Potoky krve
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/261116/mid_potoky-krve-261116.jpg
4
164
164
Malazská Kniha padlých série
>
Tři příběhy z Malazského světa. Potoky krve: V přístavním městě Žalostná Cácora se občanů zmocnila panika, protože ulicemi kráčí děsivý vrah. A jak už má Emancipor Reese svou pověstnou smůlu, je vrahovou poslední obětí jeho nyní bývalý zaměstnavatel. Na Rybářském rynku vyvěsili dva cizinci, kteří nedávno dorazili do města, oznámení. Zpráva, páchnoucí smrtelnou magií, začíná: Hledá se osobní sluha. Cestování. Může se Emanciporova smůla obrátit? Klidné vody Přejdesmíchu: Po pobytu v Žalostné Cácoře zamíří čarodějové Bauchelain a Korbal Špičák - se svým novým sluhou Emanciporem Reesem - na otevřené moře na palubě bytelné lodi Sluneční kadeř. Žel, v podpalubí je víc zátěže, než s jakou posádka počítala, a probudily se neskutečné hrůzy. Pro nekromanty a jejich sluhu je to jenom další neklidná noc na cestě bez konce. Zdraví mrtví: Nadšení města Malebného pro dobro je jednoznačně ordinérní a hraničí s katastrofou. Nikdo to neví lépe než dva oddaní šampioni všeho zlého, Bauchelain a Korbal Špičák. A tak se vraždící čarodějové a jejich drogami popletený sluha ocitají uprostřed intrik, majících za cíl přinést dobru špatnou pověst. Občas prostě nastane doba, kdy musíte svrhnout civilizaci ve jménu civilizace... První vydání.... celý text
Povídky Sci-fi Fantasy
Vydáno:
2015
,
Talpress
Originální název:
The First Collected Tales of Bauchelain and Korbal Broach, 2007
více info...
Přidat komentář
Tři krátké povídky (ve srovnání s Malazskou sérií) o nekromantech Bauchelaina a Korbala Špičáka, a jejich sluhy Emancipora Reese. S těmito třemi postavami se tak díky těmto povídkám více seznámíte, i když po jejich přečtení budete mít o jejich postavách více otázek, než jste měli předtím. O jejich minulosti či schopnostech se pak dozvíte spíše náznaky, než skutečné informace. Povídky pak předchází jejich objevení se v románu Vzpomínky ledu ze série Malazské knihy padlých. Povídková sbírka je pak rozdělena třemi povídkami přesně na třetiny.
První povídka vypráví o tom, jak si Bauchelain najmul Emancipora Reese jako svého sluhu (komorníka). Dozvíte se tak zde nejvíce o Reesově zázemí, z jakého prostředí pochází. Na první povídku přímo navazuje druhá povídka, která se odvíjí na palubě lodi, kde dojde k masakru posádky. Pro mě nejslabší ze tří, protože Erikson se zde opětovně snaží o černý humor, který mu zde ale moc nejde a blíží se spíše k trapnosti. Třetí povídka se odehrává 4 roky po druhé povídce. Tématicky by se také dala považovat za humornou povídku, a když ji nebudete brát moc vážně, tak si ji i užijete (na rozdíl od trapnosti přechozí povídky). Ale přišlo mi to jako by si Erikson touto povídkou vyřizoval účty s přespříliš aktivními propagátory zdravého života (cvičení až do roztrhání těla) a zdravé výživy (požírání trávy). Neméně se zde pak zabývá nesmyslnými královskými a náboženskými nařízeními, kdy jsem si nemohl nevzpomenout na Pratchettovi Malé bohy a Podivný regiment.
Po přečtení ságy jsem si chtěl trochu orazit,tak jsem sáhl po této knize.Překvapilo mě,že jsou to povídky,no nejsem toho zastánce,ale dal jsem to.Tak tímto chci poděkovat Eriksonovi je výborný spisovatel.
Zábavná knižka obsahujúca množstvo čierneho humoru. Taká skôr oddychovka v porovnaní s hlavou ságou.
Bylo to super, nic jsem od knihy neočekával, jak většina kritiků tady a moc jsem si povídky užil. Ze všeho nejvíc mě asi bavil černý humor :D Narozdíl od MKP jsou povídky jednoduché a není v nich tolik filozofie, sice je zde na některé nenáročné čtenáře mnoho postav, ale oproti MKP je to úplná pohoda a dobře se orientuje v ději. Za mě pecka!
Bavil jsem se. Je pravda, že závěrečná povídka mi přišla už jako mlácení prázdné slámy (a proto i snížené hodnocení), ale celkově jsou Korbal Špičák a Bauchelain natolik zajímavé postavy, že jsem chtěl po přečtení Vzpomínek ledu víc.
