Povídky III. – Manželský pár a jiné texty

01.02.2019

Jako když zajedete pod vodní hladinu, do černých nočních vln, je tam obrovský vesmír, který ale nevidíte dál, než kousek. Kafka je, jako ostatně vše v mém životě, takový puzzle, a dílky skládačky jsou v jeho tvorbě, poznámkách, fragmentech, románech, dopisech, denících, které psal souběžně a tvoří tak jeden samostatný organismus, se kterým vám dál pomáhá a dílky skládačky přihazuje pár lidí, co tím byli a jsou podobně posedlí a nevadí jim trávit čas sestavováním. V průběhu čtení téhle knihy jsem se dostal ještě k 'Dopisu otci' (je ostatně zajímavé, ža Kafka napsal mnoho neodeslaných dopisů, obvykle když se uchýlil ke kritice někoho přímo, nebo jeho práce) a tenhle 'Dopis' můj pohled a pocity ke Kafkovi zase značně posunul. Nedává mi spát, kolik materiálu muselo být zničeno a co přesně bylo a kolik toho je a jen není venku, jak Kafka řekl, až zemřu, nebude ani stopy potom, že jsem kdy byl spisovatel (naléhal na zničení a nečtení veškeré jeho pozůstalosti, kromě několika málo prací). Nechtěl jsem se pustit do Deníku (podařilo se mi sehnat pouze druhý 1913-1923), protože hned na začátku Kafka rozebírá svoji práci na "Doupěti", která je až v závěru téhle knihy. Samozřejmě i zde se našly značně vláčné a mdlejší texty, za sebe můžu říct, že třeba čtyřicetistránkové 'Výzkumy jednoho psa' jsem nezvládl číst, vyloženě utrpení. A totéž vlastně musím říct o 'Doupěti', především díky neuvěřitelné tápavosti textu, je to jako když je někdo zacyklený a čtyřicet stránek píše o tom, jak bloudí v jednom pokoji a co zrovna dělá v které vteřině. Obě dvě delší práce mi přišly zoufale ztracené ve vlastním světě a mě v momentě, kdy jsem to četl, nebavilo v tom plavat. A to vás i po určité době, trpělivosti a pochopení, začne štvát (pracoval jsem ve zdravotnictví). Ale víceméně, je, jak jsem poznamenal již u předchozích nevydaných povídek, obtížné, kritizovat, protože Kafka neměl v úmyslu tohle publikovat a tímhle faktem se tak nějak neguje vše. Jeho postupná literární dezintegrace je jednoduše terapií, která literárně nevyšla. Pro Kafku: jeho texty si šly svojí cestou a většinou selhaly, někdy velmi krátce, po pár slovech, větách, někdy po stech popsaných stránkách, hlavně, že splnily účel terapie, psaní pro něj byla formou modlitby, něco, co upřednostňoval, před tělesným potěšením, jídlem. Časová tabulka, Kafkova biografie, rovněž dává skvělé, ucelené a stručné shrnutí o nejzásadnějších letech jeho života - co dělal, co četl, o co se zajímal. Jeho nemoc, selhávající vztahy se ženami, zásnuby a jejich následné rušení... a poté dozvídání se o svatbách jeho bývalých milenek. Kafka nebyl, pokud jde o finance, nebo podporu svého zaměstnavatele, ve špatném postavení, neustále dostával zdravotní dovolenou, i přesto skončil podobně, jak o tom mnohokrát psal a poslední dobou, po přečtení 'Dopisu otci' nad jeho dílem cítím nekonečný smutek. Uvedu jeden, ryze kafkovský, zápis, který mi toho dne, kdy jsem jej četl, zvedl náladu, protože, je obtížné popsat svoje emoce a Kafka to uměl a po desítkách let později, ta slova našla spojení a zarezonovala v mrtvé duši člověka, jako jsem já:

„Není to tak, že jsi zasypán v dole a že masy horniny tebe, slabého jedince, oddělují od světa a jeho světla, nýbrž jsi venku a chceš proniknout k zasypanému a jsi bezmocný proti kamení a svět i jeho světlo tě činí ještě bezmocnějším. A každým okamžikem hyne udušením ten, koho chceš zachránit, takže musíš pracovat jako šílenec, a on se nikdy neudusí, takže nebudeš nikdy smět s prací přestat.“