Pravda o případu Harryho Queberta

1. část komentáře (celkem 4 části):

To, že u knihy převažují pozitivní komentáře, mě nijak neznepokojuje – každému se prostě líbí něco jiného. Co mě ale SKUTEČNĚ děsí, je fakt, že je román ověnčen literárními cenami!!! Tuto skutečnost musím – chtě nechtě – brát ve vší vážnosti jako potvrzení teorií o počátku zániku západní kultury – a potažmo i civilizace!

Tady je PATNÁCT důvodů, proč jsem knížku zařadil mezi literární ODPAD!

1) PEJSKO-KOČIČKOVSKÝ NEPOŽIVATELNÝ DORTÍK: V té knize najdete úplně všechno, co by z ROMÁNU mohlo udělat DOBRÝ román: Zajímavé téma, detektivní zápletku, hrdelní zločin, sex, pikantní vztah dospělého muže k Lolitce, náznak motivu násilí, páchaného v dobré víře na dětech, smrt, nenávist, osudovou lásku, chlapácky silná slova, dramatické zvraty, flashbacky, exkurze do minulosti, generační pnutí, exorcismus, platonickou lásku, rozdvojení osobnosti, orální uspokojování coby prostředek nátlaku … A přesto to nefunguje. Zajímavé! Jako když dítě dostane pod stromeček Malého chemika a ve snaze vyrobit nějaký superroztok, smíchá v baňce všechny ingredience, které do krabice přibalil výrobce.

2) UMĚLECKÝ DOJEM: Slova, která mě při četbě nejčastěji přicházela na mysl: Tezovité, vykonstruované, ploché, falešné, neživé, příliš sterilní, příliš akademické, nudné…

3) PŘÍBĚH: Vše v tomhle příběhu je jaksi podivně pokřivené a zmutované – jako byste se dívali na Eifelovku ze sirek, kterou někdo poslepoval v rukavicích a se zavázanýma očima.
Při čtení jsem měl permanentní pocit nepohody, jako když se vám v krku zasekne rybí kost. Nedokázal jsem tu story vstřebávat, necítil jsem ten známý pocit „pohlcení“, který člověk zažívá, když ho kniha zaujme. Vlastně jsem se nemohl dočkat, až budu na konci. Až TO budu mít za sebou…
A upřímně závidím lidem, kteří v knize nacházeli napětí. Mě tenhle příběh neskutečně nudil.
Jedna vykonstruovaná zápletka stíhá druhou a vyjmenovat je tu všechny by byl úkol hodný Sisyfa. A tak jediný příklad za všechny: Když v závěru knihy vyšlo najevo (SPOILER), že zmrzačený geniální malíř je ještě navíc geniálním spisovatelem, nevydržel jsem to a zalistoval na titulní stránku – abych se přesvědčil, že nečtu románek od Vlasty Javořické (ať mě milá paní spisovatelka odpustí).

2. část komentáře:

4) NE-DETEKTIVKA: Máte-li rádi detektivky, knížce se vyhněte velkým obloukem! Celé slavné vyšetřování probíhá totiž systémem: Řekněte mi, prosím, co jste dělala v úterý v půl třetí odpoledne před třiatřiceti lety. Policisté jsou s vyšetřováním už víc než čtvrt století neustále na mrtvém bodě, zato našemu vypravěči každý hned ochotně a na počkání vyslepičí VŠECHNO, co nikdy nikomu neřekl. (Jako by ti lidé celé ty roky čekali jen a jen na to, až přijde pan spisovatel Goldman a oni mu budou moci vyblít své hříchy.) Všichni mají třiatřicet let něco schovaného, auto pod plachtou, dopis, řetízek oběti, a všichni se o překot Goldmanovi přiznávají – aniž je k tomu někdo nutí. (SPOLILER) Policejní velitel se jen tak mírnix týrnix přizná k těžkému zločinu, který spáchal (a za který půjde do tepláků), sestra jedné z postav vypravěči bez váhání sdělí, že vraždu má na svědomí nejspíš její brácha atd. atd. atd. A když se v závěru (SPOILER) ke svému „starému hříchu“ přizná i Steiner („… to já jsem ho zbil, Goldmane“), dostanete najedou velice intenzivní chuť naplácat autorovi rákoskou.
Za další: V dobré (a vlastně ani ve špatné) detektivce NEMŮŽE hrdina získat jeden z klíčových důkazů tak, (SPOLILER) že v obrovském domě významného pracháče prostě řekne služebné, která ho vyvádí ven z baráku, že si potřebuje odskočit, a pak za jejími zády vběhnout do prvního pokoje, který je zrovna na ráně – a PŘESNĚ TAM potřebný důkaz najít. Kdyby to takhle mělo fungovat ve všech detektivkách, tak to budu raději číst Káju Maříka.
A ještě jeden z mnoha: Patnáctiletá holka v malém městečku dnes a denně navštěvuje spisovatelův dům, vlastně mu tam dělá hospodyni, sekretářku i společnici v jednom, tráví u něj hodiny a hodiny, vaří mu, připravuje mu čaj, přepisuje mu texty, sedí u něho na verandě (kde si v houpacím křesle i zdřímne, když velký Quebert píše) – a nikdo z městečka si toho nevšimne? Nedělejte z nás pitomce, Dickere! Protože NĚCO TAKOVÉHO by se velice rychle rozkřiklo a po dívčině zmizení by se na to policie pana spisovatele určitě zeptala. A byla by to první a nanejvýš legitimní otázka: „Vy jste s tou holkou něco měl, Queberte, když za váma lezla až domů?“ Jenže v knize nikoho ani nenapadne takovouhle otázku položit.

5) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ BANÁLNÍ PSEUDOMOUDRA: „Víte, Marcusi, jak jedině zjistíte, nakolik někoho milujete?“ „Ne.“ „Tak, že o něj přijdete.“ (…) „Jak je důležité umět padat – pamatujete? Pád není to hlavní, protože pád sám o sobě je nevyhnutelný; důležité je umět se zvednout. A my, my se zvedneme.“ (…) „Den co den se rodí a umírají lidé, Marcusi.“ (…) „Spisovatelem se člověk nerodí, nýbrž stává…“ (…) „Samota je smrt.“ (…) „Musíte boxovat tak, jak píšete, Markusi, a psát tak, jak boxujete.“ (…) „Psát knížky, to nic není: psát umí každý, ale ne každý je spisovatel.“ (…) „Život je dlouhý pád, Marcusi. Umět padat je to nejdůležitější.“ (…) „Psát knihu, to je jako milovat: může vám to přinést hodně trápení.“ (…) „Víte, Marcusi, svoboda, touha po svobodě, to je válka sama o sobě.“ (…) „Život je jako běžecký závod, Marcusi: vždycky se najde někdo rychlejší a někdo pomalejší než vy…“ Atd., atd., atd.
Když vám někdo takovéhle klíny vtlouká do hlavy na každé druhé stránce, přestanete ho mít rád.

6) BROUK-PYTLÍKOVSKÁ KLIŠÉ: „Od toho jsou přátelé.“ (…) „To přátelé vycítí.“ (…) „K tomu snad přátelé jsou, ne?“ (…) „Tohle přátelé poznají.“ (…) „Byli jsme víc než přátelé. Já vás miloval jako syna…“
Klišé, klišé, klišé a nic než klišé.

7) LITERÁRNÍ FORMA: Opravdu STRAŠNĚ mně vadilo násilné přepínání mezi Ich- a Er-formou. Připadalo mi to příliš násilné. Jakmile si totiž čtenář začne uvědomovat instrumenty, pomocí kterých je příběh vyprávěn, už je něco špatně! A TADY jsem si to uvědomoval na každé stránce!

3. část komentáře:

8) DIALOGY ROSAMUNDE PILCHEROVÉ: „Zabijou mě?“ „Nikdo vás nezabije, Harry.“ „Vždyť už jsem stejně mrtvý.“ „Nejste. Nejste mrtvý! Jste velký Harry Quebert!“ (…) „Jak to víte, Marcusi?“ „To přátelé vycí-tí.“ (…) „Co jsme to provedli, veliteli?“
Za takovéhle sentence by se musely rdít i autorky Červené knihovny.

9) ABSENCE NADHLEDU: Knize zoufale chybí byť i jen náznak humoru. Autor sám sebe bere smrtelně vážně – a stejně pateticky přistupuje i k příběhu. Smrtelně vážné je tam všechno: Vztahy, promluvy, gesta. Až to začne být k uzoufání nezajímavé.

10) PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE: Možná jsem coby čtenář příliš vybíravý, ale mě prostě NESTAČÍ, když autor napíše: „Milujete mě, Harry?“ – „Ano, miluji tě, Nolo.“ Já potřebuju textu UVĚŘIT. Potřebuju zmíněné sdělení vnitřně PŘIJMOUT, ztotožnit se s ním. Potřebuju se při čtení SÁM stát hrdinou, potřebuju přímo fyzicky CÍTIT, že se nacházím v přítomnosti patnáctiletý holky, které je do mě bláznivě zamilovaná, musím VNÍMAT, jak se mi stahuje hrdlo, když odpovídám na její otázku. Při čtení se zkrátka chci dostat DOVNITŘ příběhu, chci vstřebávat jeho atmosféru celým povrchem těla. A toho nelze nedocílit jen tím, že si někdo napíše: „Milujete mě?“ – „Ano, miluji.“ Kolem těchto klíčových vět je třeba vybudovat kyslíkový stan „uvěřitelnosti“, jehož atmosféra umožní těm křehkým rostlinkám začít dýchat. Bez ochranné atmosféry se z podobných sdělení stávají právě jen a jen PLAKÁTOVÉ PROKLAMACE, které na mne, coby čtenáře, působí stejně emocionálně, jako prohlášení „Vládní delegace položila věnce u hrobu neznámého vojína“.
Při čtení se mi na mysl stále vkrádal prastarý příměr o „lízání zmrzliny přes celofán“: prostě jsem necítil nic. Jen pachuť zoufalé snahy napsat za každou cenu VELKÝ SPOLEČENSKÝ ROMÁN…
Znáte ten pokus, kdy máte přečíst názvy barev napsané „barevným písmem“? Fígl je v tom, že barva písma neodpovídá názvu barvy (např. slovo MODRÁ je napsáno zeleně). Jak jsme asi všichni zjistili, číst takový text je trochu problém. A stejný problém jsem měl s knihou. Slova se tváří jen jako ony zmíněné PROKLAMACE – a popisují něco, co v nich není. „Velká láska“, „slavný román“, „hrůzný objev“, „zoufalá touha“… Čtete slovní spojení a necítíte absolutně NIC!

11) OSLOVENÍ V DIALOZÍCH: Jestli mě v knize něco opravdu (ale OPRAVDU) dohánělo k šílenství, potom to bylo právě tohle! Opakující se oslovení v dialozích.
„Já ji miloval, Marcusi.“ „Já vím, Harry.“
Joel Dicker propadl bludu, že v každém rozhovoru musí bít alespoň NĚJAKÉ oslovení. Nejčastěji cpal do dialo-gů křestní jméno („Netvařte se takhle, Marcusi.“), ale nepohrdl ani příjmením („Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“), případně profesním zařazením („Díky, spisovateli.“)
„To je strašné, co říkáte, Marcusi.“ (…) „To je psychický blok, Marcusi.“ (…) „Tak co je to s vámi, Marcusi?“ „Já vám nevím, Harry...“ (…)„Tak co, Goldmane, kdy dodáte rukopis?“ (…) „Byl by z vás dobrý advokát, Goldmane.“ (…) „V tom je krása amerického právního systému, Goldmane.“ (…) „Tak mi přineste důkaz o jeho nevině, spisovateli.“ (…) „Mě nějaké vaše pátrání nezajímá, spisovateli.“ (…) „Já vás nenávidím, spisovateli, smiřte se s tím.“ Atd., atd., atd., atd. Desetkrát, stokrát, tisíckrát! Až začnete mít velice intenzivní pocit, že jste snědli čtrnáct dní prošlý jogurt.
I průměrný spisovatel by měl intuitivně vycítit, že něco takového rve za uši. Copak to ten kluk nevnímal, když knihu psal?
Zkuste zavzpomínat, kdy naposledy jste takhle s nějakým svým kamarádem (kamarádkou) mluvili. Já vám to řeknu kdy: NIKDY! Protože TAKHLE PROSTĚ NIKDO NEMLUVÍ.
Kniha, postavená na dialozích – a přitom plná ŠPATNÝCH dialogů! To je věru třaskavá kombinace.
(Ona ta anglická jména tuhle obludnost trochu stírají, ale stačí představit si podobné dialogy v české knížce – a rázem pochopíte, o čem tady mluvím: „Kam jdeš s tou motyčkou, Jirko?“ „Vykopat pár mrkví, Pavle.“)
(Jen tak pro zajímavost: oslovení „Marcusi“ je v knize v přímé řeči použito 286 krát, oslovení „spisovateli“ 85 krát a oslovení „Goldmane“ 114 krát!)

