Pražské jaro
Simon Mawer
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/389272/mid_prazske-jaro-EYJ-389272.jpg
4
849
849
Simon Mawer, autor Skleněného pokoje, bestselleru deníku New York Times, se vrací do Československa. Tentokrát během bouřlivých šedesátých let a s napínavým příběhem o sexu, politice a zradě. V létě roku 1968, v roce Pražského jara a studené války, se dva studenti Oxfordu, James Borthwick a Eleanor Pike, rozhodnout projet stopem Evropu. Tím si zkomplikují právě se rodící přátelství, které by mohlo přerůst v něco většího. Jakmile dorazí do jižního Německa, zrodí se v jejich hlavách nápad navštívit Československo – zemi, ze které se Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ usmívá na svět kolem. Mezitím, Sam Wareham, první tajemník britské ambasády v Praze, sleduje s cynismem diplomata a vášní mladého muže vývoj v zemi. Ve společnosti české studentky Lenky Koneckove si nachází cestu do světa československé mládeže, která je plná nadějí a nových myšlenek. Za železnou oponou se v této chvíli nic nezdá být nemožným. Avšak obří kola politiky se dál točí v pozadí, sovětský vůdce Leonid Brežněv vyvíjí na Dubčeka nátlak a Rudá armáda se shromažďuje na hranicích. Tato chytrá, strhující a smyslná novela opět potvrzuje, že Simon Mawer je jedním z nejtalentovanějších současných spisovatelů historické špionážní fikce.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , Kniha ZlínOriginální název:
Prague Spring, 2018
více info...
Přidat komentář
Nejprve mě román o vztahu dvou britských studentů trochu zaskočil, nebylo to něco, co by mě až tak zaujalo, na mě byl ten úvod až moc dlouhý.
Velké plus ovšem za Pražské jaro, úžasně zvládnutou atmosféru těch pár měsíců nadějí a pak ten krutý střih do invaze 21.srpna. Palec nahoru, jak neuvěřitelně autenticky zvládl Mawer popsat české reálie a trochu toho historického opáčka o československých dějinách. Přitom tak zajímavě, že to je i pro našince přijatelné, a nezazněl tam pro mě jediný falešný tón.
A další plus za konec, ani melodrama, ani happy end, o to víc působivé.
Další zkouška čtení v angličtině, i když to bylo náročné, tak jsem příběh vnímala a postavy mi přišly zajímavé. Příběh je v něčem předvídatelný (kdo zná historii) ale najdeme i zvraty. Stojí za to si to přečíst.
Popravdě, nejprve jsem se nemohla do příběhu dostat, pak to bylo i místy lepší, ale žádné nadšení se nekonalo..
Po téhle knize jsem sáhla, protože jsem si chtěla přečíst něco dalšího od Simona Mawera. Skleněný pokoj byl skvělý, tak jsem čekala další milé překvapení. Nicméně to nepřišlo. Přiznám se, že naše dějiny 50., 60. let jdou tak nějak mimo mě. Proto jsem si říkala, že to bude úplně jiný pohled na věc, který mi třeba leccos přiblíží. Dva angličané na výletě - dobrý nápad. Ale: ani jedna z hlavních postav mi nebyla sympatická, jejich myšlenkové pochody, nálady, motivace, chování, to vše mi úplně unikalo. I další postavy (Sam, Lenka, Jitka), ti všichni mi přišli neskutečně nepochopitelní. Co se týče reálií, sám autor píše, že se jedná o fikci, i jsem k tomu tak přistupovala, ale některé faktické chyby byly i pro mě (historického laika) naprosto tristní. Když James začne přirovnávat sovětské tanky k invazi mimozemšťanů ve filmu Válka světů, který byl natočen po roce 2000, tak to je pro mě fatální chyba. Propojení příběhu s hudebním světem bylo pro mě jako hudebníka velmi osvěžující, nicméně i zde se autor nevyvaroval některých faktických chyb, byť prezentovaní umělci byli smyšlení.
Takže za mě je to takové polovičaté hodnocení. Nápad je dobrý, ale vše ostatní pokulhává. Ve výsledku ani samotná dějová linka mě úplně nenadchla, veškeré dění vlastně zařídily historické kulisy. Je to kniha na jedno přečtení, ke které se už určitě nevrátím.