Potoky krve mají zvláštní atmosféru. Erikson zde není tak kryptický, jako v hlavní sérii a občas má i velice zvláštní smysl pro humor (hlavně druhá povídka občas vypadá jako vytvořená ve spolupráci s Terry Pratchettem). Což není zákonitě špatně, ale ve výsledku mají všechny tři povídky velice rozdílnou atmosféru.
Celkově jsou Potoky krve příjemným doplněním série, bez kterého se ale určitě obejdete.
Tak jsem se k této povídkové knize od mého oblíbence Stevena Eriksona konečně dostal. Za tři hodinky jsem to přečetl a musím říct, že jsem se nad tímhle bonusem k mému milovanému Malazu skvěle bavil.
Podle některých negativních hodnocení níže usuzuji, že lidé si od této knihy slibují něco úplně jiného než by měli. Tohle nemá s klasickým příběhem Malazské knihy Padlých nic společného.
Potoky krve jsou složeny ze tří humorných povídek. Ani jedna z nich nevypráví nijak překvapivý, komplikovaný či extra dramatický příběh. Povídky zkrátka stojí na výborném černém humoru a na zajímavých místech, oplývajících temnou ale zároveň až legračně absurdní atmosférou. V tom nejlépe plní úlohu povídka poslední, Zdraví mrtví, která je z knihy určitě nejsilnější a vyplatí se na ní počkat.
S kvalitou Malazské knihy Padlých se to samozřejmě vůbec nedá srovnávat, ale to ani nebyl autorův účel. Já se ale smál, četlo se to snadno a rychle a dokonce mě to i přimělo se nad některými myšlenkami pozastavit.
Pro skalní fanoušky Malazu, kteří se smáli u pasáží Tehola a Bugga nebo šíleného kněze Iskarala, je tohle povinnost.
Před měsícem jsem se rozloučila s celou Malazskou ságou a toto dílko pro mě bylo nostalgickým návratem do krás Eriksonova světa..povídky nemám ráda,ale v tomto případě jsem musela udělat vyjímku a naopak mi přišly žalostně krátké, mohlo jich být víc :)
Tak nevím, je to Erikson, je to spin off Malazu, ale jsem z toho takovej sladkokyselej...prostě tomu chybí ten epickej rozměr hlavního proudu. Za mě tři a půl, takže proto ty finální čtyři, protože tři by bylo pod míru z úcty k autorovi.
Do kvalit MKP má tato povídková sbírka daleko. Je to příliš chaotické i na Eriksona. Změť jmen, činů, míst, démonů a událostí za hranou uvěřitelnosti. Špičák je většinou mimo (ve skrytu) dění, Bauchelain není tak zábavný jako v MKP a Emancipor (věčně zhulený) to už nezachrání. Přijde mi, že je to zbytek ze psaní MKP, kam se to úplně nehodilo a tak se Erikson rozhodl to vydat samostatně (za jakým účelem těžko říct). Každopádně povídky Potoky krve a Klidné vody Přejdesmíchu mě vůbec nenadchly; trochu to zachránila až závěrečná Zdraví mrtví.
Byla jsem vážně zvědavá, jestli si můj oblíbenec SE, který potřebuje k rozjezdu knihy i 700 stran, poradí s povídkovým formátem - no, a neporadil. Proti černému humoru nic nemám, ale tohle mě prostě nudilo a nepomohl ani černokněžnický gentleman Bauchelain. Potoky krve bych dokonce tipla spíš na Esslemonta - vytáhnout z trenek nějakého noname somráka a nechat ho vyděsit dva megamocné nekromanty je totiž obvykle jeho specialita. SE pro mě pořád zůstává hlavně mistrem vojáckého humoru a stvořitelem sapérů. Kdyby tak radši sepsal nářez v Mottském lese, na který rádi vzpomínali Malažané, Rudá garda i Silanah...
Solidně napsaná morbidní nuda. Erikson to umí, ale tady jsem se s ním prostě minul. Mám rád jeho smysl pro humor. Třeba takový Spratek, kde si dělá legraci ze Star Treku se mi hodně líbil, ale Potoky krve... Hodně lidí mě od čtení odrazovalo, protože jsem nedočetl celou Malazskou ságu, ale myslím si, že jsem i tak o nic nepřišel. Je to prostě nafouknuté nic. Sem tam se objeví nějaký zakuklený fórek a ve druhé povídce je výborná hláška o zabíjení, ale třeba třetí povídka mě už nebavila vůbec. Je mi líto. Se skřípěním zubů nakonec dočteno.
