Prekrásny nový svet

19.05.2020

Kniha s od jiných historických románů a tím myslím i těch současných, liší tím, že nás zavede do budoucnosti tak vzdálené a v svém systému už tak zavedené, že zde vynechává tradiční prvek všech takovýchto knih. To jest hrdiny nespokojené se systémem. Naději nám nedává ani návštěva rezervace, kde lidé žijí v podmínkách dávno před 20. stoletím. A přestože se připravte na špatný konec, naděje tam přesto je. Možná jednou konec civilizace přijde od těch, kteří přes veškerou genetickou i podmiňovanou výchovu stále přemýšlí příliš.

18.05.2020

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“

Když si uvědomím, že to bude brzy sto let od napsání Konce civilizace, tak mi z toho skutečně až běhá mráz po zádech. Tolik toho Aldous Huxley trefil!
Svět v Huxleyově románu nám opravdu může být v mnohém nepříjemně povědomý. Svět, ve kterém je důraz přesunut z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí, ve kterém se pěstuje kult mladosti a zdraví, ve kterém se nekonečným proudem zábavy vyplavují z hlavy závažné otázky, kde je odlišnost vnímána jako nepatřičnost a vyvolává opovržení. Bůh v trezoru a Ford v regálech, směje se jeden z architektů toho režimu. Představa, že bych v takové společnosti měl žít... Uf!
Připomínalo mi to Bradburyho (mnohem víc než Orwella), který také do budoucnosti vkládal své obavy. V tom je Huxley opravdu dobrý, myslím, má cit pro nebezpečí, které na člověka číhají, dokáže vyhmátnout slabá místa v nás, skrze která je nás možné ovládat a udržovat v apatické poslušnosti. Jeho vize neztrácí na naléhavosti a je stále užitečné ji číst.

Ale nechtěl bych pro samou chválu zapomínat, že v radě aspektů míří Huxley totálně mimo terč. V otázce vztahu ke smrti (v románu si na ni děti od mala zvykají, v realitě ji vytěsňujeme), vztahu k dětem (v románu jsou vychovány státem, v realitě je naše péče o ně osobní a velmi, velmi úzkostlivá), samotě (v románu je člověk trávící čas sám netolerovanou úchylkou, v realitě jsou lidé vinou virtuality často dlouho bez fyzického kontaktu s ostatními) i partnerských vztazích (v románu platí heslo „přece si všichni navzájem náležíme“, v realitě máme převážně párové uspořádání). A tak dále.
Nejzásadnějšího minutí se ovšem Huxley dopouští v představě, že názorovou manipulaci s lidmi je možné provádět v zásadě transparentně. Postavy v knize vědí, že byly vystaveny hypnopedii a nijak proti tomu neprotestují. My to máme právě naopak. V našem světě je, obávám se, vcelku proveditelné donutit nás nakoupit zboží, které nepotřebujeme, anebo volit politika, který nám škodí. To známe. Ale aby to fungovalo, nesmíme si toho být vědomi. Vždyť na internetu to vidíme pořád: Zdá se snadné přesvědčit mnohé z nás jeden měsíc kritizovat EU, další měsíc školní inkluzi a o chvilku později třeba hejtovat Gretu. Spustí se vyzkoušené procesy, zahraje se správné cílovce na správně struny a jde to jako po másle. Jenže podmínkou je právě to, že oběti manipulace nevědí, že jsou obětí manipulace (slovy Václava Havla z Žebrácké opery: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp), to by se ten systém zhroutil. Jinak řečeno: projevů konformity lze dosáhnout podporováním pocitu výlučnosti. Ještě jinak řečeno: pokud chcete přimět někoho, aby plaval s proudem, přesvědčte ho, že plave proti proudu.

Aldous Huxley ve svém románu nepopisuje, jak režim zařídil, aby rodiče předali péči o děti státu (je zde jen povšechně zmíněna válka a propaganda proti rození živých mláďat). Nepopisuje, jak stát zajišťuje svoji ekonomickou prosperitu (spokojení lidé v zajištěných funkcích většinou nebývají příliš produktivní). Nepopisuje, jak stát provádí kontrolu nad společností (připouští se vcelku velký počet nespokojených nespolupracujících lidí – potenciálního rizika pro stabilitu -, ale nevíme nic o způsobu jejich vyhledávání a eliminace). Odpovědi prostě nemáme a Konec civilizace tak zůstává jen karikujícím náčrtem, parodií, spíš intuitivní uměleckou vizí než politologickou a společenskou předpovědí – říká co, ale neříká jak. Na pomyslný souboj s románem 1984 o titul nejpropracovanější dystopie tak ani nedojde – Huxley se ho vlastně ani seriózně nezúčastňuje.

