Příroda a kultura
Stanislav Komárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13198/priroda-a-kultura-13198.jpg
4
39
39
Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu – je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o „pokračování přírody jinými prostředky“? Vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímala klasická Čína. Kniha se zabývá základními jungovskými pojmy, lidskou percepcí světa a jejím vztahem k jazyku, problémem antropomorfismu a sociomorfního, biomorfního a mechanomorfního modelování v naší vědecké i mimovědecké percepci přírody, paralelami mezi evolucí artefaktů a přírodních objektů, portmannovskou přírodní estetikou a dalšími příbuznými tématy v řadě navzájem souvisejících esejů, v podobném stylu jako jiné autorovy knihy.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem knížku jako studijní text ke zkoušce u jejího autora.
Titulnímu tématu, totiž přírodě a kultuře, se věnuje až poslední 1/3 knihy. Zbylé dvě bych označila jako gnoseologické, protože se zabývají vnímáním světa a jeho předpoklady (smysly, jazykem, jungiánskou psychologií, redukcí, sociomorfním modelováním přírody; to je onen „svět interpretací“ z podtitulu).
První dvě třetiny se mi četly o něco hůře, než jsem u Komárka zvyklá – některé pasáže se nedaly absorbovat plynule jedna za druhou, musela jsem knížku na chvíli odkládat. Čtenářům, kteří s autorem začínají, bych proto doporučila spíš jeho „Ochlupené bližní“.
Naopak poslední třetina mě zase pohltila. Začíná úvahou, jak by mohl vypadat Demiurg, a pokračuje portmannovskou biologií, která tvoří neobyčejně zajímavý protinázor k neodarwinismu. Komárek mně osobně pomohl překonat fázi nekritického obdivu k přírodnímu výběru, začež jsem mu vděčná. Ze všeho nejvíc mě bavil oddíl o domestikaci, ačkoli se tomuto tématu autor věnuje především jinde.
Coby „duchovědec“ jsem se nedozvěděla tolik nového z biologie jako u ostatních Komárkových knih, jelikož tato je o něco více humanitní než přírodovědná. Právě proto si ale najde cestu spíše k humanitně orientovaným čtenářům nebo k biologům chtivým filosofického a kulturologického „dovzdělání“.
Není to nejlepší Komárkovo dílo, jež jsem četla, nicméně za poslední třetinu si jistě zaslouží 5/5. Autorův zjev totiž snad nemá v českém prostředí obdoby, snad vyjma Marka Orko Váchy. Pomyslné minus zase dávám za nedělení na odstavce, které mě fakt štve.
Kniha přináší řadu zajímavých informací, které v běžně v literatuře o evoluční biologii nenajdete. Přesto se mi kniha četla poměrně těžko a to jsem na podobný styl a obsah více než zvyklý...
O prvním vydání platí to samé co jsem psal o prvním vydání knihy Hlavou dolů. Myslím tím knihu coby nevydařený nakladatelský počin. Textům samým se opět klaním.
Tato kniha mě v knihkupectví oslovila svým názvem: knih o vztahu přírody a kultury je jako šafránu. Očekával jsem poněkud jinou (jednodušší) knihu, spíše populárně naučnou. Čtení knihy se proto více podobalo studiu script (musel jsem neustále doplňovat své znalosti hledáním na internetu a ve slovnících. Rozhodně ale toho nelituji: Stanislav Komárek je autor, který svojí schopnosti syntézy a přesahu mimo botaniku posune myšlení a znalosti čtenářovi o notný kus kupředu. A i proto nelze jeho knihu Příroda a kultura než doporučit.
Štítky knihy
evoluce umění příroda kultura jazyky vědomí člověk a příroda přírodovědecké eseje smyslové vnímáníAutorovy další knížky
| 2019 |  Česko na křižovatce |
| 2020 |  Doba koronavirová |
| 2012 | Intelektuál ve veřejném prostoru |
| 2011 | Hlavou zeď 2011 |
| 2012 | Muž jako evoluční inovace? |
Spíše filozoficky zaměřené dílo, poměrně náročné na čtení a jak už napsala kolegyně, na autora je to celkem kontrast, protože jinak se čte Komárek skoro sám.
Zajímavé mi přišly kapitoly o archetypech, stínu, persony (pěkně rozebrané), polaritách dobrý-špatný, roztomilý-fakan apod. Polovina knihy mi moc nepřišla na místě a pak až na konci mi svitla naděje a aha, kapitola o biochromatice, jazyku, domestikaci: kdyby na podobném principu fungoval zbytek knížky, četla by se sama. Doporučuji spíše filozoficky a humanitně zaměřeným čtenářům.