Povídky IV

17.08.2023

Tato sbírka povídek otevírá povětšinou téma vnitřní pravdivosti života, řeší otázky související se sebeklamem a vnitřní nepoctivostí.
Gusev - povídka či spíše črta o marnosti jednoho života (vlastně dvou, protože vedle Guseva je zde ještě Pavel Ivanyč). Smrt a vize mrtvoly nořící se do hlubin moře (a záhy sežrané žralokem) patří k tomu nejpřízračnějšímu, co Čechov napsal.
Ženské - všichni se navzájem nenávidí a nejraději by se pozabíjeli. Rusko v kostce.
Souboj - velmi zdařilý příběh života zbytečného člověka Lajevského, klamajícího sebe samého. Tento lenoch se a bezcharakterní člověk odhaluje svou špínu, svůj propad do lží a klamů. Proti němu stojí von Khoren, který má velmi blízko k fašismu. Jeho myšlenky na řešení společenských problémů našly naplnění za bolševismu. Evoluční pohled na společnost, která dospívá k totálnímu odlidštění. Souboj jako katarze. Geniální próza, doslova filmový scénář.
Žena - další příběh naprosto marné a zbytečné existence zbytečného sebestředného člověka na pozadí ruského hladomoru. Zde sebepoznání vyústilo do rezignace. A pak je tu tragická postava ženy, které bylo souzeno po boku této bohaté nuly žít.
Velká dáma - další portrét sebestředné, hloupé, afektované ženy, "umělecké duše" bez špetky talentu, která není schopna jakékoli autenticity. Finále ústí do rezignace.
Ve vyhnanství - mistrovská miniatura, která nabízí dvojí přístup k životu na příkladu dvou trestanců na Sibiři. Semjon je dokonalý stoik, skeptik, s nímž pobývat musí člověka uvádět do šílenství. Tatar je opakem Semjonovým, miluje život, chce si užít, byť jen jedinou hodinu. Konfrontace těchto přístupů končí obrazem spokojeného Semjona a zoufalého Tatara, který od života ještě něco čeká. Jenomže v Rusku - a ve vyhnanství.
Sousedé - další portrét člověka, který jedná jen na základě momentálních impulzů. Kdo vlastně je? Co si opravdu myslí? Má nějaké mravní zásady? Co si tento Petr Michajlyč vlastně myslí o úletu své sestry Ziny, která se spustila se ženatým sousedem? On sám ro neví.
Pavilon číslo 6 - jedna z klíčových Čechovových próz. Další marný člověk, který neumí pracovat, zato dokáže filosofovat. Stačí však, když mu duševně chorý Ivan Dmitrič trochu posvítí na jeho stoicismus, a jeho vnitřní svět se začne drolit. Smrt doktora Andreje Jefimyče je jediným východiskem. Inu, moc radostné čtení to není.
Strach - jakási črta, introspekce mravně nezakotveného člověka, který jedná jen na základě svých momentálních impulzů.
Čechov jde ve svých prózách opravdu hluboko, provádí nemilosrdnou analýzu "moderního člověka" (80. let 19. století), tedy člověka, který ztratil zakotvení ve víře (náboženství je maximálně zdrojem jakýchsi sentimentů a emocí) a podléhá naprostému mravnímu relativismu. Je líný, neumí a nechce pracovat, klame sebe samého, chlastá a zadlužuje se a především je zapouzdřený sám do sebe. Tak takové Rusko muselo prodělat revoluci a vlastně celý ten marasmus 20. století. A totéž Rusko dnes bojuje proti Ukrajině. Literárně, umělecky je to dokonalé.