Nejslabší prvek románu je v mých očích samotný příběh – Huxley to se slovy a větami moc neumí. A s výjimkou Bernarda se mi všichni protagonisti jevili značně nepřirozeně, lidsky nevěrohodně – měl jsem pocit, že s nimi Huxley svévolně posouvá dějem podle toho, co chce zrovna demonstrovat, bez ohledu na jejich vnitřní integritu. To sice autoři, kteří mají něco důležitého na srdci, dělají docela často (i ten Orwell je toho dobrým příkladem), přesto by se nemělo stát, aby zápletky a dialogy svou úrovní připomínaly instruktážní videa Besipu ;-)
Přestože jsem se s Huxleyem jako spisovatelem-beletristou dost natrápil, tak jsem setkání s ním nelitoval. Minimálně proto, že mi odpudivá uniformita Huxleyho dystopie připomněla, co mám na světe nejraději: lidi! Nedokonalé lidi v jejich různosti, se svými bolestmi, rozmary a nešvary. Nečekaně se mi při čtení vybavil úžasný Saroyanův dr. Pingitzer a okouzlení z toho, kolik zábavy, fantazie, kouzel a čárymárů mi do života vnáší všechny ty mé nepochopitelné, šílené, zraněné, nemocné a zlomené, krásné lidské originály!!

11.05.2020

Model civilizace s řízeným plozením a státními drogami je v kontrastu s přírodním divoštsvím. Na jedinci nezáleží, jen držet hubu a krok, přitom nevědět proč žít. Velmi zajímavé s porovnáním na dnešní dobu, kdy je smyslem plýtvat bez ohledu na životní prostředí, taktéž s podporou státních drog. Je smyslem života otrávit Zemi pesticidy, exhalacemi a odpady jen pro zábavu lidstva? Ne, tak hnusná demokracie není...

01.04.2020

Něco tam je, ale nikdy dotaženo do konce. Samé začátky, žádné utažené konce.
Ale je až zarážející, jak se dá s dystopií (byť parodickou) souhlasit.

26.03.2020

Huxleyho dystopický svět je zajímavý a děsivý, dost možná jednou i reálný.
Tuto knížku jsem si přečetla, abych doplnila ikonickou trojici s My a 1984. A musím říct, že mě zaujala nejméně.
Nejvíce mě zde asi rušila ta divočina, kde se opravdu jako v divočině žilo - na můj vkus až moc velký kontrast s moderním světem v civilizaci. Navíc Bernard je šíleně nesympatický týpek a byla bych ocenila, kdyby příběh nebyl tolik popisován z jeho pohledu.
Zajímavý nápad, dobrá myšlenka, důležité poslání, ale kniha mě nějak zvlášť neoslovila a asi se k ní už nevrátím.

13.03.2020

Autorova utopická představa budoucnosti a její ne/dokonalé společnosti je na tu dobu jistě výjimečná. Příběh měl na jednu stranu opravdu hloubku, ale i tak se tam místy objevily pasáže, které mi přišly "mdlé".

08.03.2020

Matoucí mi přijde český překlad názvu. O žádný konec civilizace se opravdu nejedná, naopak - Huxleyho vize je spíše dovedení civilizace k dokonalosti, ad absurdum. Spíš než jako temnou vizi ji vidím jako alegorii na nešvary moderní společnosti a pokroku obecně, které byly všudypřítomné ve 30. letech, o dnešku snad ani netřeba mluvit. Překrásný nový svět (O brave new world, that has such people in't!) toho o nás říká hodně, i když možná trochu moc schematicky a návodně.

"But I don't want comfort. I want God, I want poetry, I want real danger, I want freedom, I want goodness. I want sin."
Kolik lidí by ale dnes dalo těmto přednost před pohodlím? Jaká je lidská přirozenost? A co ta vznešená slova vůbec znamenají? Aldous Huxley nakonec nabízí víc otázek než odpovědí.

02.02.2020

Jsem ráda za všechny naše lidské problémy, které přicházejí v každodenním životě. Vážím si toho, že se sama mohu rozhodnout, co budu dělat, jak a proč. Že mohu prožít Boží zázrak stvoření a narození dítěte, které je jedinečné. To jen my, i v dnešní době, máme stále tendence děti s někým porovnávat. Proč? Jsou to jedinečné bytosti, stejně jako my všichni ostatní.
Jistí vědci se snaží už teď děti \"predestinovat\" - aby jim rostly svaly, aby měly hudební nadání, rodiče by si snad i mohli vybrat pohlaví.... Moderní a nové výdobytky \"civilizace\". A o co jsme civilizovanější, než naši předci nebo kmeny? Copak to, že z lidských bytostí děláme programovatelné věci, povyšuje naši civilizaci na vyšší úroveň?
Je mi zle z toho, co všechno se kolem mě dennodenně děje, kolik lidí umírá v důsledku mocenských válek, kolik zvířat umírá v důsledky lidské činnosti, jak mizí křehká přírodní rovnováha. Je mi zle ze vztahů mezi lidmi, z nedůvěry, z vlivu sociálních sítí a z prostředí, do kterého jednou přivedu i já své děti.
A zároveň jsem neskutečně ráda za to, že žiji tady, a ne v Africe nebo v Asii, že mám svobodnou volbu, kde budu studovat, kde budu pracovat, kolik dětí budu mít...a snad ještě stále i částečnou svobodu toho, jak je vychovám.