4. část komentáře:

12) OPAKOVÁNÍ OTÁZKY V ODPOVĚDI: Zpočátku si toho možná nevšimnete, ale jakmile si to uvědomíte, každý další výskyt téhle anomálie (jazykové neobratnosti) vás praští do hlavy…
„Z koho?“ zeptal se Trevis. „Z Harryho Queberta.“ „Z Harryho Queberta?“ (…) „To kvůli té knížce, kterou zrovna píšete.“ „Kvůli té knížce?“ (…) „Mně je z vás nanic.“ „Nanic?“ (…) „Přijela do Aurory.“ „Do Aurory?“
Když se to opakuje po stopadesáté, napadne vás, že tenhle kluk, který si tu hraje na pana spisovatele, nejspíš navštěvoval základku, kde sloh – a vůbec literaturu – vyřadili z osnov.

13) PŘÍLIŠ MNOHO NEDOSLÝCHAVÝCH: Tohle je jen takový bonbónek. Tázací zájmeno „cože?“ (v podobě údivné odpovědi na položenou otázku) se v textu vyskytuje 47x!!! („Napiš o tom Quebertově skandálu.“ „Cože? /…/ „Za to může Borec,“ řekl jsem. „Cože?“ /…/ „Já tady bydlím.“ „Cože?“)

14) JAZYKOVĚ VYČPĚLÉ ŠABLONY: Další věc, která mě děsila i ve spánku: nadužívání omšelých, dávno už zprofanovaných frází. Pomalu na každé stránce narazíte na podobné příměry jako „zbledl jako stěna“, „znavená tvář“, „utrápený výraz“, „nebylo mu lehko u srdce“ „bodlo ho u srdce“ atd. To by se češtinářka s červenou tužtičkou v ruce vyřádila!

15) RECYKLACE. Z několikrát recyklovaného papíru už jdou vyrobit jenom roličky na namotávání toaletní-ho papíru nebo krabičky na vejce.
A v této knize se recykluje hojně. Buďte si jisti, že KE VŠEMU, na co narazíte (plechovku od sušenek, modřinu na zápěstí, stolek v bistru, psací stroj atd., atd.), se autor ještě desetkrát, dvacetkrát vrátí. Zajímavé, že něco, co u dobrých spisovatelů funguje (opakování motivů), tady skřípe jako rezavý kolotoč na plevelem zarostlém dětském hřišti.
Stále dokola totéž, stále, stále a stále se opakující stejná slova, stejné motivy, stejní lidé, jako když vůl točí žentourem a na své cestě zakopává o tytéž kameny a tytéž krtiny: Aurora, Nola, Harry, Marcus, láska, nejlepší román na světě – a znovu od začátku!
Když narazíte na scénu, kde si někdo přelévá čaj vroucí vodou nebo věší kabát na ramínko, můžete si být jisti, že tutéž scénu potkáte v průběhu čtení ještě mnohokrát – vždy nahlíženou jinýma očima, vyprávěnou někým jiným. Tenhle postup může být (a mnohdy i bývá) zajímavý a strhující u autora, který UMÍ, ale tady je výsledkem jenom nuda a manýra. Znovu a znovu narážíte na tytéž scény, a nový a nový pohled na ně nepřináší nic objevného.
Jako když hrajete s dítětem „červená bere“ a najednou si začnete uvědomovat, jak těch pár srdcových karet rotuje stále dokola a znovu a znovu se vrací, až to nakonec začne být k uzoufání nezábavné. Nebo jako když už jednou, třikrát, desetkrát semletá zrna podřadné kávy znovu a znovu sypete zpět do kávomlýnku s nadějí, že se vám podaří vyrobit poživatelnou směs. Neustále stejné motivy, scény, místa děje, postavy, nahlížené z jiných úhlů… Jednou to vypráví Pavel a podruhé Petr, ale pořád je to to samé: beze stopy invence, napětí a překvapení. Děkuji, nechci!

