovu nedůstojnost bezbranných lidských bytostí. Stále znovu a často dost podobně se musely děti dívat na smrt svých rodičů, a na své rodiče, jak se dívají na smrt jejich sourozenců.
Říkal jsem si, jestli by mi nestačilo přečíst si dvě tři taková svědectví a doplnit si je informací o tom, že podobných osudů byly tisíce. Ale ... ono by to asi nebylo totéž. Stejně jako má smysl mít všechna jména ve Dvoraně jmen v Jad Vašem, stejně jako má smysl na stejném místě číst stále dokola jména zemřelých, tak má i smysl naplnit knihu zdánlivě podobnými příběhy. Působí to úmorně a únavně, ano, ale ono to tak nejspíš působit má. Často se mi do obracení stránek moc nechtělo, ano, ale prostě jsem věděl, že před tím množstvím zbytečného násilí nemůžu uhýbat očima.
Nevím, jak bych hodnotila, kdybych od Alexijevičové dřív nic nečetla. Síla obsahu tam samozřejmě je, ale snad už to bylo příliš fragmentární a kousky sobě příliš podobné. I tak je to autorčina standardně vynikající výpověď o sovětském člověku a jeho specifické povaze, navíc o místě, kde se víc než jinde měnili vládci - a všechny bylo nutno přežít.
Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy některou knihu četl takhle dlouho. V tomto případě to bylo do jisté míry způsobené tím, že o válečném utrpení dětí jsem dokázal číst jen po několika stránkách.
Od autorky jsem dosud četl její prvotinu Válka nemá ženskou tvář. V Posledních svědcích použila stejný koncept i období 2. světové války, pouze se v tomto případě jedná o vzpomínky tehdejších dětí. V tom pro mě nastal zásadní rozdíl, protože číst o válečném trápení viděném dětskýma očima vyžaduje od čtenáře mnohem větší míru psychické odolnosti. Prožitek ze samotné četby se tak dostává na jinou úroveň, je mnohem silnější, neboť se dočítáme o dětských vzpomínkách na bombardování, válečné běsy, krutosti a zvěrstva, na hlad (v tomto ohledu např. velmi silné svědectví dítěte z obléhaného Leningradu), na popravy vlastních rodičů a sourozenců atd.
Knihu mohu jednoznačně doporučit, ale pouze psychicky odolnějším čtenářům. Mě osobně „odrovnala“ víc než autorčina předchozí kniha.
Od Alexijevič som už čítala Černobyľskú motlitbu a Vojna nemá ženskú tvár. Vedela som, že to nebude ľahké čítanie a že to budem musieť čítať s prestávkami.
Poslední svedkovia - vtedy deti, ktorým nebolo dopriate detstvo. Dnes niektorí z nich už nežijú. Tí, ktorí žijú, najradšej by si tie udalosti, zážitky, pocity už nikdy nepripomínali, najradšej by boli, keby sa tie udalosti nikdy nestali.
Aj keď pre posledných svedkov sa ťažko na to všetko spomína a niektorí dokonca nechceli o tom hovoriť, je dôležité, že tieto spomienky boli zaznamenané, aby sa už neopakovali.
Oceňujem prístup autorky, keď si nevybrala len jeden alebo zopár príbehov, ale napísala niekoľko desiatok aj keď krátkych reportáži, a tým poukázala, aké obrovské množstvo detí a ich rodín tieto udalosti zasiahli.
Kniha, ktorú asi nikto neprečítal bez toho, aby nemal v očiach slzy, slzy smútku.
Příběhy těch, kterým přes noc ukradli dětství, kteří v okamžiku přišli o to co by měly děti vnímat a prožívat nejvíc - o pocit jistoty, radosti, toho, že na vás čeká táta s mámou, že máte svoji rodinu a místo kam se můžete každý den vrátit.... navíc tahle destrukce dětství proběhla za nepředstavitelně brutálních okolností. Tyhle pocity se linou všemi příběhy jako červená nit, jako barva na přebalu...jako pocity Posledních svědků. Souhlasím, že to nelze číst na jeden zátah, přesto, že mám k tématu docela dost načteno, tady jsem to dával po malých dávkách abych to stačil vstřebat. Není to snadné čtení.....
Kniha sa mi čítala naozaj ťažko, tých detí mi bolo veľmi ľúto. Nedokážem si ani len predstaviť, čím všetkým si museli prejsť a aké krutosti videli a aj zažili. Ale aj napriek ťažkému obsahu je kniha napísaná veľmi čtivo a nemohla som sa od nej odtrhnúť.
"A my sme pocítili... odrazu sme si uvedomili, že sme posledné. Nami to končí. My sme poslední svedkovia. Naša doba končí. Musíme rozprávať. Naše slová budú posledné... "
Myslím, že táto kniha by sa mala dostať k čo najväčšiemu počtu ľudí, aby sme si uvedomili, ako dobre sa vlastne teraz máme.
"A my sme pocítili... odrazu sme si uvedomili, že sme posledné. Nami to končí. My sme poslední svedkovia. Naša doba končí. Musíme rozprávať. Naše slová budú posledné... "
Pre mňa veľmi náročná kniha na čítanie, pretože sú to výpovede nevinných detí, ktoré prežili vojnu. Párkrát som dokonca musela knižku odložiť a všetko to "vstrebať", no napriek tomu knižka bola vynikajúca. Presne tak, ako aj všetky ostatné od tejto autorky.
Tohle bylo opravdu smutné a těžké čtení. Už jako děti toho ti lidé viděli a zažili tolik...Když má někdo taková zvěrstva vtisknutá do paměti, duše a vepsaná v očích je opravdu těžké existovat normálně bez pocitu bezvýchodnosti, zkrátka mají dětští světci můj obrovský obdiv.
Nositelka Nobelovy ceny shromáždila vzpomínky a vyprávění dnešních dospělých, jak prožívali válku coby děti. Jsou to jeden jako druhý srdcervoucí příběhy: dítě a válka! Knihu jsem přečetla jedním dechem!
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Další skvělá kniha, plná přímých vzpomínek lidí, kteří zažili dané události. Dost mě překvapili souvislosti mezi vyprávěním některých starších dětí o občanské válce ve Španělsku a knihou od G. Orwella Hold Katalánsku.
Další překvapení, a že jich bylo, prodej hlíny nasáklé olejem ze skladů potravin, za blokády Leningradu. A další a další.... . Velmi oceňuji nezasahování do výpovědí, kdy se přeskakuje z tématu na téma. Tato vyprávění obyčejných lidí, jsou velmi silná, hlavně dětí....člověk se pak na současné dění dívá poněkud jinak.