Nedokázala jsem ji odložit. Vřele doporučuji!!! Popsat invazi z pohledu mladých turistů mi přišlo geniální. Teď jsem knihu zavřela, jediné,co mi nedá spát ... Co se stalo s Lenkou? Ikdyž není to vlastně jedno? V záplavě tisíců zmařených životů, se jeden osud asi lehko ztratí.
Z pohledu čtenářské nasycenosti dobře stravitelná "spotřebka". Po stránce chuti trochu divné pocity. Podobné jako po zhlédnutí filmové adaptace Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. To má být maso? Chutná to skoro jako maso... Ale je to sója! Plochost obrázku na obálce je víc než výstižná.
Skleneny pokoj to nebol, ale dalo sa a vlastne asi aj celkom fajn to bolo, len miestami nudilo.
Simon Mawer prostě umí. Četla jsem Skleněný pokoj, kterým jsem byla nadšená a Pražské jaro tento můj dojem pouze utvrdilo. Všechno není striktně dějinné, aby se tak řeklo, ale nejsem zas takový znalec, aby mi to bylo nějak na obtíž. Chvíli mi trvalo, než jsem se s některými postavami náležitě sžila (Ellie) a přiznávám, že jsem se nějak netěšila na to, až se všechny setkají, ale Mawer mě svým rozuzlením překvapil a vlastně i předčil moje očekávání. Zajímalo by mě, jak příběh vnímá člověk, který nezná naše dějiny, jestli mu všechno dává smysl nebo je to pro něj těžko pochopitelné.
Tak nějak nevím, co si myslet. Na knihu jsem se těšila. Byla jsem zvědavá, jak si Mawer se srpnem 68 poradí. Do čtení jsem se ale musela nutit. Od autora jsem předtím četla dvě knížky a s nimi jsem problém neměla. Asi mi nesedlo zpracování. Ani postavy mi nijak zvlášť nepřirostly k srdce. Hodnotím s časovým odstupem a už vlastně ani pořádně nevím, o čem kniha byla.
Tři hvězdy za knihu a jedna bonusova nostalgická, protože jsem se v tiráži dozvěděla, že odpovědnou redaktorkou knihy byla moje bývalá češtinářka z gymplu :-)
Netradiční pohled na Pražské jaro - které je v knize tak nějak mimochodem spíše na pozadí, ale to rozhodně nevadí - spíše naopak - donutí čtenáře si pár věcí o našich historických událostech později dohledat na internetu.
Příběh na pozadí srpnových události v roce 1968. Trochu umělé, ale nenáročné čtení.
Začátek knihy připomíná poměrně tuctový studentský románek z univerzitního prostředí postrádající vzájemné citové zaujetí. I když to tak povětšinou v tomto věku možná bývá ;-). Milostné, často spíše pouze sexuální vztahy hlavních aktérů (svoboda, neurony, biologický akt ...) tvoří ústřední linie na pozadí událostí pražského jara. Nejsem si jistá, jestli se Mawer tak trochu nenechal inspirovat Kunderovou nesnesitelnou lehkostí, ale umím si představit i hlubší a zajímavější téma pro vykreslení revolučních událostí osmašedesátého v Československu. K těm však Mawer postupuje velmi, velmi, velmi pomalu. Nic proti sexu v literatuře, jeho aktérům však alespoň mohl do úst či do hlav vložit hlubší myšlenky. Dostává se mi tak bohužel spíše triviálnosti v kontextu historické zásadnosti. Dle mého si mohl Mawer odpustit i ony laciné a zjednodušující rádoby archetypální odkazy na rysy slovanských/československých holek a těch západních, nebo co Čech to Švejk... Ovšem vcelku to zapadá do jeho poněkud povrchního přístupu k zarámování ústředních událostí zvolenými lidskými příběhy.
