Pražský cintorín

30.04.2014

Od knihy jsem čekal více, Eco je výborný spisovatel, ale tohle mě příliš nenadchlo.

05.02.2014

Pozoruhodná kniha - nevěděla jsem vůbec, do čeho jdu, a pod názvem Pražský hřbitov jsem si představovala něco docela jiného (asi něco jako Jméno růže v Čechách). Téma mě překvapilo a upřímně - sama bych si něco takového nevybrala. O to více překvapivé. Výborně sestavené, poutavé čtení, kde se neustále pohybujete na hranici mezi fanatismem a spiknutím. Tak trochu Vrtěti psem z 19. století...

23.01.2014

Už Masaryk nás před více než sto lety řadil k malým národům, k těm, které musí dnes a denně bojovat o své místo na slunci, o přízeň velikánů a obrů. Takže když jeden takový velikán světové literatury vydá svůj nový román s adjektivem "pražský" v názvu, budou mnozí u vytržení. A Pražský hřbitov se výborně prodával, první náklad zmizel v první den prodeje, kniha získala několik cen, vysloužila si neobvyklou mediální pozornost, dostala se do rukou široké čtenářské obce (taky k těm, kteří by jinak podobné téma nebo autora samotného nikdy nečetli). Knížku díky této masové hysterii provází nezasloužený odér nudné akademičnosti, historické deskripce apod., zkrátka to, co se v určitých kruzích říká o všech autorových beletristických dílech, a co bude vynášet zpravidla ten, který je zvyklý na nižší level. Je pravda, že si román všímá notoricky známých událostí (jako prusko-rakouské války, Dreyfusovy aféry) a odehrává se na pozadí skutečných sociologicko-historických reálií, a jako takový vyžaduje základní přehled dané problematiky, nejde ale do takové hloubky, aby běžný čtenář nemohl Ecovi stačit. Ten se totiž v Pražském hřbitově předvedl ve strhující formě a napsal z mého pohledu velmi zajímavý, dobrodružný a inteligentně vystavěný exkurz do druhé poloviny 19. století, doby plné skryté i otevřené nenávisti vůči takřka všem skupinám společnosti, odchylujícím se od normálu. Takové prostředí nahrává nejrůznějším konspiračním teoriím, se kterými se doslova roztrhl pytel. Židé, zednáři, Němci, Slované, komunisté, bonapartisté; všichni proti všem vytahovali špínu a házeli ji po druhých, neštítíce se žádné metody. Hlavní postava příběhu (a taky údajně jediná, kterou si autor vymyslel) je jakýmsi průnikem výše zmíněného, pragmaticky orientovaný falzifikátor Simonini, který si velmi dobře uvědomuje, jak i maličkost může změnit život jedince, nálady ve společnosti, chod dějin (podstatná část děje se točí okolo Protokolu sionských mudrců, zfalšovaného pamfletu, který v 19. a 20. století obletěl svět a postrašil lidstvo neuvěřitelným plánem Židů ovládnout všechny a všechno). Vedlo-li toto všechno k jisté schizofrenii společnosti a nepřetržité nejistotě, kde jde pravda a kde lež, přetavil Eco celý tento motiv i do ústřední postavy Simoniniho, který s postupem let ztrácí kontakt s realitou a není si jistý, kým vlastně je (což je v textu výborně rozděleno do dvou rovin vyprávění). A skvělý vypravěčský styl patří k jednoznačným vrcholům románu, který stojí za to číst. Dobové ilustrace jsou pak jen příjemným bonusem, který váš zážitek umocní. A třeba zajistí, že se na pár dní stanete všem těm konspiracím přímými účastníky.

(16. ledna 2014 - 20. ledna 2014)

12.01.2014

Zdá se, že i zdejší komentáře jsou hřbitovem: jsou tady zakopány ambice přečíst tuto knihu. Upřímně řečeno, znám spoustu komplikovaných, nečitelných a do sebe zahleděných autorů, v moderní literatuře je jich koneckonců plno, ale Eco mezi ně nepatří. Přinejmenším v Pražském hřbitově určitě ne. Naopak, připadne mi, že každý další jeho román je přístupnější a čtivější. Až mu bude sto dvacet, vrhne se na leporela... a jak ho znám, budou i ta geniální.

