Pražský cintorín
Umberto Eco
Aj vo svojom najnovšom románe Umberto Eco ponúka čitateľovi podmaňujúcu fresku s množstvom postáv a príbehov. Ale pozor na dôležitý detail: iba hlavný protagonista je fiktívnou postavou a napriek názvu knihy sa do Prahy nikdy nevyberie. Tento Ecov román možno čítať aj ako veľkú učebnicu – najmä dejín a nie takých vzdialených... Simone Simonini je falšovateľ úradných aj neúradných dokumentov, špiceľ tajných služieb, vrah, zdvojená osobnosť, a jeho príbeh je krvavým obrazom európskych dejín od zjednotenia Talianska, cez Parížsku komúnu, až po vznik Protokolov sionských mudrcov... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Slovart (SK)Originální název:
Il Cimitero Di Praga, 2010
více info...
Přidat komentář
Kvalit Kyvadla nedosahuje ale Jméno překoná. Bodíky navíc bych připsal za parádní obálku a výborné ilustrace ve stylu verneovek. Nevím, zda jsou i v ebooku, já to četl v analogu.
No, tak toto mě teda moc nepřesvědčilo. Jmeno růžee prvotřídní. ale Pražský hřibotv s emi nelíbil, spousta řečí, děj žádný. Jediný oživující byla Dreyfusova aféra, ale jinak jsem byla hodně zklamaná.
Vždy mne lákalo si něco přečíst od autora, který je tolik vychvalován. Sáhl jsem tedy po jeho novince. Z počátku jsem si ale říkal, tohle má být ten velký Eco? Primitivní věty, které obsahovaly tolik nenávisti a nesnášenlivosti. Asi bych knihu odložil, kdyby se jednalo o jiného autora s tím, že jen někdo dal průchod své xenofobii. U Eca jsem ale přistoupil na to, že účelovost tohoto postupu poznám časem (obavy mne ale neopustili). Dočetl jsem a jsem rád, že jsem knihu neodložil. Obsahuje totiž mnoho současných problémů. Konspirační teorie,kterými i dnes jsme obklopeni, je hlavní tematikou knihy. Kolik lidí stále věří na židovské spiknutí nebo na jiná ještě méně uvěřitelná. Přitom všechna jsou primitivní a hloupá, ale bohužel někdy se hodí i státním aparátům a někdy, co hůř, jsou na nich vyloženě postaveny...
Pro mě příliš hodně historie a poliky. Být to moje první kniha od autora, už po jiné nesáhnu.
Poněkud těžkopádnější. Nicméně neskutečně obdivuju Eca, že si dal práci se studiem i těch nejmenších historických detailů než napsal tuhle bibli pro antisemity středně pokročilé.
Koukám, že reakce na tuto knihu jsou rozporuplné.Za sebe mohu pouze napsat, že se jedná o vynikající dílo na pomezí fikce a literatury faktu.Podrobně zpracovaná historie tzv. sionistických protokolů.Rozhodně jedna z nejlepších knih, kterou jsem za poslední dobu četl.
Kniha se mi příliš nelíbila a dočetla jsem ji vlastně z pouhého zvyku dočíst každou knížku až do konce.Zpočátku zajímavé a čtivé téma se zhruba v polovině mění v nudnou historickou přednášku.
Z počátku byl román zajímavý a čtivý, pak se ale začal měnit na přednášku z dějin Itálie 19. století a přiznávám se, že tohle zrovna není období, které by mě zajímalo. Knihu jsem nedočetla a ani to nemám v nejbližší době v úmyslu, je pro mne docela zklamáním.
Příjemné čtení, nenásilně poučné. Kniha se mi četla dobře, i když to pro mě nebyla kniha, která mě pohltí a musím číst, číst a číst, dokud nedočtu.Na druhou stranu jsem se ke knize ráda vracela a pomalu nasávala příběh této knihy.
Eco jako autor mě zaujal a Pražský hřbitov nebude mým posledním setkáním s tímto autorem. Za mě rozmezí mezi 3 a 4 hvězdičkami :)
Jméno růže sice nepřekonáno, ale i tak velmi působivé a ohromující dílo, ale je třeba obrnit se trpělivostí a pomalu, pomaličku vstřebávat - vydržet! Ono si vás to pak najde samo! Povinnost pro všechny Ecofily!
Poctivě přiznám - nedočetla jsem, takže nebudu hodnotit. Opravdu jsem se ale snažila, dávala jsem knížce 200 stránek, aby mě aspoň maličko, čímkoliv zaujala, ale nestalo se tak. Znechuceně jsem ji vrátila a radši si připomínala, jak skvělé bylo Jméno růže. Když vidím ty nápisy v knihkupectví: "Knížka zvolená čtenáři za bla bla bla!", tak nechápu, ale někdo ji asi zvolit musel, takže přijímám, že zjevně nejsem typ na podobné čtení a od knihy a možná i od Eca se zcela distancuju.
