Přes matný sklo
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5450/bmid_pres-matny-sklo-Ahu-5450.jpg
3
213
213
Nový román Petry Hůlové, autorky románu Paměť mojí babičce, je niternou psychologickou sondou do nejintimnějších rodinných vztahů. Sledujeme v něm vyprávění dospívajícího syna a jeho matky, kteří ze dvou rozdílných osobních i generačních perspektiv nahlížejí život svůj i svých nejbližších. Ústředním tématem knihy je lidská samota, neupřímnost k sobě samému, sebeobelhávání. Petra Hůlová vnímá tragické pod povrchem všednosti, je mistrnou pozorovatelkou lidských povah, postojů a vazeb mezi lidmi.... celý text
Přidat komentář
Hlavni problem tehle knihy je nevyuziti jejiho potencialu. Celou posledni cast matky jsem cekal a doufal, jak ji to dalsi cast (syn / manzel) rozvrati, ale nestalo se nic. Presto prostredni cast, ve sve realite zijici matky , s latentni neshodou se svym okolim, je skvela. 3.5
Ta hnusná nespisovná čecháčkovština, to je teda věc, zpočátku se mi to četlo hůř než slovenština - to tak musel mluvit i otec - teoretický fyzik? Reflexe rodinných vztahů z pohledu syna, otce a matky a střet jejich pohledů byl sám o sobě zajímavý, autorčina linie pohledu byla koherentní a velmi uvěřitelná (byť pro mě nesympatická - nejméně nesympatický byl pro mě pohled matky). Hvězda dolů za ten slang.
Kvuli hodnoceni zde na databazi jsem knihu nechtela ani cist, hlavne proto, abych si nezkazila uzasne dojmy z Petry Hulove (Pamet moji babicce, Stanice Tajga)...ale jsem moooc rada, ze jsem knihu prece jen precetla..za dve hodinky jsem nemela co delat, velmi utla knizecka se precetla jednim dechem...samozrejme se dvema jmenovanymi knihami se moc neda srovnavat tematicky, ale jazykove a stylove urcite..opet plynuly, dynamicky jazyk, naboj, kterym autorka vypravuje...generacni neporozumeni a jiste odcizeni matky a syna, taktez matky s matkou, matky s manzelem, syna s manzelkou a tak dale, zkratka same odcizeni...takze Petra Hulova a jeji ponekud pochmurny, lehce depresivni, ale o to realistictejsi pohled na mezilidske vztahy...za me vyborne ????
A mně to opět sedlo. Hůlová, jak ji mám ráda. Asi tomu, kdo nezažil nebo nezažívá pocity, o které v knize zrovna jde, se kniha prostě líbit ani nemůže. Mě baví právě ta introspekce, ta nicota, pocit prázdnoty, ať už žije člověk sám nebo ve vztahu, rodinné vazby a to, jak člověka ovlivňují a nic s tím nenadělá. Tohle se prolíná ve všech knihách této autorky a pro tohle ji ráda čtu. Že to má depresivní pachuť, je jen proto, že je to autentické, upřímné, realistické a jde to až na dřeň.
Pro mě je tato kniha sice nepříliš poutavou ale rozhodně ne nezajímavou. Čekal jsem sice částečně více děje, zároveň je však takovýto pouhý pohled do složitých rodinných vztahů zcela namístě.
Samotný název naznačuje jakousi ponurost a nepohyblivost děje, nicméně rutinní, smutné, neovládnutelné a přesto propracované životy či osudy svědčí o záměrech autorky.
Nějak mě to tentokrát minulo, těšila jsem se, až bude konec...a na konci jsem jen povzdechla - proč?
Nedá mi to se nepřidat a odradit - poslouchala jsem to jako audioknihu - protagonisté skvělí, ale bylo to k uzoufání nudné!
První kniha Petry Hůlové "Paměť mojí babičce" mě nadchla, což se tentokrát nestalo. Oceňuji bohatý jazyk této autorky, i když na nespisovnou formu jsem si chvíli zvykala. Příběh je náhledem do partnerských a mezigeneračních vztahů v jedné rodině, o nenaplněných snech a ztrátě schopnosti naslouchat a porozumět svým nejbližším. Poměrně depresivní, bezvýchodné čtení.