RESUMÉ: Něco tak nudného jsem už dlouho nečetl. Slovy ani nedovedu vyjádřit míru úsilí, které jsem musel vynaložit, abych se dohrabal na konce knihy.
Výsledek: Celkově upatlaný a upocený pokus o VELKÝ PSYCHOLOGICKÝ ROMÁN S DETEKTIVNÍ ZÁ-PLETKOU, který zkrátka nevyšel.
Závidím všem, kteří v knize našli stopy napětí. Já byl autorovou neumětelskou stylistikou natolik zdeptán, že mi bylo ve finále upřímně jedno, kdo vlastně Nolu zabil. Napětí kamsi zmizelo a já se jen těšil, kdy už to konečně skončí.

P.S.: Knihu by si (povinně) měli přečíst především ti, kteří se chtějí věnovat PSANÍ – coby odstrašující příklad literárního neumětelství!

12.02.2014

Milý Joel tvoří příběh na principu hororových lekaček - člověk čte a prásk! jeden zvrat, plésk! druhý, šup ho tam! třetí. Někomu konec mohl připadat moc uspěchaný, ale mě to takhle úplně vyhovovalo, pořád se tak něco dělo až do poslední stránky a navzdory tomu, že jsem knihu četla převážně pozdě večer, mě nebralo spaní. Nemám co vytknout.

09.02.2014

Kniha je poměrně obsáhlá, takže se nějaké to zpomalení dá celkem očekávat. První polovina knihy zaujme, děj šlape jak hodinky. Ve dvou třetinách se to trochu žvejklo, měla jsem pocit, že se točíme pořád dokola. Zamilovaná Nola, nenapsaná kniha, zoufalý Harry, opět Nola... Pak se ovšem příběh vrátí k svižnému tempu, které se stale stupňuje nečekanými objevy a zvraty, takže vlítnete do finiše jako neřízená střela. Nevím, jestli na pana Dickera tlačil nakladatel s dokončením knihy podobně urputně, jako v příběhu na Marcuse Goldmana, ale na můj vkus byl na tak dlouhou knihu ten konec přeci jen trochu krátký a rychlý. Přesto si ale zasloužil tu pátou hvězdu. Jsem moc spokojená a rozhodně knihu doporučuji sympatizantům detektivní prózy.

07.02.2014

Váhala jsem v hodnocení mezi 3 a 4. Kniha je čtivá, dobře napsaná, nicméně trošku jí ubírá na kvalitě délka a ke konci už těch zvratů bylo trošku příliš.

11.01.2014

Zmiňoval jsem vícekrát svoji averzi ke knihám ověnčeným prestižními cenami. Taky nemám v oblibě tlusté „bichle“ (špatně se drží v ruce). Přesto jsem si Dickerovu Pravdu o případu H.Q. z knihovny odnesl a abych byl upřímný, mohla za to Rútova obálka.
Knihu je možno s klidem doporučit třem skupinám čtenářů – zájemcům o psaní, každá kapitola je uvedena stručnými radami začínajícímu spisovateli, pak milovníkům detektivek takového toho francouzského střihu (i když je autor Švýcar) a tak nečekejte žádný americký krvák, mrtvol je tam tak akorát a v neposlední řadě ctitelům romantických příběhů. O ději se zmiňovat nebudu, obsahuje však řadu překvapivých zvratů a i konečné rozřešení je do jisté míry překvapující. Těch necelých 600 stran se čte dobře, kniha není přeplácána galerií pletoucích se postav, postavy jsou popsány natolik plasticky, že si je člověk dokáže živě představit a dokáže se u knihy docela dobře pobavit.
Četl jsem ji relativně dlouho, prakticky po cca 50 stránkových dávkách – ne snad proto, že by mne nebavila, ale abych přečtené vstřebal. Pod tím laciným nátěrem totiž občas něco prosvítá, co vypovídá o současné době i o nás.
Leckdo může namítat, že kniha mohla být stručnější, že je závěr až příliš překombinovaný, že vztah ústřední dvojice byl až příliš platonický, …. Nechyběly ani kritické hlasy volající cosi o braku – možná je to brak, ale čtivý.