Na Pražské jaro jsem se vážně těšila. Podle anotace jde o "chytrou a smyslnou knihu". No, řekněme od každého trochu. Není to špatná kniha. Jen jsem se nechala zmást a nalákat názvem knihy. O 2. světové válce toho bylo napsáno nepřeberně. O jaru 68 v románové podobě pomálu. Možná si nepamatuju osmašedesátý, ale komunismus, který následoval, velmi dobře. Tak jsem se na románové zpracování této pro život mé generace zcela zásadní události fakt těšila. A přece jsem nakonec ráda, že jsem překonala prvotní zklamání a knihu dočetla. V poslední třetině knihy je předchozí absence hlubších pocitů a událostí více než kompenzována. Roli Sovětů a dalších našich spojeneckých tzv. zachránců před kontrarevolucí Mawer vystihl přesvědčivě. Kulisy života v (před)normalizační době Československa mi připomněly hluboko zasunuté vzpomínky. Nic moc pěkného. Zapomínat ale není nejlepším receptem na lepší budoucnost. Dnešní děti žijí v blahobytu. Není to jejich vina, ale ani zásluha. A to může být pro vnímání skutečných pohnutek mnoha současných světových politiků, ne daleko od našich hranic, hodně zavádějící. A proto mohou zase snadno o mnoho přijít. O svobodu, řekněme pro začátek.
Má třetí kniha od autora a opět nezklamal, knihu jsem zhltla za víkend. Svižnost a tempo udržovaly krátké kapitoly a střídání vyprávění z pohledu dvou různých párů - páru anglických studentů, kteří do Prahy zavítali vlastně jen náhodou, a pracovníka britské ambasády, který se sblíží s krajankou Lenkou. Cesty obou párů se v druhé půlce knihy protnou a vyprávění graduje s vojenskou invazí. Konec mě zprvu zaskočil, ale s odstupem myslím, že to byl záměr a taková "pointa na druhou"...o to víc mě z knihy mrazilo. Nejsem historik, ale dle mého názoru se autor coby cizinec tématu ujal zdárně a přiblížil (hlavně nečeským čtenářům) tento osudový osmičkový rok. Ráda bych si přečetla obdobnou knihu o historickém mezníku jiné země.
Tohle je dokonalé svědectví o době, ve které jsem žila...vrátily se mi všechny vzpomínky a víra v lepší časy a potom ta zoufalá dvacetiletá bezmocnost.
Simon Mawer zmapoval klíčové momenty českých událostí roku 1968 takovým způsobem, že mi schází slova.
Nádherná kniha, dokonalý ♥️ příběh zasazený do událostí, které pohnuly osudy tolika lidí.
A je to Brit, kdo není lhostejný k malému kousku země v centru Evropy a je to Můj Pan Spisovatel...
Zahraniční autor si s tématem poradil velmi dobře a musím říct, že až na poslední strany jsem se docela bavila. Konec už mě malinko nudil, proto strhávám 1 hvězdu.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Skleněný pokoj |
| 2010 |  Mendelův trpaslík |
| 2012 | Dívka, která spadla z nebe |
| 2018 | Pražské jaro |
| 2013 | Pád |
Skleněný pokoj se mi velmi líbil, takže jsem chtěla zkusit i Mawerův další "český" kousek. Začíst se sice trvalo o něco déle, ale i tak to bylo velmi dobré počtení. Nechce se mi sice věřit, že by se s Ellie a Jamesem bylo v Československu tolik lidí schopno domluvit anglicky, ale asi nemám s čím to srovnat, takže tomu budu muset věřit. Ostatně to asi stejně není nijak důležité.
Bylo zvláštní, že jsem si k žádnému z hrdinů nenašla takové sympatie, abych ho nějak "favorizovala", ale ještě zvláštnější je, že mi to nijak nevadilo. Naopak jsem měla pocit, jako by se tím celé vypravování stalo jaksi přirozenějším. O Ellie si ale stejně myslím, že je to psychant! =)
Co bych chtěla vytknout, to je to opakované srovnávání Jamese a Ellie s příběhem Fando a Lis. Bylo to sice trefné přirovnání, ale tím neustálým připomínáním ta souvislost začínala být poměrně vlezlá, což je škoda. Podle mého by stačilo souvislost během celé knihy zmínit tak třikrát a bylo by to dostačující.