Povídky
Jan Balabán
Souborné vydání povídkové tvorby jednoho z nejvýznamnější českých autorů posledního dvacetiletí. Povídky nedávno zesnulého Jana Balabána patří ke klenotům české literatury a to nejen podle kritiky, ale především podle čtenářů. Kniha je prvním svazkem autorova souborného díla.
Přidat komentář
Naprosto trefně říká v doslovu knihy Petr Hruška: "Text vyrůstá z pronikavého smyslu pro detail, pro drobnou událost, spíše jen epizodu, ale vždy vázanou ke konkrétnímu člověku v konkrétním čase a prostoru, v konkrétní životní situaci, z níž jediné je možné vykročit směrem k nějakému pokusu o zobecnění. "
A je to přesně tak: Balabán ve 3 větách vystaví situaci a představí komplexní postavu, kterou nechá zažít často poměrně jednoduchou životní epizodu. A popíše ji tak, že člověk musí čtení každé povídky dlouho vstřebávat a promýšlet. Postavy jsou tak skvěle napsané, že se s nimi po 3 stranách (většina povídek je dost krátká) odmítám loučit. A autor mě občas odmění tím, že se k postavě vrátí. Nebo rozvíjí novou postavu, která s nějakou predchozí souvisela (přítel, partner, sourozenec). Vzniká tak mikrosvět, v němž v první větě tuším často jen podle jména, že postavu znám, i když si nedokážu vzpomenout odkud.
Balabán umí stavět pointy, umí je i nestavět a nechat text trčet až do čtenáře, používá skvostné metonymie.
Většinou je čtení emočně náročné, v celé knize je jen jedna povídka, která je nabita humorem (Cedr a kladivo), a to naprosto přirozeně, skrze přímou řeč. Ale kdybych četl jen ji, myslel bych si, že autor je nadstandardně dobrý komik. Cokoli B. píše, píše skvěle.
Zaslouženě kanonický autor (jen ho ještě dostat na ty střední školy).
Nevím, jestli byl Balabán dobrej spisovatel, ale každopádně musel bejt porad ozralej nebo sjetej. Ale ještě mu dam šanci. Tak ne, všechno divný, depresivní, špinavý. Asi jsem na to moc normální. Je mi lito.
Co říci na obhajobu literáta, který obhajobu nepotřebuje, jeho dílo mluví samo za sebe. Opravdu velká škoda tohoto spisovatele, který umřel vlastně ještě celkem mladý. Co dalšího by napsal, to už nezjistíme, ale můžeme se vracet k tomu, co stihl sepsat, a díky Hostu, že to udělal takto přehledně.
Osobně mě zasáhla nejvíce povídka Světlana ze sbírky Jsme tady, ukazuje a možná i odpovídá na otázku utrpení a nepochopitelné těžkosti života. Více o ní nepovím, protože její estetický účinek se o to více projeví, čím méně o ní budete vědět dopředu. Je to brilantní ukázka toho, jak pracovat s vypointováním, které nepůsobí lacině okatě.
Jelikož jsem astmatik zaujala mě též povídka Viadačka ze stejnojmenné sbírky. Obecně se mi přece jenom líbily ty delší povídky z poslední sbírky, a tak se samozřejmě těším i na další svazek Balabánova díla, jeho Romány a novely.
Balabán slova sází drsně, ale přesto poeticky, někdy jsou povídky až surrealistické (hlavně povídky prvotiny Středověk, kde sny hrají zásadní roli, např. Mezi výkaly a močí), někdy možná tragikomické (Uršula). Stojí za to číst Balabána, i když 69 povídek je velké rozpětí, ne všechny mě zaujaly, ale většina ano, některé mě přímo zasáhly tam někde v duši, a je to právě ona rovina duševní, která z Balabánova díla dělá něco víc, než jen stýskavé paměti zklamaného muže. Je to přece jenom jiskra naděje, co činí tuto sbírku nadprůměrnou a v současné české literární povídkové konkurenci bezprecedentní výchozí bod, kámen stavební, kámen s trvalou hodnotou.
