Příběh v řeči nepřímé
Alena Zemančíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/275754/mid_pribeh-v-reci-neprime-HOs-275754.jpg
4
30
30
Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou rozháranými životy, citovými zmatky, poraněnými srdci, ale také odvahou přijímat rány a vzdorovat. „Při čtení knihy jsem pochopila, že Alena Zemančíková napsala příběh nejen o událostech, ale i úmyslech. Že pro ni, stejně jako pro čtenáře, vyvstává otázka, nakolik zákonité, náhodné nebo prozřetelné jsou jejich důsledky. Já v jejím psaní oceňuji, že se nikdy neuchyluje k zjednodušujícímu hodnocení místa, doby ani děje — natož lidí.“ (Jaroslava Šiktancová)... celý text
Přidat komentář
Míč jsem si knihu užila. Líbily se mi popisy, i to, jak se autorka k některým skutečnostem vrací. Skutečné, to je to slovo, jako bych si na ten příběh/život/dobu mohla sáhnout.
Děkuji.
Důkaz toho, že se kniha dá napsat bez přímé řeči a rozhodně to není nuda. Osamělost hlavní hrdinky, i přes velké množství dětí a mužů, chladná matka se svými partnery, bratr a jeho pití, zaměstnání, které vás nudí, nemožnost studovat na VŠ - to všechno se v téhle relativně malé knížce děje:-)
Rodinný příběh se všemi svými tragédiemi v duchu doby, kdy se skutečně silné osobnosti pohybovaly na okraji společenského dění. Postavy s mnoha odstíny, jejichž mnohovrstevnanost vytvářel opravdový život. Skvělé!
Podle anotace jsem čekala něco víc. Děj sice příjemně utíkal, ale bylo to takové nijaké. Nezanechalo to ve mě nic. Dočetla jsem a za pár dní už jsem nevěděla, o čem to vlastně bylo.
Hezky napsané, zajímavé příběhy, ale mnohokrát jsem se ptala, proč autorka nevyvinula více úsilí, aby svůj život, s kterým nebyla spokojena, nezměnila. Proč si vzala postupně dva manžely, o nichž později píše, jak se k sobě nehodili. Celé je to takové bezútěšné, odevzdané. Často některé knihy čtu vícekrát, ale u tohoto příběhu jsem tak nějak ráda, že ho mám za sebou. Zanechal ve mně pesimismus a smutek.
Rodinná historie na pozadí padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Krásná šedá normalizace. Krásný šedý román!
Štítky knihy
autobiografické prvky ze života pohraničí české romány
Autorovy další knížky
| 2016 |  Příběh v řeči nepřímé |
| 2008 | Bez otce |
| 2007 | O fejetonu, s fejetonem |
| 2009 |  Mařenka a Čenda |
| 2020 | Zpětné zakreslení cesty |
Myslím, že tahle kniha si vyřazení z knihovny fakt nezasloužila. Příběh v řeči nepřímé je totiž zajímavou knihou o jedné rodině z českého pohraničí odehrávající se v 50. a následujících letech.
.
Já vlastně nevím, jestli to byla autobiografie, ale tak nějak jsem z ní cítila tu opravdovost, dětské vjemy a zážitky, ryzí emoce a něčí skutečný život.
Není to nějak veselý příběh, ale ani ne úplně tragický – asi tak, jako život někdy sám. Příběh o vůdčí matce, rozdělených sourozencích, rozdvojených životech, nenaplněných studijních touhách, skřípajících vztazích. Bylo to autentické, normalizačně ponuré, skličující.