Poste restante

06.12.2020

Nevím, jestli je Rózi vymyšlená nebo ne, ale Poste restante zcela zapadá do doby začínajícího rozvolňování v Československu na počátku 60.let. Po letech tuhé diktatury se lidé vraceli k osobnímu prožitku, nová generace zakládala divadla malých forem (Semafor, Rokoko...) a také se již mohla vyjádřit na osobní (nikoli jen ideologické) rovině k holokaustu: Lustig, Fuchs psali knihy, z nichž některé byly zfilmovány a na prknech divadel se recitovaly verše o zmizelých (snad nejlepší Zrza Jana Schneidera z text-appealu Vo co de? v podání Waldy Matušky - zkuste si najít na youtubu). Svoje polínko k tomuto tématu připojil i Šotola, a to formou dopisů adresovaných dívce, která mu zmizela ze života neznámo v kterém koncentráku. Nová básnická forma a moderní reflexe mladého člověka má i progresivní grafickou podobu.

...je to velmi těžké místo, jako každá láska je těžká a kůže, kterou nosíme, je těžká a vše, co je nám dáno vléci od kolébky k hrobu, onen krásný hrb,
jenž fatálně nám brání dát se k sochám,
k božím kastrátům
a k orlům z porcelánu.

Tahle nenápadná knížka je stále svědectvím své doby.