"Nerozumí ničemu, vůbec nevědí, co se tady děje, a tak si vymýšlí nesmysly."
"S tím souhlasím," řekl Velký a po nahození si sedl.
"Prostě nám lžou?"
"Ale oni nám lžou blbě."
"To ty musíš vědě, tys byl zpravodaj, ty se v tom lhaní vyznáš, ne?" rýpnul si Malý.
"Jo, hoši, lže se, lže se, jako když se tiskne. Ale ví se, co se lže. Rozumíte, ví se, co se má zatajit a co se má říct jinak a proč. To je normální."
"No," přitakali oba.
"Ale teď nám lžou jinak." (s. 493)
A teď si vzpomeň na ten pot prasečího strachu, kdy noci byly smradlavým chlívkem obav. Vzpomeň si na sebe a na tu, která rozhodně není pokreslena morovými písmeny. Taky to víš, že místnost v suterénu pavilonu gynekologie, kde zasedá komise, že je to taky kryt, do kterého táhnete jeden druhého za ruku, ale vaše oči se nesetkají. Tuhle chvíli chcete zalít betonem nepaměti. Vám svatá peruť nad hlavou nezavlaje. A ten malý vojáček ve válce, kterou nevyhlásil, bude před nástupem zastřelen. (s. 490)
Kdysi jsem četla povídkové knížky, jak postupně vycházely - a tehdy jsem je pravidelně odmávla jako koncentrovanou depresi, která jazykově a stylově sice patří v kontextu české literatury k nadprůměru, ale nemá nárok na trvalé místo na nočním stolku (se středním věkem se dostavila touha spát klidně, bez obrazově podmanivých, ale drásavých nočních můr). Přesto jsem považovala zakoupení kompletovaného povídkového souboru za povinnost - a pak v knihovně čekal na svůj čas, který nastal až nyní, cca o deset let později... A ejhle - změna. Možná proto, že jsem si pamatovala hlavně základní depresivní dojem, obrnila jsem se - a najednou jsem, navzdory tíživé atmosféře, začala vnímat provázanost postav a jejich naznačovanou pospolitost (byť praktický význam v jejich každodenním styku má většinou minimální), mezi mnoha temnými metaforami "ostravského střihu" probleskuje nenápadně okouzlení světem (i když se jím těžko prodíráme - a chce to pokoru, abychom si užili prolétající světlušky příjemných okamžiků), smíření, jež přichází v dramatických momentech či alespoň před smrtí (a přináší nejednoznačnou, přesto úlevu) - zkrátka světlo, které je v Balabánových příbězích vždy někde přítomno (i když ho nelze zaznamenat na první dobrou). A tentokrát vím, že se k Balabánovi vrátím dříve než za deset let.
Opravdu to není kniha ke "zblajznutí"na jeden zátah. Někdy jsem jí odložila a vzala si něco pro podporou nálady. Někdy beznaděj, někdy jako bychom jeli spolu paralelu. Kudy šel anděl se čte lehčeji.
Pro mě to bylo těžké a neveselé čtení, místy hodně depresivní. Knížka, kterou jsem mockrát chtěla zahodit a pak jsem se k ní znovu vrátila. Silné věty, situace, příběhy. Nakonec mi cestu změnily osobní důvody a opravdu jsem neměla už sílu ji dočíst. V domácí knihovně zůstává, třeba jednou...
Balabán je těžce nedoceněný. I kdyby napsal jen tyhle povídky, u mě by měl v kanonu české literatury hodně výsadní postavení, protože ovládá jazyk.
Jeho myšlenky mají čistotu vědeckých pojednání a zároveň nepředstíranou lidskou hloubku. Přesně ví, co se snaží říct, nevytváří zmatky, paraliterární konstrukty ani beat imitující užvaněný kýč.
Zároveň je poměrně těžký, protože čtenáře nutí číst pomalu a soustředit se na každou větu. Nedá se jen tak odtrhnout nebo text ledabyle přejet očima. Balabán není čárový kód, který můžeš skenovat.
