Pretrhnutý život: Denníky z rokov 1941 - 1943
Etty Hillesum
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/291424/bmid_pretrhnuty-zivot-denniky-z-rokov-19-FWi-291424.jpg
5
36
36
Pútavé čítanie Denníkov mladej holandskej Židovky Etty Hillesum (1914 – 1943) odhaľuje jej mimoriadny životný príbeh, neobyčajnú duchovnú skúsenosť, ktorá sa zrodila v hrôze holokaustu: zaznieva v nich bezhraničná dôvera v Boha, detská jednoduchosť a otvorenosť, úplná oddanosť a služba blížnym. Skúsenosť utrpenia uprostred pekla hitlerovského prenasledovania v Amsterdame a neskôr v koncentračnom tábore Westerbork v nej neprekrýva zmysel pre krásu života. Autorka Denníkov túžila stať sa spisovateľkou. Toto prianie sa jej paradoxne splnilo mnoho rokov po smrti. Jej dielo sa natrvalo zapísalo do európskej kultúry ako veľké svedectvo víťazstva postoja milosrdenstva a služby nad krutosťou a nenávisťou, ktorú hlásala a uplatňovala totalitná ideológia. Denníky sa stretli s veľkým záujmom takmer vo všetkých krajinách západnej Európy.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2012 , Karmelitánske nakladateľstvo SKOriginální název:
Het Verstoorde Leven: Dagboek Van Etty Hillesum
více info...
Přidat komentář
Veľmi zaujímavá osobnosť. Na hviezdičky som napokon zanevrela – nedostala ich odo mňa Anna Franková, nedám ich ani Etty (predsa len v oboch prípadoch šlo o súkromné denníky, o ktorých autorky zrejme nepredpokladali, že raz budú čítané, tobôž vydané). Každopádne je skvelé, že niekto ako Etty žil a že jej spomienky, zápisky, duchovný posun, myšlienkové bohatstvo a príklad ostali zachované i pre iných.
TOTO je vojnový denník, ktorý si zaslúži pozornosť, čitateľov, stále nové a nové vydania.
Knihu už jsem kdysi četla, ale bylo velmi zajímavé se k ní asi po deseti letech vrátit. Poctivá osobní sebereflexe mi i na druhé čtení brala dech, zvláště když jsem paralelně četla autorčiny dopisy, v nichž popisovala realitu velmi syrovou, v níž si ovšem právě díky svému rozvoji v posledních dvou letech dokázala zachovat hluboké a rozvinuté lidství. Kniha, ke které se dá vracet opakovaně.
„Život nelze zachytit několika formulkami. Právě tím se ale člověk nakonec nejvíc zabývá a jeho rozumu to dává příliš zabrat. Snaží se vměstnat život do několika frází, jenže ono to nejde, protože on je nekonečně mnohostranný a nelze jej postihnout ani zjednodušovat. Přesto by člověk mohl být prostý.“
I kdyby se Ettiny deníky nedochovaly kompletní a my měli k dispozici pouze tu jejich část, která předcházela jejímu nalézání Boha, bylo by to moc zajímavé čtení. Etty je totiž nejen inteligentní pozorovatelkou v zajímavé společenské situaci – je také nekompromisně upřímná a sebekritická a jako slupky cibule ze sebe odstraňuje jednotlivé vrstvy sebeklamu a iluzí o sobě. Výsledek je sdílení intimity, pohled do nitra děvčete, který stejným dílem dokáže zaujmout i dojmout.