Když to srovnám s šíleností, kterou bylo Foucaultovo kyvadlo, je josefovský krchov skoro dobrodružnou prózou určenou pro chvíle zábavy a oddechu. Jako bonus pak přichází ona grácie, se kterou je chycen za ocas duch doby; v tomto případě oné doby, kdy se umění mystifikace pomalu přeneslo z aristokratických dvorů a intelektuálských komůrek a takříkajíc zlidovělo. Asi je lepší trochu znát historické pozadí, aby si člověk vychutnal různé vtípky, ironické šlehy a šťouchy, ale není nutné být expertem nebo mít mozkovnu větší než patnáct set centimetrů krychlových. A i ten, kdo strávil posledních dvě stě let na Měsíci a netuší, že na Zemi proběhlo nějaké devatenácté století, se pravděpodobně bude bavit - stačí jen přistoupit na hru a odhodit předsudky typu "každá věta, která není holá, musí být nudná" nebo "každý popis večeře musí končit exitem čtenáře vinou příliš dlouhé chvíle". Umberto je totiž rozený bavič; skoro by se chtělo napsat šašek. Pražský hřbitov považuji za možná nejvtipnější knihu, kterou jsem za posledních pár let četl - utahuje si úplně ze všeho, z Němců, Čechů, Francouzů i Italů, když máme zůstat u národností.

Nejchvályhodnějším důsledkem Ecova psaní je ovšem to, že do ruda rozpaluje jistý typ lidí; respektive rozpaloval by je do ruda, kdyby už dávno rudí nebyli. Jde o všelijaké žrouty vší moudrosti světa s hlavou ukrytou v lesklé alobalové přilbici (za účelem odstínění telepatického odposlouchávání CIA a Mossadem). Tito lidé, kteří ve všem vidí spiknutí Židů, Američanů, papežských nunciů, Mormonů, zlotřilých spisovatelů, zvrhlých vysokoškolských studentů a dalších odpudivých složek společnosti, jsou v některých zemích rozšířeni více než jinde - a promoření České republiky bude pravděpodobně patřit k nejvyšším na světě. Za všechno vždy mohou ti ostatní, ti jiní, a proto je potřeba s těmi ostatními, s těmi jinými zúčtovat! Pražský hřbitov je tak trochu reportáží z kuchyně, ve které se pro tyhle bojovníky za světový mír vaří.

12.01.2014

Berte prosím mé hodnocení s rezervou, jde o to, že jsem jaksi zjistil, že pro četbu Umberta Eca asi nejsem zralý. Knihu jsem četl dobrého půl roku, a to jsem se musel vždycky donutit, abych alespoň 1-2 stránky za den přečetl. A vzhledem k tomu, že jsem zatím nedočetl Egypťana Sinuheta, tak přečtení této knihy zatím považuji za svůj největší čtenářský výkon.

A k samotné knize - námět je skvělý, fakt by mne moc bavil, kdyby se vynechala "historická" omáčka okolo, a příběh se soustředil jen na samotný "Pražský hřbitov". Ta historie okolo, to mi chvilkami připadalo, jako bych četl učebnici dějepisu, a to není nic pro mne. Taktéž mi moc nesedělo ono schizofrenní vyprávění Simoniniho/abbé dalla Picolla, stačil by mi i jeden. Takže určitě doporučuji nadšencům do historie, ale ostatním, kteří se chtějí při četbě "bavit", moc ne..

23.10.2013

Na rozdíl od Foucaultova kyvadla, kde jsem byla v pasti, jsem se Pražským hřbitovem pokochala. Někdy jsem i přemýšlela, že ačkoliv se jedná o děj, který se odehrává více než před sto lety, mohl by se svým způsobem považovat za velice aktuální. Ani ne ve smyslu antisemitismu jako fabulace a matení a směrování veřejnosti...

10.09.2013

Na co by se měl čtenář připravit? Příběh vyprávěný deníkovými záznamy, navíc vypravěčem, kde ze začátku nevíte, kde vám hlava stojí, protože ten, kdo deníky psal, sám nevěděl, kde mu hlava stojí. Zápletka je navíc ze začátku velice nesrozumitelná a člověk se neubrání pocitu, že neví, co se vlastně děje. Ano, první 1/3 příběhu je i pro otrlejšího čtenáře k přežití jen s velkým sebezapřením. Ale poté? Ecovo mistrovství v prokládaní příběhových linií je prostě úžasné. Když navíc dorazíte k závěrečné tečce na konci knihy, tak si uvědomíte, jak jednoduché to všechno bylo...
Přežít první část knihy mi pomohli zednáři a židé plus můj milovaný Freud (Froïd:)). Bylo to mé první setkání s Ecem a čekal jsem hodně, ale musím říct "WOW!", protože tato kniha nakonec předčila veškerá má očekávání. Jméno růže čeká...

