Přes matný sklo
Petra Hůlová
Nový román Petry Hůlové, autorky románu Paměť mojí babičce, je niternou psychologickou sondou do nejintimnějších rodinných vztahů. Sledujeme v něm vyprávění dospívajícího syna a jeho matky, kteří ze dvou rozdílných osobních i generačních perspektiv nahlížejí život svůj i svých nejbližších. Ústředním tématem knihy je lidská samota, neupřímnost k sobě samému, sebeobelhávání. Petra Hůlová vnímá tragické pod povrchem všednosti, je mistrnou pozorovatelkou lidských povah, postojů a vazeb mezi lidmi.... celý text
Přidat komentář
Zpočátku jsem měla teda problém zjistit, kdo co vlastně vypráví (jakože prvně Ondřej a pak jeho matka). To že se to člověk snaží dočíst do konce a pak zjistí, že to žádný konec nemá, to podle mě odpovídá celé knize, kdy se postavy snaží zjistit podstatu svých životů a dojdou k tomu, že vlastně tápou... Taky mě zaujalo, jaký životní nadhled a zkušenost v sobě Hůlová našla ve svém věku.
Nevím přesně, co k této knížce napsat - bojím se, že jsem pointu nepochopila. :-((( Připadalo mi to jako souhrn pocitů a vzpomínek, bez začátku a bez konce. Nakonec jsem byla ráda, že knížka končí. No uvidím, co jiné její knížky, jestli budou lepší........
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2002 | Paměť mojí babičce |
2008 | Stanice Tajga |
2019 | Zlodějka mýho táty |
2006 | Umělohmotný třípokoj |
2014 | Macocha |
S Petrou Hůlovou budu mít navždy problém, sám pán ví proč. Hrdinové, nebo spíše nehrdinové, této knihy mi byli místy až protivní, stejně jako ten odstup od vyprávění, od emocí, od pocitů. Nemám takové chladné knihy ráda prostě. Ondřeje bych nafackovala, postavila nohama na zem a nechala ho vyráchat v každodennosti; jeho matku jsem kupodivu snášela lépe, ale i tak mi něčím vadila. Asi jsem moc přízemní, nevím, podruhé bych knížku číst nechtěla.