Prázdniny
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/426504/mid_prazdniny-qpZ-426504.jpg
4
157
157
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Celá kniha je taková divná, ale ne takovým způsobem, že by se mi to četlo dobře. Celkově se mi příběhy nelíbily a sotva dávaly nějaký smysl.
Příjemně depresivní čtení, povídky se krásně prolínají a dávají genezi průšvihů, v nichž se postavy objevují.
Balabána čtu pro jeho melancholické náladu. Přijde mi to, jako když se člověk vrací ráno zpátky do začouzené mlhavé Ostravy, kde život je příliš těžký na žití a zároveň je vždycky důvod jej žít.
Toto je skutočne sila, konečne som pochopil génia tohto autora, ktorý dokáže o veľmi bolestivých, temných, špinavých veciach a pocitoch písať s takou neuveriteľnou jemnosťou, eleganciou a gráciou. Teším sa na ďalšie texty, taký katarzný zážitok z čítania som už dlho nemal, úplne ma to pohltilo, grandiózne!
Četlo (poslouchalo) se mi dobře. Povídky jsou čtivé, pro mě však příliš ponuré, chybí jakákoliv radost ze života. Nejspíš to chtěl autor ukázat – že život není jen veselý, ale každý se pereme s tím svým a občas si připadáme jako kdyby naše existence stála za starou belu.
První kniha od tohoto autora a už vím, že si přečtu další. Mistrovsky propracované ve všech směrech.
Nebylo to nic převratného, zároveň ale musím říci, že mi kniha sedla. Některé momenty v člověku zůstanou, ať už je autor myslel jakkoli. Jako pár tónů ve složité skladbě, které v nás vzbudí určitý dojem či vzpomínku, ať už měly své opodstatnění nebo se hudebník trochu uťal. A zároveň celkové ladění knihy přišlo vhod. Prázdniny bych si zařadila do kategorie, které říkám "nedělní knihy". Což samozřejmě znamená, že je třeba můžeme přečíst za jeden den, ale především jde o jejich vlnovou délku, která skvěle kopíruje (mou) nedělní náladu, obzvlášť za pošmourného dne, kdy s týdnem něco končí a něco začíná; něco se vrací z podprahové paměti a něco už nebude nikdy jako dřív.
Něco udeřilo na hlavičku, něco mě nechalo úplně chladnou. Knihu beru jako vstupenku do Balabánovi tvorby díky Čtenářské výzvě.
Takové pošmourné čtení, stejně jako počasí za oknem, když jsem to četla. Posmutnělé příběhy, které se částečně prolnou. Psáno čtivě, uvěřitelně. Trošku mi to připomnělo Bábovky Radky Třeštíkové. Fajn, ale jdu si zvednout náladu něčím povzbudivějším ;-)
Tak nějak nevím, jak hodnotit. Místy to pro mě byli neuchopitelné. Depresivní pojetí a bezdějovost mi nevadila, spíš mi tu chyběla větší provázanost a celistvost...určité pasáže mne zaujaly,ale celkově tato kniha asi brzy upadne v zapomnění. Někdy zkusím ještě jinou knihu autora.
Zajímavé lehce depresivní povídky, několika postav, které se občas trochu propletou. Dějově pomalejší, ale pěkně napsané.
"Naplníš vypitou sklenici slzami?" (s. 87)
Formou jsou Prázdniny podobné Želarům. Jednotlivé povídky jsou samostatné, ale propojují je postavy.
A podobně jako je úsporný jazyk Květy Legátové, tak i Jan Balabán šetří slovy. Oba ale dokážou barvitě vykreslit prostředí a vystihnout charakteristiku postav.
Balabánovy postavy se zmítají z životních problémech, působí jako ztroskotanci, ale zároveň mohou být čtenáři blízcí svou lidskostí, upřímností, i když se většinou sklánějí nad půllitrem piva v zakouřené hospodě, nebo svírají lahev alkoholu v anonymním městském bytě... Přes všechnu bezútěšnost mají své vzpomínky i sny...
Balabánovy povídky jsou ze života. Nejvíc se mi líbily povídky Pilot a Prázdniny.
"...vystoupila z vlaku. Úplně jinde, než chtěla, ale poprvé na správném místě." (s. 84)
Poprvé přečteno v roce 2011.
Obě hlavní postavy se v jednu chvíli vrátí ve vzpomínkách do minulosti – do dětství a dospívání. Je to vždy jen krátký moment, ale je důležitý jako protiváha. Bezpečí dětských let a hrdá energie ranné dospělosti kontrastují s bezútěšným obrazem dospělých životů, které vypadají jako promarněné, jako osudy bez naplnění. Ale dokud srdce tluče, naděje neumírá, a i ze zdánlivě uschlého stromu může vyrašit zelená ratolest. Možná je to jen má sugesce, ale já v knihách Jana Balabána neustále vnímám naději, často je to velmi slabý hlas, ale já tu vůli k životu pod nánosem rezignace prostě nedokážu přehlédnout.
„Jsou to jen banální příběhy, které se mohou stát každému,“ píše ve svém komentáři DuncanIdaho a zjevně to nemá být pochvala. Zdá se mi zajímavé, že já bych byl klidně schopen použít stejnou větu, a přitom bych jí myslel velmi pozitivně. Jsem vděčný Janu Balabánovi za to, že psal takto. Ono to možná tak nevypadá, ale je v tom i kus povzbuzení – jako by nám tím říkal (tím, že o nich píše), že ty naše otlučené životy jsou také důležité – právě takové, jaké doopravdy jsou. Že na lidech, kteří jsou fádní, neúspěšní, ztracení a (zdánlivě) bezdůvodně smutní taky záleží.
Pro mě příliš pesimistické čtení, ale díky autorově talentu, jsem přečetla do konce. Každého z nás určuje nejen rodina, ve které jsme se narodili, ale také místo, kde jsme prožili dětství a dospívání. Ostravsko opravdu asi není místem příliš optimistickým, takže odtud tedy zřejmě autorova životní skepse. Přesto je to velmi dobrá literatura, jen si ji musíme opatrně dávkovat...
Část díla
Armagedon
2010
Balkán
2010
Highlander
2010
Je to jako děcko
2010
Lední medvěd Telecomu
2010
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 | Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Těžké, melancholické čtení o věcech, které život přináší. Život obou hrdinů povídek se přitom prolne jen občas ve vzpomínkách na mládí. A zase si leckdo řekne, že spoustu problémů by si lidé ušetřili, kdyby měli víc rozumu a vůle - jednomu hrdinovi ničí život chlast a druhému zase manželka, o které se později dočteme, že chlastá taky.
Balabán byl vážně zajímavý autor a určitě mu dám ještě šanci.