06.09.2013

Klasický Umberto Eco - první třetinu knihy jsem přečetla jen s největším sebezapřením, ale po překonání tohoto období se kniha četla sama. Výborně zpracovaný příběh o tématu, o kterém jsem doposud nikdy neslyšela (Protokoly sioniských mudrců a jejich vznik). Chválím doslov překladatele Jiřího Pelána, rozebírající fakta historie příběhu.

31.08.2013

Bola som zvedavá na názory tejto knihy, kto spustí diskusiu o Židoch, lebo to Pražský cintorín dovoľuje, ale nestalo sa:D každý sa dištancuje:D tak potom asi aj ja:D ALE predsa len musím podotknúť, že sama mám nepríjemnejšie skúsenosti a sem-tam pri čítaní riadoch som sa pousmiala, vyhrabávali sa mi z hlavy hlavne zážitky z Anglicka... Som na tom asi tak, ako Dostojevskij, ktorého názory na židovský národ sú spomínané v knihe... ale nemám povahu na to, aby som šírila nevraživosť a podobné debiliny ako špiceľ Simonini/abbé dalla Picolla a celý rád skutočných postáv stojaci za ním... pútavé čítanie. Volím to, že Židom neverím už vôbec, ani po dlhej dobe priateľstva by som im neverila. Oni v sebe predsa len majú niečo "navyše", čo im zabezpečuje odlišnosť od zvyšku ľudstva. A to navyše radšej nebudem rozoberať, ale Eco ponúka o tom bohatý dokument s názvom "pražský cintorín", kde si dali rabíni schôdzku a rozoberajú svoje plány do budúcna. K autorovi: ako napísal Vojta, mám ten istý pocit ohľadom existencie spisovateľov dnešnej doby a profesorovi, ktorý je Talianom, som napísala v maili, že jeho krajina by mala byť hrdá, akého spisovateľa má. Nie, Eco je ešte z tej starej klasickej beletrizovanej literatúry svetového kalibru, poctivý a svedomitý spisovateľ s krásnou povahou (lebo písať o háklivých témach ako o Židoch tak pokorne a zhovievavo nedokázali ani spisovatelia zvučnejších mien, búrlivý Voltaire a jeho vzťah k náboženstvu...). Ecovým prínosom je hutný rozprávačský štýl a chuť byť čitateľným aj pre ľudí, ktorí sú viac tupí z dejín ako ja. Ani Sapkowski v husitskej trilógie ma neudržal v druhom pokračovaní, ako Eco tu, vo freske histórie a fikcie. Vivat, Eco! Podotýkam ešte, ako čitateľ ruskej literatúry môžem povedať, že Eco je vynikajúcim "psychológom", keď na scénu prišiel Raškovskij a jeho prvé dialógy, všetky tie plagáty na stene sú mi svedkom, že som spadla z postele od úžasu. "... Nenávisť hreje pri srdci." Ó, toto môže vážne brať iba Rus:) a dobre to vedeli ruskí spisovatelia.

28.08.2013

Umberto Eco mě opět nezklamal, do knihy vložil veškerý svůj spisovatelský um, který knize dává tu jedinečnost, čtivost, složitost děje. Líbila se mi i propracovaná hlavní postava, kterou čtenář pochopí až někde v půlce knihy :-) 100%

Tato kniha je zajímavá tím, že se kvůli ní v rádiu hádal Just s Rejžkem.