Díky tomu ale na knížku myslíš i dvě tři hodiny po poslední stránce. A možná i dva tři dny. To není zrovna málo.
Povídky ze začátku byly hodně náročné, trochu jsem se v nich ztrácela, nedávaly mi smysl, ale pak jsem byla ráda, že jsem to nevzdala.
Knihu jsem dostala od kamaráda jako dárek a proto jsem byla rozhodnutá vytrvat a přečíst je. Když jsem dočítala jedenáctou povídku, kterou jsem nebyla schopná odlišit od první, druhé, třetí a tak dále, už jsem věděla, že to nedám. Pro mě to bylo k uzoufání nudné, zmatené, příliš surreálné a vlastně o ničem. Vhledem k tomu, že je Jan Balabán ceněný a oblíbený autor, beru veškerou vinu na sebe
Úžasná věc, vnímala jsem velkou dávku naděje v celém tom "údolí stínu smrti".
Balabán je velmi dobrý ve vystihnutí atmosféry a nálady, přesvědčivě přibližuje ponurá, neradostná místa. I popis reálií Ostravy je velmi dobrý. Jen mi ta ponurost místy přijde už za hranou, samoúčelná, umělá. A mám-li si na základě těchto povídek utvořit obrázek o osobnosti autora, myslím, že to byl velmi smutný a nešťastný člověk. Pět set stran depresí, bezvýchodností, smutku, melancholie, nelehkých osudů lidí z okraje společnosti. Pořádná nálož šedivosti do vašich životů, vážení. Která až podivně koresponduje s Balabánovou předčasnou smrtí. Rozmyslete si, jestli máte zrovna na toto náladu. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem četl povídkovou sbírku tři měsíce.
Velmi kvalitní čtení. Balabán zrál jako víno, jeho sbírky, zejména Možná, že odcházíme a Jsme tady jsou ukázkou brilantní práce s poetikou českého jazyka. A samozřejmě obsah sdělovaného - syrový, realistický, občas depresivní, občas nadějný, zkrátka jako život sám. Určitě je to kniha, která se dá číst opakovaně.
Po dlouhé době kniha, která mi sedla do nálady, snad dokonce navázala na určité mé životního období. Zejména čtení první sbírky (Středověk) jsem prožívala velmi intenzivně, protože podpořila můj už beztak rostoucí zájem o sny*. Další sbírky už mě takovým způsobem nezaujaly, oceňovaná Možná že odcházíme už šla takřka mimo mne, ale řekla bych, že na takovou dávku suchého realismu prostě jen nejsem dost stará (lépe řečeno nemám dost životních zkušeností).
Mám ráda, když text jen tak neplyne, ale jeho styl sám o sobě poutá pozornost (Obdivuji se Balabánovu preciznímu psaní!); když opravdový význam knihy nečtete, ale jen občas jej zahlédnete koutkem oka mezi řádky; když na mě autor nelije kýbly emocí, spíš zanechává neurčitý, ale intenzivní pocit života zachyceného tak, jak jej prožívá on nebo já nebo někdo úplně jiný a vlastně úplně každý.
* Povídky ze Středověku mají intenzivní snovou atmosféru a některé i tematiku. Ač jsem se s ničím takovým zatím nesetkala, je mi jasné, že nemůže jít o něco úplně ojedinělého a tak si ráda nechám od ctěných spolučtenářů doporučit další snovou literaturu; nemám teď na mysli výkladové snáře, ale deníky snů, beletrii i odbornou psychologickou literaturu o snech.
Část díla
A ptáci taky
2004
Amazonka
2010
Andrejův zdar
2010
Armagedon
2010
Balkán
2010
Autorovy další knížky
| 2010 | Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 | Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Jako vždy je čtení textů Jana Balabána potěšení a pohlazením po duši.
Tuto bichličku, čítající víc než 500 stran jsem si dávkovala, a s radostí se k ní vracela v každé volné chvíli.