Povídky malostranské
Jan Neruda
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537777/bmid_povidky-malostranske-663627d8390ba.jpg
3
2928
2928
Jan Neruda (*9. července 1834 - 22. srpna 1891) Malostranské povídky Jana Nerudy - sbírka povídek, které původně vycházely samostatně v časopisech jako Květy, Podřipan, Lumír či Národní listy - knižně vyšly poprvé společně v roce 1877. Dodnes jsou považovány za jedno z nejvýznamnějších literárních děl české literatury. Náměty k nim čerpal Jan Neruda ze svého dětství a dospívání na Malé Straně. Mistrně v nich zobrazoval svérázný charakter této pražské čtvrti, zdánlivě klidný každodenní život zdejších měšťanů i prostých obyvatel, přesvědčivě zachytil atmosféru Malé Strany 19. století. Pražské prostředí je pro Nerudu symbolem českého životního stylu, zároveň ale vidí kriticky projevy maloměšťáctví, odsuzuje morálku českého maloměšťáka a jeho předsudky. Přesto Neruda v Povídkách malostranských skládá básnický hold své milované Praze. Digitální podoba titulu vydaného původně v roce 1957 pod kat.číslem XM 60001-3, jehož obal se v archivu Supraphonu nezachoval, proto jsme použili titulní stranu zkráceného vydání z roku 1984 pod kat.č. 1218 0641), Titul obsahuje následující povídky v nezapomenutelné interpretaci Zdeňka Štěpánka: Večerní šplechty Psáno o letošních Dušičkách Pan Ryšánek a pan Schlegl Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku Hastrman Doktor Kazisvět O měkkém srdci paní Rusky Přivedla žebráka na mizinu U tří lilií... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem četla opravdu dlouho, jelikož mi určité (především obsáhlejší) povídky připadaly zdlouhavé. Během četby se dostáváte do úplně odlišné doby, než v jaké nyní žijeme, proto bylo někdy obtížné představit si jisté okolnosti a porozumět dnes již nepoužívaným výrazům. Líbilo se mi, že autor pracoval s ironií, kritikou, seriozitou i obdivem. Všechny povídky se odehrávají na Malé Straně v Praze a obsahují autorovy vzpomínky na dětství i mládí, které zde prožil. Výběru určitě nelituji. DOPORUČUJI, jedná se o další rozšíření obzorů v oblasti české literatury.
Některé povídky byly těžkopádné a nečetly se mi příliš dobře, jiné to však slušně vyvážily.
Lidské vlastnosti se za těch sto let moc nezměnily - na rozdíl od Ostruhové ulice... Vtipný Neruda, hned bych s ním poseděla někde pod malostranskými kaštany.
Když si odmyslím zastaralý jazyk a dlouhé nezáživné popisy osob, jsou povídky krásným vyprávěním o tehdejším životě, který se až tak od našeho neliší.
Povídky malostranské byly velký skok pro českou literaturu... Ovšem to není jediný důvod, proč je dnes číst - krom toho, že jsou napsány velmi moderně (u Figurek se čtenář prostě dobře nasměje), tak také podávají dodnes velmi aktuální portrét českého (malo)měšťáka. Nepříliš lichotivý, nutno podotknout, ale aktuální.
„Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé.“
Nj, všichni museli nutně vědět, co se děje, to je pořád stejné, tehdy i dnes, lidi jsou prostě zvědaví :-).
O Janu Nerudovi je samozřejmě známé, že na Malou Stranu nedal dopustit, a že se s ní cítil propojený.
Taky se o něm ví, že rád pozoroval lidi kolem sebe, do detailu sledoval a studoval jejich způsoby chování, že ho fascinovala rozmanitost lidských vlastností a charakterů.
