Povídky přehled

29.11.2022

Co říci na obhajobu literáta, který obhajobu nepotřebuje, jeho dílo mluví samo za sebe. Opravdu velká škoda tohoto spisovatele, který umřel vlastně ještě celkem mladý. Co dalšího by napsal, to už nezjistíme, ale můžeme se vracet k tomu, co stihl sepsat, a díky Hostu, že to udělal takto přehledně.
Osobně mě zasáhla nejvíce povídka Světlana ze sbírky Jsme tady, ukazuje a možná i odpovídá na otázku utrpení a nepochopitelné těžkosti života. Více o ní nepovím, protože její estetický účinek se o to více projeví, čím méně o ní budete vědět dopředu. Je to brilantní ukázka toho, jak pracovat s vypointováním, které nepůsobí lacině okatě.
Jelikož jsem astmatik zaujala mě též povídka Viadačka ze stejnojmenné sbírky. Obecně se mi přece jenom líbily ty delší povídky z poslední sbírky, a tak se samozřejmě těším i na další svazek Balabánova díla, jeho Romány a novely.
Balabán slova sází drsně, ale přesto poeticky, někdy jsou povídky až surrealistické (hlavně povídky prvotiny Středověk, kde sny hrají zásadní roli, např. Mezi výkaly a močí), někdy možná tragikomické (Uršula). Stojí za to číst Balabána, i když 69 povídek je velké rozpětí, ne všechny mě zaujaly, ale většina ano, některé mě přímo zasáhly tam někde v duši, a je to právě ona rovina duševní, která z Balabánova díla dělá něco víc, než jen stýskavé paměti zklamaného muže. Je to přece jenom jiskra naděje, co činí tuto sbírku nadprůměrnou a v současné české literární povídkové konkurenci bezprecedentní výchozí bod, kámen stavební, kámen s trvalou hodnotou.

"Nerozumí ničemu, vůbec nevědí, co se tady děje, a tak si vymýšlí nesmysly."
"S tím souhlasím," řekl Velký a po nahození si sedl.
"Prostě nám lžou?"
"Ale oni nám lžou blbě."
"To ty musíš vědě, tys byl zpravodaj, ty se v tom lhaní vyznáš, ne?" rýpnul si Malý.
"Jo, hoši, lže se, lže se, jako když se tiskne. Ale ví se, co se lže. Rozumíte, ví se, co se má zatajit a co se má říct jinak a proč. To je normální."
"No," přitakali oba.
"Ale teď nám lžou jinak." (s. 493)

A teď si vzpomeň na ten pot prasečího strachu, kdy noci byly smradlavým chlívkem obav. Vzpomeň si na sebe a na tu, která rozhodně není pokreslena morovými písmeny. Taky to víš, že místnost v suterénu pavilonu gynekologie, kde zasedá komise, že je to taky kryt, do kterého táhnete jeden druhého za ruku, ale vaše oči se nesetkají. Tuhle chvíli chcete zalít betonem nepaměti. Vám svatá peruť nad hlavou nezavlaje. A ten malý vojáček ve válce, kterou nevyhlásil, bude před nástupem zastřelen. (s. 490)