„- a já vnímám všechno jako jediný celek a stále více začínám chápat, ale zatím jen pro sebe, a aniž bych dosud dokázala komukoli přiblížit, jak to spolu souvisí. Chtěla bych žít dlouho, abych to později byla schopna vysvětlit, ale jestli mi to nebude dopřáno, bude pokračovat v mém životě někdo jiný na tom místě, na kterém byl můj život přerván, a proto jej musím žít do posledního dechu tak dobře a přesvědčivě, jak jen to dokážu, aby ten, kdo přijde po mně, nemusel začínat úplně znova a už to neměl tak těžké. Nedělá tak člověk také něco pro budoucí pokolení?“
Strhujícím zážitkem se Ettin deník stane tehdy, když přestane být sebestředná. Je to zdánlivý paradox, kdy Etty musela opustit sama sebe, aby sama sebe mohla najít. Nabídla tím totiž prostor pro Boha. A Bůh v ní opravdu konal velké věci, Etty dokázala přijmout odpoutanost, která není lhostejností, a Boží Lásku dokázala transformovat a předat světu okolo. Dokázala být světlem pro ostatní. Stát se modlitbou.
A my máme to štěstí, že máme možnost její proměnu sledovat „v přímém přenosu“.
„Je to vlastně náš jediný mravní úkol: zkypřit v sobě široké plochy pro setbu pokoje, pro stále větší míru pokoje, aby jej člověk mohl vyzařovat na druhé. Čím víc je pokoje v nás, tím klidnější bude i náš rozbouřený svět.“
V předmluvě je zmíněna podobnost mezi Etty a svatou Terezií z Lisieux. Je to přirovnání, které je na místě a zdá se, že zjevné rozdíly mezi oběma děvčaty jsou spíš dány prostředím a dobou, ve které vyrůstala (i když to asi platí jen v omezené míře, Terezka jako milenka zadaného muže, to je trochu nad síly mojí představivosti). Je v tom pořádná porce naděje. Důkaz, že Boží nabídka je tady pro všechny a že odpovědět na ni může každý – bez ohledu na to, z jakého jsme rodinného prostředí a jaký máme temperament, nebo jaké psí kusy už jsme v životě provedli. Že stačí nahlížet svět vnímavě, odpoutat se od sobeckého vidění. Málokdo asi dojde tak daleko jako Etty, na to byla příliš výjimečná, ale každý se může jejím osudem inspirovat a udělat pro dobro světa alespoň tu trochu, které je schopen.
„Kousek nebe snad bude k vidění vždycky a vždycky budu mít kolem sebe tolik prostoru, abych mohla sepnout ruce k modlitbě.“
Nádherná kniha ke které vůbec nesedí její název. Život Etty nebyl přetržený, i přes všechno utrpení byl její život smysluplný a naplněný. Hodně se mě dotkla ta reálnost prožitku, kterou deník může zprostředkovat.
Musím říct, že jsem ke knize byla zpočátku nedůvěřivá, ale pak jsem byla velice příjemně překvapená. Nechtěla jsem totiž číst další deník plný utrpení židovského národa během 2.světové války. Toho už bylo dost. Místo toho jsem objevila dokonalé zápisky o osobním životě vyjímečné ženy, stránky plné úvah, filozofie, touhy, názorů na literaturu..... Kouzelné čtivo! Mohu jen doporučit!
Milá Etty, nádherná Etty, tolik let už mě svádíš jít ještě o krok dál, ještě o kousek dál, zbavit se další porce strachu o sebe...
(listopad '41)
Bože, vezmi mě za ruku, půjdu poslušně s tebou a nebudu se příliš vzpírat... Mám ráda teplo a bezpečí, ale nebudu se zdráhat před chladem, povede-li mě tak tvá ruka. Když se tě budu držet, půjdu kamkoli a zkusím se přestat bát. Všude se budu snažit vyzařovat něco z lásky, z té skutečné lásky k lidem, kterou v sobě cítím. Pojmem "láska k lidem" se však člověk nesmí příliš ohánět. Jeden nikdy neví, jestli ji skutečně má. Nechci ze sebe dělat nic zvláštního, jen se chci pokusit rozvinout se podle svých možností. Někdy si myslím, že toužím po ústraní kláštera. Zřejmě se ale o svůj růst budu muset snažit mezi lidmi na tomto světě... Nevím, jestli dokážu být ostatním dobrým přítelem. A jestli to kvůli svému založení nedokážu, musím si toho být plně vědoma. Člověk si nesmí nic namlouvat. Je třeba zachovat si zdravý úsudek. Měřítkem může být člověk pouze sám sobě.