A tak, protože měl rád Malou Stranu a rád studoval lidi, dal tyhle dvě svoje záliby dohromady, výsledkem jsou pak třeba Povídky malostranské, kde hlavní roli hrají zcela obyčejní lidé, žijící v této pražské lokalitě … žebrák, doktor, obchodník, svobodná slečna, služka, policajt, prostě lidé, které jste tehdy mohli kdykoliv a kdekoliv na Malé Straně potkat, a protože pan Neruda uměl poslouchat o čem si lidé povídají a dívat se, jak se chovají, věrně a se svým osobitým smyslem pro humor převedl všechny ty běžné situace, co viděl, do povídek, kterými si po víc jak 140 letech stále můžeme tamní lidičky a jejich způsob života připomínat. :-)
A co o povídkách psala tehdejší kritika? … „S hlubokým politováním musím říci, že jsou všelijaké. A s politováním ještě hlubším dodávám, že není ani jediná mezi nimi, která by byla vážena z kruhů vyšších, vznešenějších. Zdá se, že spisovatel žije zcela určité domněnce, že u nás jsou „dole“ celejší lidí než nahoře.“
Někdy, když se podívám do těch našich současných vyšších a vznešenějších kruhů, zejména politických … já bych s tím /s panem Nerudou/ asi i souhlasila :-).
„Vzácnou výsadou „Malostranských povídek“ jest jejich humor, jenž se často usmívá skrze slzy a nepotřebuje již ani burlesky, ani násilných protikladů; kniha v něm sládne jako hrozen v laskavém slunci pozdního léta.“
A tohle bych i podepsala!
PS: Než syn odmaturuje, ještě si nejspíš nejednu povinnou četbu zopakuji :-), navíc ta „domácí výuka“ … no nevím nevím, syn by už radši chodil do školy, totiž, hodnotíc kriticky sama sebe, asi bych byla náročnější češtinářka :-).
PS2: jejich češtinářku obdivuji, za její přístup, za to, jak učí češtinu (prezenčně i současnou on-line), i za to jak dokáže kriticky stanovit přiměřené množství, toho, co jsou současní středoškoláci schopní ještě zvládnout a navíc přiměřeně zajímavou formou :-).
PS3: některé povídky podrobněji v sekci – povídky.
Tato četba je stará přes sto let. Jan Neruda, jenž se na Malé Straně narodil, tam plných pětatřicet let žil a prožíval své první lásky a přátelství. V Povídkách malostranských vytvořil celou řadu postav a pronikl hluboko pod povrch vnějších jevů, ukázal, co je skryto za "idylou" malebných uliček, svérázných postav a postaviček. Popisuje skutečný obraz ze života. Nejvíce z povídek si mi líbí Hastrman.
Jistě je to právem ceněná kniha, ale mě osobně nijak nezaujala. Na rozdíl od Nerudovy poezie, které jsem věrným fanouškem, próza mě nebavila a místy jsem měla pocit, že u textu usnu.
Musím říct, že jsem se do téhle knihy snažila dokopat opravdu strašně dlouho (a už hodně krát jsem se vyjadřovala, že tuhle knihu nikdy si nepřečtu) ... no a stalo se ... je fakt, že obsahuje jen 13 povídek, ale nejvíce mě bavila pouze ta o Vojtíškovi ... a co mě mírně naštvalo, ve vydání z roku 1970 mi v první povídce chybělo skoro 12 stran (byly tam zdvojeny stránky z konce knihy :( ) ... to moc nepotěšilo, protože mi příběh vůbec nedávala smysl .... já vím, že se jedná o povinnou četbu, ale jsou i lepší knihy ...
Tady píší 268 stran ale kniha kterou jsem měla půjčenou z naší školní knihovny tak měla 430 což je o hodně víc. A není to jediná kniha u které mi počet stran nesedí...
Jinak knížka mě moc nebavila a tak jsem měla o to větší potíže ji dočíst. Kromě povídky o Vojtíškovi mě žádná nebavila. Nebyly nijak zajímavé.
Hlavním motivem je život obyčejných lidí na Malé Straně, vztahy (obzvláště sousedské), všechny příběhy spojuje prostředí, ve kterém se odehrávají a to Malá Strana.
Tak jako u každé sbírky povídek se v knize vyskytují povídky, které mi přišly lepší než jiné. Za mě jsou nejslabší povídky “Svatováclavská mše” a “Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno”.
