Pouta
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385055/bmid_pouta-KeY-385055.jpg
4
729
729
Nový román u nás již dobře známé spisovatelky nenechá nikoho v klidu: každý z nás si v něm najde strunu, kterou už slyšel znít nebo která v něm stále zvučí temnou ozvěnou. Silná, intenzivní, temná kniha se světýlkem naděje, jejímiž hrdiny jsou naši současníci, je svědectvím o tom, že příčinou zla a tragických osudů nebývají jen války, přírodní katastrofy, nemoci a jiné, většinou těžko ovlivnitelné zásahy „shora“, ale působí si je lidé sami navzájem svou lhostejností, leností, sobectvím, slabostí či nepochopením…... celý text
Přidat komentář
Neutěšené rodinné vztahy, životní situace, slepé uličky se všemi očekávatelnými zákrutami a odbočkami. Delphine de Vigan neopouští parketu, která jí sedí navzdory tomu, že občas už balancuje na hraně vykradení sebe samé. Dobře, svižně napsáno, ale nijak mě nepřekvapila.
Silné čtení o tom, co vše dokáže lidi spoutat v jejich životech, a jaké důsledky to všechno může mít.
@knihodura
Poslouchala jsem jako četbu na pokračování. Byla to síla, až mi ke konci běhal mráz po zádech. Knížka mne oslovila i z důvodu, že mám syna v podobném věku
Moc zajímavě a hezky napsané. Původně jsem dal 5*, ale vrátil jsem se za dva měsíce a vůbec jsem nevěděl, že jsem knihu četl o čem byla... dávám tedy 4*
mně tohle ženské terapeuticky ufňukané psaní bez jakéhokoli přesahu nebo nadhledu nehoví
Velmi zajímavé čtení, překvapilo mě, že na tak malé ploše dokáže autorka obsáhnout tak mnoho.
Théo, Mathis, Cécile i Hélène - čtyři hlavní postavy, které jsou vzájemně propojené a jejichž vyprávění spolu úzce souvisí. A hlavně všichni jsou svým způsobem spoutaní.
Pouta je druhá autorčina kniha, kterou jsem četla. První byl Vděk, který se mi líbil víc. Pouta jsou obsahově víc smutnější a vážnější. Myslím, že je potřeba mít tu správnou náladu na přečtení této knihy.
Hlavními aktéry této knihy jsou spolužáci Théo a Mathis, jejich rodiče a učitelé – všichni „postižení“ svými traumaty, nespokojeností, neschopností, vykolejením z hlavní dráhy svých malých životů.
Opět další krásná, ale smutná kniha od autorky. To, co Delphine de Vigan dokáže vykouzlit na 140 stranách, je úplně neskutečné. Její knihy miluji pro to, jak dokáže s pár dobře zvolenými slovy vykouzlit takové emoce, na které jen tak nezapomenete.
Kniha nám ukazuje, jak těžké je se vymanit z pout, ať už manželských, rodinných nebo třeba přátelských. To, jak máme v sobě zakořeněný jakýsi model, který dodržujeme i přesto, že bez něj by nám bylo rozhodně lépe.
Příběh je plný myšlenek a situací, které Vás donutí zamyslet se, jak to vlastně máte Vy a jestli třeba nejste spoutáni proti své vůli….
Autorčiny knihy miluji, vždycky toho ve mně spoustu zanechají a rozhodně se k nim budu vracet.
Miluji tuto autorku a všechny knihy, které jsem od ní četla byly super!
Aleeeeee, o této knize moc nevím, co si myslet. Snažila jsem se jí vstřebat, než jsem šla napsat komentář, ale prostě za mě to není na 5 hvězdiček.
Kniha se četla suprově, téma bylo strhující a chvílemi mi bylo až psychicky špatně, ale i tak mě to nestrhlo tolik, jak jsem očekávala.
Určitě stojí za přečtení. Téma je doopravdy vážné a nenechá vás klidnými, ale mně tam prostě něco chybělo.
Knížku jsem přečetla během jednoho odpoledne. Velmi stručné a jasné, psáno srozumitelným jazykem a přišlo mi, že právě tento stručný a úsporný styl dodal knížce na intenzitě, propast mezi Théem a jeho rodiči tím vystoupila o to víc, tichá domácnost, kde si všichni řeknou jen to nejzákladnější, přitom z toho cítíte, ten křik a řev v Théově hlavě...
Už několik dní přemýšlím, co napsat. Od knihy jsem se celé odpoledne nemohla odtrhnout a přečetla ji na jeden zátah, stále ve mně doznívá. Utrpení dětí je někdy na první pohled neviditelné a oproti dospělým mají jen minimální možnost, jak svoji situaci změnit. Ale kde je ta hranice, kdy se začít míchat do cizích záležitostí? Dá se nějak odhadnout, kdy bude pitvání stavu rodiny pro děti prospěšné a kdy budeme nabourávat v zásadě fungující stav? Na to samozřejmě není jednoznačná odpověď a nedává ji ani DdV. Vždy máme k dispozici jen část informací. A stejně tak nikdy nepoznáme dokonale druhého člověka. Ty řeči o splynutí dvou duší jsou naivní nesmysly. Každý máme svůj svět, žijeme sami pro sebe, naše myšlení je utvářené jedinečnými a nepřenosnými zkušenostmi, které budují naše myšlenkové stereotypy…. Izolace člověka uprostřed davu moderního města, to je téma, které se u této autorky opakuje.
Moje první setkání s touto spisovatelkou a určitě ne poslední. Velmi se mi líbil její úsporný styl psaní, který umocňoval celý příběh. Také vyprávění jednotlivých aktérů poodhalilo lépe motivace postav k jejich činům. Hlavně ty části z pohledu chlapců na mne silně působily svou ledovou věcností. Knihu jsem přečetla za večer, ale další večery jsem o ní ještě přemýšlela. Kolik podobných žáků máme na českých školách?