(červenec '42)
Dnes v noci se mi poprvé stalo, že jsem se převalovala ve tmě s pálícíma očima a hlavou mi táhly obrazy lidského utrpení. Něco ti slíbím, můj Bože, jen takovou maličkost... Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil, ale nedokážu se k ničemu předem zavázat. Jen tohle jediné je mi stále víc jasné: že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě. To je to jediné, na čem záleží: zachránit v sobě kousek tebe, Bože.
(říjen '42)
Když jsem ve Westerborku v noci ležela na své pryčně uprostřed pochrupujících, ze spaní mluvících, tajně plačících a převalujících se žen a dívek, které ve dne tolikrát opakovaly: "Nechceme myslet", "nechceme nic cítit, jinak se zblázníme", často jsem byla nesmírně dojatá, ležela jsem s očima otevřenýma a znovu jsem si v duchu promítala přemíru událostí a dojmů příliš dlouhého dne a uvažovala jsem: Dopřej mi být myslícím srdcem tohoto bloku. Chci jím být. Chci být myslícím srdcem celého koncentráku.
Na začátku sedmadvacetiletá velice nevyrovnaná dívka, která vám svou sebestředností, neustálým nemilosrdným sebezpytováním a přísnou sebevýchovou může lézt na nervy. Vyrovnává se s nenaplněností tzv. ženského údělu (jde na potrat a prožívá rozkoše a pády vztahu se ženatým starším mužem), rekapituluje svůj bohatý a nekonvenční milostný život (zdá se, že její přemítavost doplňuje divoký temperament a odvaha v komunikaci s lidmi). Ptá se sama sebe, proč vlastně tolik touží být milována jako žena. Nebojí se jít rychle k jádru věci a přemýšlet přímočaře, je spravedlivě kritická k sobě i k ostatním a má perfektní pozorovací talent. Vědomě se rozhoduje věnovat svou lásku ne jednomu muži nebo dítěti, ale "všem lidem". Vymezuje se proti všeobecné nenávisti vůči Němcům, snaží se najít a probudit v každém to dobré, je laskavá a nápomocná. Na závěr čteme zápisky ženy, která dokáže být vyrovnaná, laskavá a obětavá v otřesných podmínkách a je rozhodnutá být mezi svými zoufalými spoluvězni "myslícím srdcem bloku". Zachovává si přesnost myšlení, poctivost citu, důstojnost, odvahu i víru. A jakkoli se to zdá neuvěřitelné, píše i o vděčnosti a o štěstí a působí to opravdu věrohodně.
Moje "milovaná" Etty - zapisky jsem četla zprvu především proto, že mne Šoa a osud Židů v Evropě hodně zajímal. Až později mi došlo, jak moc je ta kniha "jiná" než ostatní tohoto druhu.
V první části, kdy Etty ani její rodina není ještě internována ve Westerbroku, je více kladen důraz na filozofii bytí, života a víry (fascinující jak se v neustále narůstajícím tlaku od okupantů lze zabývat právě těmito "nadlidskými" tématy - ve chvíli, kdy nemáte co jíst, nevíte co bude zítra a zda vůbec přežijete, je rozhodně těžké myslet na víru, a zabývat se tím co vlastně je mým posláním v životě).
Ráda se k této knížce vracím......Etty mne pořád učí co vlastně znamená žít.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) deníky víra hledání smyslu života Westerbork
Nádherná kniha. Nevím, jestli se dá něco říct - tolik toho už zaznělo v předchozích komentářích a zároveň tu knihu prostě musíte číst, nedá se toho o ní moc říct. Četla jsem už asi všechnu sekundární literaturu o Etty a její dopisy, ale myslím, že přímo na tuto knihu, její deník, nemá nic. Je to takový silný a čistý extrakt. Osobně ji nestavím vedle Anne Frankové, protože Přervaný život považuju za jiný žánr - těžiště Ettina deníku podle mě leží jinde. Nejde o faktické zaznamenání historie jako takové, jde o mystiku.