Autorův mnohdy detailní popis Malé Strany a konkrétních ulic mi pomáhalo si prostředí lépe představit a povídkám to dodávalo ještě větší kouzlo. Při čtení jsem se mnohokrát pobavila u líčení sousedských trablí, které mezi sebou malostranští obyvatelé měli.
O životech obyčejných lidí je psáno až s jakousi něhou a specifickým humorem. I přesto, že většina příběhů byla velmi poutavá, na tomto titulu mě uchvátil především jazyk, kterým je napsán. Humor je milý, nenásilný, popisy a přirovnání barvitá, jazyk krásný, leč ne vyloženě květnatý.
Nejlepší z povídek je rozhodně ta, jež se jmenuje Figurky. Vypráví o studentovi práv, který se přestěhuje na Malou Stranu, neboť zde hledá klid ke studiu. Ten ale v činžovním domě nenajde. Všichni sousedé ho neustále vyrušují a pokoušejí se s ním řešit své záležitosti, takže se ho pořád na něco ptají.
Nelepší mi přišla právě z těchto důvodů, jelikož sousedé svou přítomnosti vytvářeli spoustu vtipných situací a komentáře v hlavě advokátního koncipienta Krumlovského tomu častokrát nasazovaly korunu.
Kniha mě vážně příjemně překvapila. Styl, jakým Neruda píše mě nadchl, je to takové příjemné vyprávění – skoro jako by vám vyprávěli nějaký příběh prarodiče. I z toho důvodu ve mně jeho texty navodily velice příjemnou náladu.
Dřív se mi to líbilo, ale teď jsem s tím měla dost problémy. Protože to jsou fakt drby. Pomluvy. Lidi si koukají do oken a nevidí si do pusy. A to je možná zajímavé pozorovat, ale mě to nebavilo...
No nic Nerudo, tak aspoň ta poezie mě snad napodruhé nezklame.
Česká klasika, která je psána nádherným stylem. Malebně podaný život v polovině 19. století. Při čtení se čtenář snadno vžije do té doby a snadno si může přát, aby v té době žil, i když byl život tehdá asi složitější.
Je to klasika, ale nenudí. Užívám si, když potom v hlavním městě procházím místy, které znám z tohoto textu.
No, asi tady půjdu proti proudu a možná budu vypadat jako nevzdělanec a hlupák, ale tahle stará klasika mi vůbec nesedla. Možná, že na to ještě nejsem dost zralý, ale kromě toho jeho květnatého jazyka, v dnešní době už docela nesrozumitelného mi ty povídky nic moc neřekly. Jsou tam vyjímky, které mě bavily (Hastrman, Přivedla žebráka na mizinu, Pan R a pan S a Doktor Kazisvět) ale zbytek mě hrozně nudil a hned první povídka Týden v tichém domě mě přiváděla skoro k šílenství.
Asi se radši vrátím k Čapkovi.
Štítky knihy
Praha povídky 19. století zfilmováno rozhlasové zpracování české povídky každodenní život Malá Strana (Praha)
Část díla
- Doktor Kazisvět 1876
- Figurky: Idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta 1878
- Hastrman 1878
- Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku 1878
- Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno 1878
Autorovy další knížky
| 2014 |  Povídky malostranské |
| 1947 |  Kam s ním? |
| 2009 | Balady a romance |
| 1959 | Písně kosmické |
| 1941 | Hřbitovní kvítí |
V době, kdy mi byly tyto povídky vnucovány školou ke čtení a velebeny jako skvost české literatury, slavily již 85. narozeniny. Mou dětskou duši neoslovily ani dějem, ani nádechem historie, ani osobitostí jejich aktérů, ani autorovým jazykem, ani popisem Prahy, kterou jsem znala jen z několika pohlednic. To vše přišlo až v dospělosti, zralosti.
Apeluji na moudré šiřitele základů literárního vzdělání : Nevnucujte dětem něco, k čemu ještě nedozrály. Přináší to více škody než užitku. Stačí zmínka o existenci, ale žádný nátlak pod hlavičkou povinné četby, jak se dělo v mém dětství. Ne každý se k těm dílům později vrátí a zřejmě se už nezbaví prvního, nezaslouženě negativního dojmu.