Povídky malostranské
Jan Neruda
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537777/bmid_povidky-malostranske-663627d8390ba.jpg
3
2928
2928
Jan Neruda (*9. července 1834 - 22. srpna 1891) Malostranské povídky Jana Nerudy - sbírka povídek, které původně vycházely samostatně v časopisech jako Květy, Podřipan, Lumír či Národní listy - knižně vyšly poprvé společně v roce 1877. Dodnes jsou považovány za jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury. Náměty k nim čerpal Jan Neruda ze svého dětství a dospívání na Malé Straně. Mistrně v nich zobrazoval svérázný charakter této pražské čtvrti, zdánlivě klidný každodenní život zdejších měšťanů i prostých obyvatel, přesvědčivě zachytil atmosféru Malé Strany 19. století. Pražské prostředí je pro Nerudu symbolem českého životního stylu, zároveň ale vidí kriticky projevy maloměšťáctví, odsuzuje morálku českého maloměšťáka a jeho předsudky. Přesto Neruda v Povídkách malostranských skládá básnický hold své milované Praze. Digitální podoba titulu vydaného původně v roce 1957 pod kat.číslem XM 60001-3, jehož obal se v archivu Supraphonu nezachoval, proto jsme použili titulní stranu zkráceného vydání z roku 1984 pod kat.č. 1218 0641), Titul obsahuje následující povídky v nezapomenutelné interpretaci Zdeňka Štěpánka: Večerní šplechty Psáno o letošních Dušičkách Pan Ryšánek a pan Schlegl Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku Hastrman Doktor Kazisvět O měkkém srdci paní Rusky Přivedla žebráka na mizinu U tří lilií... celý text
Přidat komentář
V Povídkách malostranských člověk uvidí spoustu svého okolí… hlavně teda všechno to podivínské. Přesto Nerudovy povídky působí, jako když píše o zcela obyčejných lidech a to hlavně díky jeho vztahu k postavám, jeho sondě do duší, jeho přístupu "more than meets the eye" – to vše plyne z textu přirozeně a čtenář se do něj snadno ponoří, chce postavy každé povídky poznat o to víc, o co zná ty předchozí. Snad nosná povídka Den v tichém domě mě přitom bavila nejméně, byť v ní vztahů a postaviček bylo přehršel – soustředí se příliš na mikrokosmos Malé Strany jako celku, aniž by nám ho představoval skrze jednu postavu, jako to činí ve zbytku. Naopak povídka Figurky mě bavila neskutečně. Ono, když vnímáte pro sbírku tak charakteristickou psychologizaci-nepsychologizaci, zjistíte, že právě díky vyprávění z pohledu Krumlovského se právě do něj vžijeme nejvíce, přijde nám nejnormálnější a obklopen samými bizarními charaktery. Kdyby však příběh sledoval kteroukoli z nich, ba se přímo nechal vyprávět jejich očima, zřejmě by nám nejnormálnější přišel ten a onen soused, naopak Krumlovský by byl hodně pitoreskní postavou. Zářným příkladem toho je příběh vdovy, která vodí na hřbitov pokaždé jiné děvčátko, což nám začne dávat perfektní smysl, jen co nám vypravěč vysvětlí její minulost, nastíní její motivaci. Z Nerudova díla tak přirozeně sálá jakýsi laskavý přístup k víceméně nelaskavému prostředí (ó, kolik toho na Malé straně dokážou napáchat drby a pomluvy). Podtext hovořící o tom, že nemůžeme poznat lidi na první pohled, implikuje i, že nelze poznat ani Malou Stranu, aniž byste byli Malostraňáci (alespoň na chvíli), a tak to platí v životě obecně. Díky Nerudovi máme šanci nahlédnout pod pokličku, ale pointu bude mít vždycky neuzavřenou, jelikož život jde dál i po skončení povídek.
Některé povídky bych ohodnotila na výbornou, ale naneštěstí byly vyváženy podobným počtem těch, které k smrti nudily a za nic nestály...
Povídky Malostranské byly pro mě bohužel utrpením, i když bych ráda řekla pravý opak. Ale nemůžu se pro ně nadchnout a četly se mi hodně těžce. Ani nevím, v čem byl vlastně problém, že jsou pro mě tak nestravitelné...
Na knize Povídky malostranské mne nejvíce zaujalo živé vyprávění životních příběhů obyčejných lidí z této části Prahy. Mnoho autorů využívá tajemnost a kouzla, která jsou spjata s malebnými kouty staré Prahy (Malá Strana, Staré Město atd.), ale Neruda mne dokázal vtáhnout do životních osudů obyvatel právě Malé Strany. Pro mne byl nejpoutavější příběh prostého žebráka (Přivedla žebráka na mizinu), kdy pomluva dokázala zničit i tak bídný život člověka - vlastně ho dohnala ke smrti. Všechny povídky mají v sobě duši i srdce a na konci každé lze vždy naleznout poučení, životní zkušenost a poznání. Někdy bohužel získané i za cenu nejvyšší - za cenu lidského života. Kniha je napsána spisovnou češtinou s řadou zastaralých výrazů, s podrobným popisem domovních znamení a hlavně životního stylu lidí na konci 19.století. Už se těším, až zase půjdu na procházku Malou Stranou, pokusím se najít místa, která jsou v knize tak poutavě popsána. Knihu bych doporučila každému, kdo má rád zákoutí staré Prahy a kdo si rád přečte někdy až pohádkové vyprávění lidských osudů.