08.01.2014

Jednoznačně nejčtivější kniha, jaká se ke mě dostala... Doslova jsem ji hltala :-)
Děj je poutavý, má "hlavu a patu", moc se mi líbí postavy, které jsou realistické a úžasně vykreslené. Občas se možná až příliš vleče děj, chvílemi je to jen takové plané "kde nic tu nic", ale rozhodně mi to nevadilo. Velice příjemné oddychové čtení plné zvratů, které rozhodně stojí zato nevynechat :-)

05.01.2014

Jak říká jedna z postav: "Dobrá kniha je taková, u které nám je líto, že skončila." Knihu jsem hltala od začátku až do konce, ale když jsem se postupně blížila k závěru, přestávalo se mi chtít číst, protože jsem ji stále nechtěla odložit a rozlučit se s postavama. Nejde o klasickou detektuvku, je to dílo originální, má spád a člověka fakt chytne. Navíc ukazuje, že nic neni takové jak se na první pohled zdá a není radno odsuzovat lidi podle prvního dojmu, pověsti či vzhledu.

01.01.2014

Zajímavé, rozhodně!! Knížka není psaná jako klasická detektivka, kdy na začátku je zločin, detektiv pátrá a nakonec vypátrá vraha a pozadí zločinu. Tady je to jinak, ale v žádném případě to neubírá nic na dramatičnosti nebo překvapivosti. Děj dokáže udržet v napětí až na konec knížky. Můžu jenom doporučit.

01.01.2014

Velmi vynikající román ,plný zvratů a komplikací a s velkým spádem až do závěrečných řádků. Tuto knihu jsem přečetl během dnešní noci ,neboť jsem se od toho nemohl odtrnout.

31.12.2013

Jak říká Harry Quebert ... "Dobrá kniha je taková, u které nám je líto, že skončila."

A mi je to hodně líto. I když má docela hodně stránek, klidně bych ještě pár snesla. Kniha má spád, postavy jsou dobře vykreslené, časté zvraty udržují napětí.

V komentářích jsem četla, že postava Marcusovy matky je těžko uvěřitelná. No, já jednu takovou maminku znám a zrovna tato postava mě hodně bavila.

28.12.2013

Do dvou třetin naprosto skvělé. Zajímavé, dobře psané, velmi čtivé, originální myšlenky a některé velmi zdařilé charaktery. Některé postavy z amerického městečka mi připomínaly dokonale vykreslené charaktery z knih S. Kinga.

A pak se to nějak zlomilo a začalo mě to nudit a závěr byl vyloženě překombinovaný a komplikovaný, že už jsem to jen prolistoval.

Velká škoda, byl to velký příslib.

06.12.2013

Byla jsem moc nadšená, když jsem na tuto knížku náhodně narazila v knihkupectví: Velká cena francouzské Akademie za román, 700 tisíc čtenářů, atraktivní spisovatelské prostředí a detektivní zápletka. Mé nadšení trošku opadlo po první stovce stran, když jsem měla pocit, že se některé motivy omílají dokola a příběh ztrácel na dynamičnosti. Navíc některé postavy (proč se ten spisovatel do té patnáctileté dívky vůbec zamiloval?, figurka Marcusovy matky) se mi zdály neuvěřitelné. Plánovalal jsem dát tři hvězdičky (což je pořád "dobré" ), čtvrtou přidávám za rozuzlení příběhu. Ale ano, doporučuji :-)

03.12.2013

Skvělé, napínavé až do konce. Dočetla jsem a hned jsem začala znovu s vědomím, že už vím, kdo je KDO :-) Určitě a ráda doporučuji.

13.11.2013

Ve skutečnosti jsem čekal víc, nicméně mě čtení bavilo a doporučil bych také ostatním. Dočkají se překvapivých zvratů. Kniha patří mezi silnější, ale je vytištěná na nějakém silnějším papíře a tak by ona tloušťka neměla nikoho odradit.

10.11.2013

Těžko soudit, zajímavé, ale čekala jsem víc dle všech ohlasů....ke konci se pořád měnil pachatel, už mi to i trošku vadilo.....

30.10.2013

Skvělé, skvělé, skvělé - nic jiného mě fakt nenapadá. Lehce psané, napětí v každém slově, po každé kapitole jsem "měla " jasného vraha... Výborně se podařilo (překvapivě mladému) autorovi spojit skvělou detektivku, společenský román a vše dokonale okořenit pečlivě odměřovaným humorem.