20.12.2019

Zajímavé myšlenky a vize budoucnosti a vcelku dost kompatibilní se současným světem. Občas jsem ale neudržel pozornost a některé pasáže nebyly moc poutavé.

08.12.2019

Pokusim se vyzdvihnout par veci, ktere mne zaujaly.

Motivy se prilis nerozvijely, pouze jako bubny busily svuj rytmus znovu a znovu. Coz je jeden z duvodu, proc mi zpusob vypravovani dobre pripominal plynuti dnu, jak je zakouseli lide z prekrasneho noveho sveta. Stale opakovana hesla, ploche zpusoby mysleni, neustale v kruhu opakovane volnocasove "vyzivani se", zkratka takrka plna determinizace... Podobne na mne pusobilo, jak vypravec menil dejove linie - to bylo zjevne minimalne v prvni casti knihy, kdy jednotlive dejove fragmenty plynuly jako na vyrobni lince. Coz opet evokovalo synteticnost spolecnosti a pozitivne se pojilo s paterni ideologii systemu.

Majak slouzi jako navigacni zarizeni ve zradnych oblastech, snad aby se predeslo nestesti. V knize vsak jakoby tragedie spise pritahoval, coz je dalsi z paradoxu, jichz je text plny. Chce Huxley, aby Divoch byl tim, kdo okolnim korabum bude udavat ten spravny smer? Koneckoncu se jednalo snad o posledniho cloveka na zemi. Kdyz na konci dojde k hromadne orgii, pri niz Divoch znasilni (ci dokonce zabije) Leninu, zproneveri se vlastni moralce a bohu, ztraci to posledni, co bylo mu oporou. Pak jiz zbyva jedine - sebevrazda, Divoch se obesi. Vsak ani po smrti nedochazi klidu, jakoby se ho buh odrekl (nebo on boha?), jeho telo se toci ve vetru.

03.12.2019

Pro mne velmi rozporuplná kniha. Po celou četbu jsem se nemohl rozhodnout jestli fandím na racionalitě postavené fungující společnosti nebo podlehnu sugestivnímu líčení ohavnosti tohoto fungování. I přes tuto rozpolcenost, nebo možná právě kvůli ní, jsem si četbu užil.

24.11.2019

Nebylo to špatné. Začátek plný různých popisů fungování fikčního světa byl pomalejší a budil ve mě velké obavy, že Huxley bude přesně kopírovat formuli dystopického žánru. (Nevýhodou pro mě bylo, že Konec civilizace není první kniha tohoto žánru, kterou jsem četl.)
Příběh šel nakonec trochu jinou cestou a jeho sdělení bylo možná trochu víc filozofické než třeba v 1984.

21.11.2019

Po Orwelově 1984 další kniha, která na mě velmi zapůsobila a k jejím myšlenkám se budu stále vracet.

12.11.2019

Cetl se dobre

11.09.2019

Tato kniha je spíše popisem civilizace budoucnosti, já nenašel ani začátek, ani konec. Z mého pohledu je prakticky bez děje. Popis je sice dobrý, ale dosti nudný.

14.08.2019

Super kniha.Po prečítaní som bol dosť smutný ale našťastie tiež môžme ujsť na svoj maják.

05.08.2019

Po knize jsem sáhl, protože se jedná o další distopickou záležitost, ala Orwell, kterého mám velmi rád.
Kniha začíná velmi slibně a dost znepokojivě. Popis procesu tvoření/rození nových lidí. Krásně si projdeme exkurzi s pracovníkem centra. Skvělá byla část, která popisovala predestinaci, neboli určité nastavování lidí, aby se chovali jak bylo třeba.
V další části mě kniha docela přestala bavit, určitě jsem si z ní odnesl nějaké myšlenky. Přesto čtivost šla dost dolů.
Postava divocha a celkově jeho smýšlení je určitě téma k diskuzi. Argumenty, které představil jsou na místě.
Celkový dojem z této knihy je pro mě zklamání. Odnesl jsem si ní jen drobečky, škoda.
Celkové hodnocení 35%

02.08.2019

Konec civilizace odhalil některé skutečnosti, které se opravdu naplnily - týká se hlavně zábavy a náboženství. Klíčový rozhovor s Divochem je velmi silný: i já chci nemoc, bolest a utrpení spíš, než ten krásný bezproblémový svět plný debilů závislých na somě.

27.07.2019

Poprve jsem četla v půli 80. let. Od té doby jsem se ke knize nevrátila, protože jsem se toho poselství bála.
Na druhé přečtení už to není taková síla - člověk stárne a nevnímá potom už tak dramaticky...