Pro mě Petra Hůlová vybočuje z řady. Vzpomínám si, že kdysi dávno jsem začala číst její knihu Paměť mojí babičce. Nedočetla jsem ji. Čekala jsem úplně něco jiného. Vztahy v rodině. Vděčné téma mnoha literátů, tentokrát zpracováno zvláštním a pro mě nezvyklým způsobem. Obdivovala jsem, co všechno z toho autorka dokázala vytěžit a jakých detailů v rámci rodinných vztahů si všímala. Mnozí z nás si neuvědomují, že ten svůj život nežijí, ale jenom ho přežívají. Z jednoho českého filmu se mi moc líbí myšlenka, že bychom si měli uvědomit, že žijeme teď a tady, protože další život se už nekoná. Možná, že se vrátím ještě jednou k Paměti mojí babičce... Uvidím.
Pokud bych svou rodinu viděla podobnou optikou, asi by mě život moc nebavil. Pro mě to byl depresivní blábol.
Určitě sugestivní, asi celkem dobře napsané, autorce nelze upřít jistý druh talentu . . . . .ale nedokázala jsem doposlouchat ani audioknihu a to už je co říct!
Sugestivní, otřásající, za nehty lezoucí. Výpověď i varování o nás a pro nás, do doby, v níž sice překonáváme všechny vzdálenosti, avšak nenacházíme žádnou blízkost.
Nevím. Je to dobře řemslně napsané, ale hlavní příběh mne vůbec nechytil nebo jsem ho nenašla. Nepochopila jsem, proč je vlastně hlavní hrdina tak apatický a všechno vzdal, bylo mi moc líto postavy matky a nějak mi tam chybělo propojení těch příběhů. První pohled, druhý pohled, první pohled... Postupné odhalování, že "věci nejsou, jak se jeví" nebo "jak je vnímáme", ale stejně to nevysvětlilo ten totální nihilismus hlavní postavy.
Naprosté zklamání. Genderová identita obou "hlavních hrdinů" byla popřena pokaždé tím druhým. Nakonec se z toho stal jednolitý monotématický kec! Asi v polovině knihy, kdy vypráví "matka", jsem ze dvou řádků ucítila závan hloubky a poslání - a pak už bylo zase temno :)
V texru lehký spoiler!
Já myslím, že je to hodně o předchozím režimu a o tom, co to dělá s lidmi. Hrdina hledá velké rodinné tajemství a místo toho jsou osudy členů rodiny jen rozplizlé, přesto zničené nebo spíš zmařené vlivem vnějších okolností. Možná by vše mohlo být jinak, kdyby děda nezkončil na ministerstvu, babička se mohla plně rozvíjet a otec byl povýšen....v tom kontextu zapadá i ten podivný, rozplizlý konec.
Ztracenost a přitom zbytečná. Proč jsou lidé, kteří mohou být šťastní, nešťastní? Na náladě kniha nepřidá. Líbí se mi ale obrazný jazyk autorky. Kvůli němu bych si ji ráda přečetla ještě jednou.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Letošní plejádu knih začínám českou autorkou. Tato detailní a niterná sonda do psychiky jednotlivých členů rodiny mě osobně ne, že nenadchla, ale vlastně mě "jen" neoslovila, nezasáhla. Slova jen tak klouzala po povrchu a nezanechala nic. Jen mírně rozpaky.
*
Psychologický náhled na intimní rodinné vztahy, vyprávění syna a matky, kteří jednotlivé události popisují rozdílnou optikou. Zajímá perspektiva odlišných generací a jejich vhled na život vlastní i ostatních. Hlavním motivem je samota, která z knihy skoro až tryská. Jenže... Mě to vlastně vůbec nebavilo. První polovina knihy vůbec, začalo mě vyprávění zajímat asi v půlce popisu života syna. A strašně mi vadila ta hovorová čeština. Chápu, že se jazyk měl přizpůsobit víc čtenáři a přinést mu autentický zážitek, ale moje nervy! Žiju na pomezí Hané/Valašska/Slovácka, takže se snažím přizpůsobit, co mohu (během pár minut skočím nohama do nářečí, tam kde zrovna jsem) a sama se snažím mluvit spisovně, ale tohle... Tohle bylo prostě moc.