Kniha, co patří do povinné literatury a my jsme z ní navíc na střední škole psali několik slohových cvičení. Možná i proto se mi nikdy tolik nelíbila, když jsme pořád museli vymýšlet jakou charakteristiku dané postavy mají...Povídky nejsou špatné, ale mezi mé oblíbené nepatří.
Ačkoliv by si někdo mohl pomyslet, že se jedná o nudnou gymnaziální povinnou četbu, mně se kniha četla velice hezky. Neruda píše velice čtivě a zatáhne vás do děje. Za mě rozhodně 5*, ráda se k tomuto klasikovi vracím.
Tato kniha mě osobně zklamala. Čekala jsem mnohem víc! Hned od první povídky mě to přestalo bavit. Několik zdarných se zde ale najde: Doktor Kazisvět, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku, Přivedla žebráka na mizinu...
Není to pouze Nerudovským způsobem vylíčená Nerudova Malá Strana, ale hlavně barvitý popis svérázných postaviček, kterých je vždy a všude kolem plno. Stačí se jen dívat. Jan Neruda je pozoroval velmi rád. Jednoznačně doporučuju přečíst.
Četla jsem tuto knihu jako povinnou četbu a velice mě zaujala. Ráda si jí někdy přečtu znovu.
Velmi krásné dílo české klasiky. Vřele doporučuji nejen milovníkům Prahy nebo těm, co hledají nenáročnou četbu k maturitě, tuto knihu doporučuji všem :-)
Tato kniha (vydání z roku 1950) byla určena pro školy, chybí v ní tedy 3 povídky dle doslovu Pravoslava Hykeše určené dospělým (Týden v tichém domě, U tří lilií a Figurky). Také úvod napsal Hykeš a je poplatný době. Mimo jiné např. prohlašuje o Nerudovi, že předpověděl vítězství pracujícího lidu.
Neruda psal s láskou o Malé Straně, kde prožil dětství a mládí. Vlastně všechny povídky jsou vyprávěním chlapce Nerudy, jak viděl postavičky prostých lidí. Některé povídky nejsou moc povedené, jakoby je autor psal jen proto, že je musel napsat. O většině povídek je ale možno říct, že jsou moc pěkné a i pro dnešního čtenáře jsou zajímavé tím, jak nás zcela přenášejí časem do dob minulých, i když ne tak vzdálených, přesto hodně odlišných. 75%, 23.8.2013.
Povedený soubor povídek z Malé Strany. Kniha se mi četla moc dobře a příběhy mě zaujaly.
Generace Májovců a samotný Mácha je pro mě nečitelné období. Líbí se mi ta myšlenka... napsat o skutečných věcech a lidech, ale to, jak je to napsané, je pro mě nezvladatelné. Přečetl jsem z donucení tři povídky (Jak si pak Vorel nakouřil pěnovku, Přivedla žebráka na mizinu a U Tří lilií) a knížku odložil poté, co se v povídce "O měkkém srdci paní Rusky" na stránku a půl Neruda rozepisuje o chlápkovi, který už v době "začátku příběhu" nežije. Po této informaci jsem to zbaběle vzdal. A vracet se k celému Nerudovi zřejmě nechci.
To, že jsem knihu v polovině odložila a nedočetla ji, se mi stalo jen jednou - a to právě u Povídek malostranských.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
| 2014 |  Povídky malostranské |
| 1947 |  Kam s ním? |
| 2009 | Balady a romance |
| 1959 | Písně kosmické |
| 1941 | Hřbitovní kvítí |
Vcelku povedená sonda do života malostranských obyvatel, je evidentní, že Neruda byl obdařen smyslem pro detail a citem pozorovat okolí.
Některé povídky se mi pochopitelně líbily více a některé méně, ale v téměř každé mě bavilo odhalovat zašifrovanou ironii a kritiku onoho malostranského maloměštáctví. Jen škoda, že se většina povídek nesla ve smutném duchu (toto "zklamání" je asi způsobeno tím, že jsem spoustu let žila v domnění, že Povídky malostranské musí být jen o nějakých veselých příhodách na Malé Straně), ale paradoxně jedna z těch smutných se stala mou favoritkou - Psáno o letošních dušičkách.
Povídky malostranské jsem otevírala jako můj velký čtenářský rest - a zavírala s pocitem, že můžu s klidným srdcem říct, že tento soubor zcela právem patří mezi významné počiny české literatury