Tahle kniha se od těch ostatních od Delphine liší.
Není psána tak květnatě a přitom stroze, nehloubá.
Jen pasivně popisuje události, bez emocí. Je psána z pohledu čtyř postav, dvou žen a dvou třináctiletých chlapců. Což je asi tím.
Části psané Héléne a Cécile jsou psané tak klasičtěji, jako jsme u Delphine zvyklí. Naopak části psané z pohledu Théa a Mathise jsou takové bez emocí, jsou psány jejich očima a přitom z pohledu třetí osoby.
Celkově mě tahle kniha tolik neohromila jako třeba Vděk nebo Ani později, ani jinde.
Měla jsem od knihy velká očekávání a šla jsem do Pout s pocitem, že jsou podobné jako Vrány. To asi nebylo nejlepší. Obě knihy jsou úplně jiné, porovnávání jim škodí.
Tak jsem si nad touhle knihou pár týdnů popřemýšlela a mohu ji jen doporučit. Má co předat a dá se nad ní dlouho přemýšlet.
No, já nevím. Navzdory slibné anotaci jsem s knihou nedokázala emocionálně rezonovat. Na rozdíl od Delphine, s hlubokými světy jejíchž postav (z "No a já", a potom po letech z "Podle skutečného příběhu"), vykreslenými barvitým, osobitým jazykem, jsem souzněla od prvních řádků, se tahle úplně jiná Delphine, velmi věcná a úsporná v popisech, mé duše nedotkla. Postavy pro mne nebyly uvěřitelné - dlouhé roky rozbitá učitelka Hélène (proč nikdy nepodstoupila psychoterapii?), o rozum pomalu přicházející Cécile (stále však schopná tento proces reflektovat), Théova emočně labilní matka. Navíc ještě v kontrastu s před Pouty přečtenými Vránami od Petry Dvořákové mi postavy připadaly opravdu vykalkulované; srovnání životních příběhů, knižních témat i jazykového projevu obou autorek je mimochodem velmi pozoruhodné). Autorka se nicméně, ač způsobem velmi subtilním, dotýká velmi hlubokých otázek - která témata nás propojují s druhými, na základě čeho jsme jeden druhému zavázáni, co nás svazuje. Z celé knihy na mne nejvíc zapůsobil Doslov Olgy Stehlíkové - možná pro svoji explicitnost, "dotažení" autorčiných náznaků.
"Ztráta oddanosti, nebo odvaha nemlčet"? (str. 145)
Zase výborná kniha! Hlavní téma...pouta a řekla bych únik před nimi. Příběhy, myšlenky čtyř osob a jejich pohled na vzniklé situace. Doporučuji.
Pouta je opravdu silná kniha, která mě moc překvapila. Tím, jak kniha byla krátká mi přišla ještě více poutavější a naprosto mě pohltila.
Na knize jsem nejvíce ocenila to, že se v jejím průběhu střídaly pohledy jednotlivých postav a jak udržování některých tajemství může být až života ohrožující. Doporučuji
Tato autorka je prostě excelentní a její knihy mě uchvacují tak, že se poočku dívám, za kolik končí stran a teskním, když už jen pár... Tato novelka s otevřeným koncem je opět velmi hluboká, záleží ale určitě i na tom, co si čtenář umí představit a do čeho se vcítit na základě vlastních zkušeností a prožitků či míry empatie. Skvělé i jazykově, obdiv také překladatelce do češtiny. Plný počet hvězd a doporučení - přečtěte si!
Po prvních stranách mne zaujal autorčin styl: velmi úsporný, často spoléhající na náznaky a zároveň ověšený decentnímy, přesto nápaditými a originálními slovnímy obraty.
Další zajímavou složkou knihy je její struktura. Každá kapitola je vyprávěna jednou z hlavních postav, přičemž u některých používá autorka ich formu, čímž jim dodává odlišný rozměr než mají postavy v er formě. Taková struktura umožňuje dosadit postavy do provázaných situací a sledovat jejich odlišné reakce. Můžeme pozorovat, jak a proč se chovají, známe jejich tajemství a bavíme se tím, když se je snaží skrývat. A stáváme se jejich komplici.
Obsah knihy, byť závažný, je zde vykreslen decentně. Každá osoba, která se zde objeví prochází určitou krizí, ale namísto aby jejich strasti byly čtenáři předkládány pateticky a s prvoplánovitými emocemi se tu autorka spoléhá na jemný melancholický podtón, který je o to bolestnější.
hodně depresivní, ale o to více reálné, velmi silná sonda do asociálního chování školáků, vše be obalu, jak to má být, navíc na malém prostoru velmi dobře postavený příběh
Autorovy další knížky
| 2021 |  Děti nade vše |
| 2011 | Ani později, ani jinde |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Fantastická jednohubka! Nic nechybí, nic nepřebývá. Styl de Vigan je v této novele úsporný ještě o něco více než v ostatních, a to se mi vážně líbí.
-------
„Přesto jsem zbloudila z cesty. Ano, byla jsem možná rackem, kterého polapila ropná skvrna, dnes se však kupodivu podobám tomu havranovi z pohádky, kterou mi vyprávěla babička, tomu prachsprostému ebenově černému opeřenci, který snil o tom, že bude bílý. Protože ta bajka má pokračování: pták se nejprve vyválí v bílém mastku, potom v mouce, jenomže tenhle trik nemá dlouhého trvání a brzy pomine. A tak se havran celý vymáchá v kýblu s bílou barvou, v níž nakonec uvízne. Jsem tenhle černý pták, který chtěl být bílý a zradil své blízké."