Charismatického Bauchelaina a jeho poněkud zvláštního společníka Korbala Špičáka, jsem si oblíbil již ve Vzpomínkách ledu a zamrzelo mě, že dále se už v Malazské knize padlých neobjeví...
O to větší byl můj zápal pro Potoky krve, kde společně se svým podivným zdrogovaným sluhou svrhnou civilizaci ve jménu civilizace.
Všudypřítomné tajemno a hutná atmosféra doprovází celou knihu a do toho ten skvělý, nemilosrdný černý humor.
Jedná se o jinou knihu, než na které jsme zvyklí z MKP, ale o to více si ji užijete, právě kvůli tomu, jak je jiná a kvůli tomu, že si tuhle svéráznou trojici jednoduše zamilujete.
Už jen napjatě očekávám překlad volume two. Už aby to bylo.
Je jedno, jestli je postava nekromant, ascendent nebo voják. Žádná z nich není obyčejná a všechny se naučíte milovat a hlavně obdivovat.
Nejedná se o obvyklý příběh z Malazu, ale příjemně mrazivé tajemno spolu s kapkou klasické Eriksonovy ironie a černého humoru jsou všudypřítomnými prvky, stejně jako v každé z Malazských knih. Nechybí ani obvykle poutavé postavy, které si vás získají svojí rozmanitostí.
A teď to hlavní, alespoň pro mého filosofického ducha, Bauchelain. Bauchelain hovořící o morálce a etických konsekvencích. Oxymóron? S největší pravděpodobností ano, ale nemůžete popřít, že je to naprostá poezie pro oči a mysl. Bauchelain, i přes svoji zvláštní schopnost (mrtvolky ožívají), patří mezi jedny z nejgeniálnějších postav a osobností vůbec.
Lehkých 300 stran plných Malazské klasiky. Přečtěte si to - nejen, že si zavzpomínáte, určitě se taky přistihnete při úsměvu u naprosto (normálně) vážných a nevhodných situací, a vůbec vám to nebude vadit. "Slabost patří nevzdělaným dětem a psům," říká Bauchelain... A já mezi ně patřím - když vidím Malaz, prostě automaticky kupuju a miluju!
Ač tato kniha nedosahuje takových kvalit jako Malazská kniha padlých, tak přesto to byl pěkný návrat do fantasy světa Malazských knih. Na začátku mi trošku trvalo, než jsem se začetla, ale potom již bylo vše v pořádku. A hlavně opět nezaměnitelný Eriksonův humor. Doporučuji všem velkým fanouškům MKP.
Povídky, které nejsou pro události ve světě nijak podstatné. Je to takové čtení na odlehčení.
Tri poviedky zasadené do malazského sveta, ktoré ale náladou, reáliami aj zákonitosťami sveta nemajú so sériou Malazská kniha padlých skoro nič spoločné. Dominujúcim znakom je čierny až morbídny humor v službách priamočiarych príbehov plných démonov, mŕtvych aj nemŕtvych. Kvalita príbehov postupne vzrastá, od nepríliš zaujímavých Potokov krve, cez samoúčelne zábavný masaker Klidných vod Přejdesmíchu až k jasne najlepším Zdravým mrtvým, ktorý ale tiež nenaplnili potenciál svojho skvelého námetu. 7-/10
K této knize jsem se dostal v době, kdy mám na svém kontě teprve první dvě knížky ze série Knihy Padlých, a proto se rozhodně nemohu považovat za znalce universa. Ale.. naštěstí jsem brzy zjistil, že v tomto případě na tom tolik nezáleží. Potoky Krve jsou dostatečně samostatné na to, aby se dali číst i bez znalosti Knihy padlých.
Je to snad ta nejmorbidnější a nejčernohumornější fantasy kniha, která se mi dostala do rukou. Chvílema jsem nevěřil očím (představivosti). Autor čtenáři neustále hází pod nohy absurdní situace a výjevy které někde v pozadí poutá děj stejně šílený, jako postavy ( a všechny ostatní živé tvary) v něm vystupující. Je to divoká jízda plná podivností, na jejímž konci se musíte usmát nad tím, co jste to vlastně právě přečetli. :)
Část díla
Klidné vody Přejdesmíchu
2007
Potoky krve
2002
Zdraví mrtví
2004
Autorovy další knížky
| 2002 | Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Skvělý styl S. Eriksona se nezapře. Tentokrát se zaměřil na dva nekromanty a jejich smolařského sluhu, kteří putují světem Malazu a všude, kde se objeví, rozvíří vody. Povídky jsou plné černého humoru, krutých pravd, svébytných postav (např. různé neřesti v Mrtvých zdravých).
Erikson skvěle pracuje se slovy, jeho dialogy jsou výborné.