Povídky malostranské
Jan Neruda
Jan Neruda (*9. července 1834 - 22. srpna 1891) Malostranské povídky Jana Nerudy - sbírka povídek, které původně vycházely samostatně v časopisech jako Květy, Podřipan, Lumír či Národní listy - knižně vyšly poprvé společně v roce 1877. Dodnes jsou považovány za jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury. Náměty k nim čerpal Jan Neruda ze svého dětství a dospívání na Malé Straně. Mistrně v nich zobrazoval svérázný charakter této pražské čtvrti, zdánlivě klidný každodenní život zdejších měšťanů i prostých obyvatel, přesvědčivě zachytil atmosféru Malé Strany 19. století. Pražské prostředí je pro Nerudu symbolem českého životního stylu, zároveň ale vidí kriticky projevy maloměšťáctví, odsuzuje morálku českého maloměšťáka a jeho předsudky. Přesto Neruda v Povídkách malostranských skládá básnický hold své milované Praze. Digitální podoba titulu vydaného původně v roce 1957 pod kat.číslem XM 60001-3, jehož obal se v archivu Supraphonu nezachoval, proto jsme použili titulní stranu zkráceného vydání z roku 1984 pod kat.č. 1218 0641), Titul obsahuje následující povídky v nezapomenutelné interpretaci Zdeňka Štěpánka: Večerní šplechty Psáno o letošních Dušičkách Pan Ryšánek a pan Schlegl Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku Hastrman Doktor Kazisvět O měkkém srdci paní Rusky Přivedla žebráka na mizinu U tří lilií... celý text
Přidat komentář
Kniha je napsána naprosto nádherně, co se slovní zásoby a stylu psaní týče. Bohužel mně osobně kniha nesedla, hlavně kvůli mé neschopnosti udržet u povídek, kde se prakticky nic určitého neděje pozornost. Jinak jsou povídky ale moc hezké, takže i přes to doporučuji knihu alespoň přelouskat.
Čas od času sáhnu po této knize a nikdy mě nezklame. Miluji tu atmosféru 19. st., ten klid a neuspěchanost. Neruda je mistr slova. Dokáže vykreslit postavy příběhu, věci a místa tak, že mám pocit, že jsem součástí toho příběhu, pohltí mě to. Doporučuji.
Já nemám povídky ráda, ale u Nerudových Povídek malostranských si nemohu pomoci, prostě mě vždycky osloví krásou svého jazyka a tím, že se dá psát i o takových věcech jako jsou sousedé z jednoho domu. Musím ho obdivovat za vykreslení postav, nejen jejich podob ale i charakterů. Často mě tak vtáhnul do děje, že jsem si úplně představovala jak jsem přímo v tu danou chvíli na návštěvě na Malé Straně nebo sedím v některém tamním hostinci na oběd. Má nejoblíbenější je hned první povídka Týden v tichém domě.
Nechápu, proč jsem tuto knihu nečetla k maturitě. Člověk k četbě klasických děl asi musí mentálně dojít.
Každopádně kniha obsahuje 13 povídek, které jsou krátké, zábavné a poučné. Poslední dobou se mi moc líbí tento jak tomu sama říkám "český venkovský" styl psaní. Žádné přílišné myšlenky hlavních hrdinů, rozebírání podrobností, ale spíš důraz na to, co tvoří život.
S Nerudovou tvorbou se za svého života musel alespoň jednou setkat každý Čech. Ve svých Povídkách malostranských dokáže Neruda skvěle vypointovat jednotlivé příběhy, které nám ukazují život obyčejných lidí. Hlavně "Přivedla žebráka na mizinu" představuje velmi aktuální téma, hlavně pokud jste se někdy sami setkali s tím, že o vás někdo rozšiřuje falešné pomluvy a ostatní tomu bohužel věří.
Nemůžu říct, že by mě bavily veškeré příběhy, které se v knížce nachází, takže tomu odpovídá i moje hodnocení. Minimálně jednou ale doporučuji si knihu přečíst, případně pouze ony kratší povídky, které zabírají asi třetinu publikace.
Popis malostranského prostředí a příběhů. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl na Nerudovu češtinu, ale s každou stránkou to bylo lepší a na konci mi přišlo líto, že kniha již končí. Kdo má rád Malou Stranu, tak se mu kniha bude líbit.
Starý dobrý Jan Neruda. Jeho knihy jsem od mládí ráda četla a stále mi mají co říct. Dílo, které nestárne.
Nejvíce mě oslovily povídky "Přivedla žebráka na mizinu", "Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku" a "Figurky". Pro dnešního čtenáře je zajímavé sledovat, co se z dob Nerudových změnilo. Ať už jsou to třeba takové drobnosti, jako že mladíci v povídce "Večerní šplechty" nosí fezy, po konvence v (spolu) bydlení nebo po způsoby námluv.
170 let uplynulo od doby, kde se příběhy zachycené v povídkách odehrály. Je to jako sednout do stroje času a prožívat jiný svět. Skvělý jazyk Jana Nerudy to umí zařídit.
Po letech, trošku si zvyknout na způsob psaní, ale některé z povídek stále aktuální. A k tomu se mi strašně líbil popis slečny schleglove a ještě jsem se naučila nová stará slova =dvemecitma
Jako povinná četba je to asi fajn. Pan Neruda měl neskutečně poetický a fakt nádherný styl psaní. Bohužel se mi to ale špatně četlo. V ději jsem se občas ztrácela a některé povídky byly úplně o ničem. Třeba ta u Tří lilií... to bylo úplně o ničem.
Naopak třeba povídky Přivedla žebráka na mizinu či Psáno o letošních dušičkách jsem si skutečně užila.
Je to nádherně napsané, ale určitě to není pro každého.
Neruda by v dnešní době určitě byl skvělý psycholog: svoje postavičky měl pečlivě nastudované a stejně tak bravurně vládl i jazykem. Ta čeština je úžasná. Ale až v dospělosti jsem ocenila krásu jeho stylu a jsem za to vděčná. Láska k takovým klenotům se nesmí nijak násilně vnucovat během školních let - stačí mít jen toho správného průvodce literaturou, který ví, kdy a jak zažehnout jiskru...
Tuto knihu jsem četl několik týdnů vždy pár povídek na přečtení v jednom kuse jsem to nedal. Není to špatné ale takové utahané. Některé povídky jsou docela nudné.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
2014 | Povídky malostranské |
1947 | Kam s ním? |
2009 | Balady a romance |
1959 | Písně kosmické |
1941 | Hřbitovní kvítí |
Malou Stranu považuji za nejmagičtější pražskou čtvrť, proto jsem byl zvědavý, jestli nějaký magický pel ulpěl i na téhle staročeské klasice. Povídky jsou to kvalitativně různorodé a za nejlepší považuji tyto dvě: Pan Ryšánek a pan Schlegl a Hastrman. A jak je to s tím magickým dotykem? Nějaký jsem tam také našel.