11.08.2013

Zdá se mi, že dnes na naší planetě existuje jen velmi málo spisovatelů, kteří by dokázali napsat, tak bohatý a propracovaný historický román jako je Pražský hřbitov. To ale ještě nemusí být výhra. Jak už tady někdo psal, Eco nabízí spoustu pokrmů, ale člověk pomalu někdy neví, co si má vybrat. A navíc některé z nich jsou řekl bych chutné jenom pro jejich autora. Mám na mysli takové ty jeho osobní vtípky, které jsou pro čtenáře často rušivé. Otázka je, jestli je to hloupostí čtenáře nebo ne. Nedivím se však lidem, kteří radši než po Pražském hřbitovu sáhnou po něčem jednodušším a jednoznačnějším. Ecův takzvaný „ideální čtenář“ může být pouze Eco z jiné dimenze, který se ale nerozhodl stát spisovatelem beletrie.
Ale zase se nenechte zmást mojí kritikou, Ecova kniha má nesporné klady, které už tady popisovali ostatní. Nicméně je trochu divná a leckdy působí trochu nepřirozeně a to je člověku nepříjemné.
Každopádně podle mě Hřbitov Růži nepřekoná, z jednoduchého důvodu, je prostě méně působivý. A to i přesto, že má hrdinu, který je mi charakterové bližší (vtip) a také lepší konec.

07.08.2013

Téměř pět set stran zaplněných postavami, konspiračními teoriemi a různými skupinami (zednáři, jakobíni, Židé atp.), mezi kterými jsem se ztrácela. Těžké čtení téměř bez děje. Jsem na sebe opravdu hrdá, že jsem knihu dočetla - pokud si zas někdy budu chtít přečíst něco od Eca, rozhodně již po několikáté sáhnu po Jménu růže a jeho ostatní díla nechám zdatnějším čtenářům...

31.07.2013

Mé první setkání s Umbertem Eccem a určitě ne poslední. Eccovy znalosti historie jsou snad až neuvěřitelné a v knize s nimi nešetří. Bohužel nešetřil ani spoustou francouzských výrázů a popisy jídel byly pro mě velmi nudné. Někde mi přišlo, že se v tom doslova vyžívá, když máte přes půl stránky popsaný jídelní lístek všech restaurací v Pařiži. To je však pouze malá vada na kráse.

27.07.2013

Ve všech Ecových knihách se dokonale snoubí jeho vypravěčský talent s odborníkem v něm. Je to možná spíše filozof, historik a sémiolog než spisovatel beletrie, čemuž mnozí čtenáři evidentně (dle předchozích komentářů) nemohou příjít na chuť. Každému se holt líbí něco jiného. :) Já právě pro tohle jeho knihy zbožňuji. Pražský hřbitov mne zaujal hned od prvních odstavců a moje nadšení se s přibývajícími přečtenými stránkami stupňovalo. Musím obdivovat to, jaké množství informací si autor musel dohledat a jaké znalosti má. Nechci hodnotit Pražský hřbitov v kontextu s ostatními autorovými knihami, protože každá z nich mi přišla úplně jiná a něco jiného mi i dala. Rozhodně u Eca zůstanu a nechám se (doufám) ohromit dalším titulem od něj. :)

15.07.2013

Velmi zvláštní kniha. Musím říct, že z počátku jsem měla trochu problém sledovat osudy hrdiny, který se mi hnusil, ale podobně jako u Plechového bubínku mě kniha najednou vtáhla a už jsem se nemohla navzdory všemu odtrhnout. Musím říct, že jsem si nepokrytě užívala Ecovy hrátky s hlasem vypravěče a rozličné literární i historické odkazy, aniž bych mohla předpokládat, že jsem odhalila alespoň polovinu z nich. Závěrečný doslov Jiřího Pelána mě pak zcela ohromil odhalením, že kromě hlavního hrdiny jsou všechny postavy skutečné - u některých to totiž bylo značně překvapující, ačkoliv drobné podezření (i dík znalosti Ecova stylu) tu bylo již od počátku. Rozhodně mohu vřele doporučit!

26.06.2013

Mno... překvapila mne tato kniha, i trochu zklamala ... jak už zde bylo řečeno, kvalitu některých děl autora nepřekonala

24.06.2013

Kvalit Kyvadla nedosahuje ale Jméno překoná. Bodíky navíc bych připsal za parádní obálku a výborné ilustrace ve stylu verneovek. Nevím, zda jsou i v ebooku, já to četl v analogu.

21.06.2013

No, tak toto mě teda moc nepřesvědčilo. Jmeno růžee prvotřídní. ale Pražský hřibotv s emi nelíbil, spousta řečí, děj žádný. Jediný oživující byla Dreyfusova aféra, ale jinak jsem byla hodně zklamaná.