Poslední útěk Adama Drechslera
Jiří Pehe
Veřejně známý intelektuál a spisovatel Adam Drechsler tuší, že brzy podlehne vážné nemoci, a vypraví se na svou poslední cestu přes oceán. V letadle se však seznámí s dívkou, která by snad jeho odcházení mohla dát ještě nový směr. V lehce mystifikačním „autobiografickém“ románu Jiřího Pehe nás vypravěč skrze rozhovor dvou lidí stojících na opačném konci životní cesty provede osobní historií českého emigranta, v níž se odrážejí dějiny naší země posledního více než půlstoletí. Sledujeme jeho dramatický útěk přes tehdejší Jugoslávii, život v New Yorku, práci pro Svobodnou Evropu v Mnichově, a nakonec pendlování mezi rodnou zemí a Amerikou. Ke klasickému motivu vykořenění exulanta, který přišel o původní domov a nový už vlastně nikdy nenašel, se tu přidává bolestná ztráta životní lásky, s níž se hlavní hrdina nikdy nesmířil. To je však pouze jedna linie vyprávění. Zatímco mladá doktorandka Natálie dychtí po podrobnostech z Adamova života, protože by o něm ráda napsala knihu, on se ji marně snaží přesvědčit, že nejen jeho život, ale i dílo se brzy propadne do nicoty. Skepticky uvažuje nad marností lidského konání a nemožností vnější svět poznat a pochopit. Ironicky se staví i k těm, kteří se o to v dobré víře snaží. K intelektuálům, spisovatelům, tedy i sám k sobě. Neméně atraktivní jsou pasáže, kde Adam nechá Natálii a spolu s ní i čtenáře nahlédnout pod pokličku spisovatelského řemesla. Před očima nám tak vzniká – nikdy nedokončený – román o historii jednoho domu v Pařížské ulici v Praze, jehož příběh se autorovi brzy vymkne z rukou. Prostřednictvím dvou originálních vypravěčů, papouška Žaka a golema Josilleho, se postupně propadneme do fascinujících dějin pražského Židovského Města. A spolu s Adamem Drechslerem se můžeme ptát, kdo je vlastně vypravěčem onoho románového i jeho vlastního příběhu.... celý text
Přidat komentář
Mix příběhů, které zdánlivě spolu nesouvisí. Mně pak hodně oslovila emigrace z Československa, pryč od komunistů.
Papoušek Žako představuje tvora, který disponuje hlubším chápáním vztahů – člověk jej díky řeči a rozumu, tedy kategorizaci a strukturovanému myšlení ztratil (prý k němu má možná ještě přístup dítě, než si jej řeč podmaní). Jak se tahle vlastnost u papouška projevuje reálně? Vůbec nijak – Žako má plný zobák lidské řeči, je nadmíru chytrý (protože jej autor takového chtěl mít), ale zcela v lidských mezích – jeho vnímání je prakticky nerozeznatelné od člověka. Dokonce, navzdory jeho proklamované zvířecí jinakosti, jej nic jiného než lidský svět ani nezajímá. Je to podivné, ale takhle v Peheho románu funguje prakticky vše – bezpečné a omezující kategorie bez fantazie pohlcují vše. Včetně toho, čemu má být vlastní neuchopitelnost a překračování (kéž by...). V knize se tak prakticky nic neděje – až na několik málo poutavějších scén vše plyne nudně, nepřekvapivě a těžkopádně, a to přes několik stupňů fikčních rovin (tradiční schéma vyprávění ve vyprávění). Problém ovšem rozhodně není v námětu. Autor má vůbec podivuhodnou schopnost převzít množství zajímavých témat, myšlenek a postupů a banalizovat je, vyprázdnit, zbavit potence. Místo toho text napustil myšlenkovými floskulemi, otřepanými variacemi tradičních střetů a boomrovským patosem.
Tak tohle bylo úžasný. Komu se líbila kniha "Tři tváře anděla", určitě nebude zklamaný. Pehe nám zde nabídne několik příběhů. Příběh je z velké části autobiografie, kterou ale prožívá smyšlená postava Adam Drechsler - též spisovatel, politolog a z velké části filosof. Adam se na sklonku svého života zpovídá v letadle na cestě do Ameriky mladé studentce Natálii ze svého (částečně autorova) života.
Adam vypráví hlavně o emigraci, o osudových ženách, porovnává dobu minulou a současnou, která je čerstvě zasažena právě začínající pandemii, do celého příběhu vkládá věčnou otázku smyslu života. Zároveň nám, ale Adam nabízí dva další příběhy, ze svých (autorových?) nikdy nedokončených knih. Pehe plynně přechází mezi historické vyprávění dvou němých pozorovatelů a to sošky Golema, který vypráví příběh zasazený už v 16. století - 2009 a papouška Žaka, umístěného v židovské a později komunistické rodině. Příjemným překvapením pro mě byl i závěr knihy, který jsem vždy brala jako autorovu slabinu.
Musím dát 5*, protože se kniha zařadila mezi ty, u kterých jsem smutná když končí a nemohu číst dál...
Štítky knihy
česká literatura komunismus psychologické romány vystěhovalci, emigranti totalitní režimy intelektuálové české rományAutorovy další knížky
2018 | Proč?: Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme |
2012 | Intelektuál ve veřejném prostoru |
2016 | Tři tváře anděla |
2021 | Babišistán |
2012 | Krize, nebo konec kapitalismu? |
Knihu jsem si vybrala,protože se mi moc líbil autorův román Tři tváře anděla. Bohužel jsem se zklamala. V knize je někoĺik dějových linek a to román tříší ,a ta která by mě zajímala nejvíc je jen načrtnutá. Kdyby autor dotáhl do konce co je zde jen naznačeno a to,že chtěl popsat život v jednom bytě v Pařížské ulici na příbězích jejich obyvatel napříč minulým stoletím,tak by to bylo jistě velmi zajímavé. Bohužel se ztratil v nesmyslných popisech myšlenek papouška Žaka,smyšleného goléma a nakonec ve zkuhrání emigranta,který se po sedmi letech od opuštění republiky, divý jak je to tady šedivé,jakoby by byl v cizině roků padesát. A jeho fňukání nad tím,jak přišel vlastní vinou o ženu,kterou miloval a proto nám musí sdělit,že i když byl borec a o další sexualní zážitky neměl nouzi,nikdy už nebyl šťastný. No a konec jsem vůbec nepochopila. Buď se hlavní postava zbláznila nebo snad usla a zdálo se jí ,že se sešla s postavama, které sama vymyslela,těžko říct