Román je konstruován jako vyprávění 3 osob - italského špiona ve službách francouzské tajné služby, který se živí odhalováním protivládních konspirací, které je v případě nutnosti ochoten sám zorganizovat a kvůli ztrátě své paměti si píše deník; italského duchovního, který bydlí ve stejném bytě, a také ztratil v nedávné době paměť, takže svými zápisy zasahuje do stejného deníku a vypravěče, který v případě chybějících nebo nejasných zápisů v deníku doplňuje dějovou linku. Mohlo by se zdát, že román působí trochu chaoticky, ale Ecovi se podařilo celý děj zkonstruovat tak, že se nemusíte bát toho, že se v něm budete ztrácet. Podle doslovu si náležitě užije knihu pouze čtenář, který dokáže nalézt a pochopit všechny Ecovy skryté narážky na převratné filozofické myšlenky. Přestože nemam univerzitní vzdělání ve středověké filozofii, literatuře, ani italské historii, tak jsem si četbu doopravdy užil, obzvláště od momentu, kdy zjistíte, že velká část příběhu je pravdivá (je lepší se to dozvědět po přečtení než před ním). Takže já můžu jenom vřele doporučit. Přestože ke konci se kniha může zdát trochu zdlouhavá a možná trochu postrádá výraznější ukončení příběhu, jako celek vás bude určitě bavit.
Četlo se to velice dobře. V dlouhých, spletených souvětích se očividně Eco vyžívá. Škoda jen, že po vyvrcholení a odhalení to na posledních stránkách ztratilo ten švih. Dočetla jsem to opravdu jen proto, že jsem musela.
Nemůžu si pomoci, ale Jméno růže byla výjimka. Tedy co se Ecových románů týče. I tam občas neznal míru, ale naštěstí se udržel a vyšlo to tak 50 na 50, co se rozložení příběh vs. historiografická obsese týče. Do každého dalšího románu je pak stále složitější se začíst. Eco nám chce říct vše, každý vyšťouraný detail, finesu, symbol, manýru. Až zapomíná, že píše beletrii. A pravidla beletrie prostě jsou jiná. Jistě, jsou zde geniální pasáže, ironie, atmosféra místa... Ale k čemu to všechno, když se od jedné věci skáče rychle k další, neexistuje možnost se začíst, sdílet prostor s hrdinou, celé je to spíše jako výukový program z dějin historie formou virtuální reality.
Poprvé když jsem četla knihu od Eca bylo to Jméno růže- výborná kniha. Ale s touto knihou jsem bojovala a to hodně, kniha mě nakonec porazila. Ze začátku jsem se bavila, kniha mě pohltila, ale pak jsem se najednou začala ztrácet. Třeba je to tím, že je mi teprve 21 let a třeba na to musím jakoby dospět,. Je totiž spousta knih, které překousnete nebo přečtete jedním dechem až ve vyšším věku. Zkusím tuto knihu přečíst za pár let znovu a uvidím.
Po všech těch chválách jsem se s nadšením začetla a... a možná mám jiné vnímání než všichni ti chvalozpěvci, ale s knížkou jsem fakt bojovala. A bojovala statečně a dobojovala se až do konce, ale bez nadšení
Trochu mi to připomíná pokus o Odyssea, myslím tím stavbou knihy, ale v tomto případě by to byl opravdu pouze pokus,hodně mi to připomíná Čapkovu pohádku O pejskovi a kočičce. Vrazíme tam tohle a teď ještě tohle... Moc se mi líbí nápad zakomponovat kresby různých autorů do příběhu a vlastně na tom příběh i stavět. Jinak mám pocit, že nic nového pod sluncem, fabulace skutečných postav s neskutečnými či částečně vymyšlenými, vše tady už bylo, jenom pod hlavičkou jiných autorů. Začátek skvělý. Kdyby kniha měla o 100 stran míň, byla bych nadšená.
Prokousával jsem se románem jak červotoč tvrdým dřevem, ale nakonec jsem to dal. Jenom nevím, jestli jsem si z knihy něco podstatného odnesl, uvidím časem jak si knihu budu pamatovat. Co jsem ale stačil pochytit: některé polopravdy / legendy jsou produktem lidí, kteří je vytvořili pro svoje vlastní účely... a pokud rezonují s názorem dalších, žijí si dál vlastním životem i po odhalení. A to v době rozmachu konspiračních teoriích může docela hodit...
Štítky knihy
detektivní a krimi romány 19. století italská literatura fiktivní korespondence fiktivní knihy Sigmund Freud, 1856-1939 mystifikaceAutorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Mno... překvapila mne tato kniha, i trochu zklamala ... jak už zde bylo řečeno, kvalitu některých děl autora nepřekonala