Příšerné povídky
Helena Petrovna Blavacká (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/252060/bmid_priserne-povidky-252060.jpg
3
41
41
Novodobě vyšlo v témž překladu jako Okultní povídky a jiné děsivé příběhy.
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1924 , Zmatlík a PaličkaOriginální název:
Nightmare Tales, 1892
více info...
Přidat komentář
Strašidelné příběhy, které autorka psala v druhé polovině 19. století, odpovídají době svého vzniku. Povídky jsou tajemné, místy mrazivé a překvapivé, ale v žádném případě nečekejte, že se budete klepat strachy.
Občas si řeknu, že bych si mohla přečíst něco, co obvykle přehlížím, a k tomu došlo i kdysi dávno v Levných knihách, když jsem sáhla po tomto kousku. Pak jsem do toho zase neměla chuť, až nyní v říjnu jsem měla mezi jinými knihami takovou mezírku a chtěla jsem do ní dát něco lehčího a tenčího, vzala jsem tedy Blatavskou do ruky.
První povídka byla tak nudně napsaná, že jsem vážně uvažovala, že knihu nedočtu a odložím ji, ale protože je mi to obvykle proti srsti a dosud jsem nedočetla jen Mechanický pomeranč (protože ten slang jsem prostě nedala), zatnula jsem zuby a pokračovala jsem ve čtení. Další povídky už naštěstí měly výrazně lepší spád, ale musím říct, že od okultních příběhů bych čekala více napětí a tajuplna. Možná je to i tím, že to autorka psala v 19. století, kdy čtivost knih byla o něčem úplně jiném, těžko říct. Znovu bych ale po něčem takovém nesáhla.
Jinak mě příšerně rozčilovaly komentáře překladatele, obzvlášť jeho hodnotící přístup - copak má překladatel něco hodnotit? Neměl by prostě jen knihu přeložit a zprostředkovat ji cílové kultuře tak, aby dílu porozuměla?
V době, kdy byla kniha napsaná, byla bezesporu více děsivější a tajuplnější nežli dnes, kdy se to v knihách hemží zombíky, krvelačnými upíry a jinou verbeží, která prahne jen po krvi, a někdy se člověk diví, že ze samotné knihy krev neteče proudem. Proto se snažím na příběhy hledět spíše v době, ve které byly psány, ale i tak více jak 3H dát nemohu, příběhy by si zasloužili více propracovanosti, ale i přesto to není žádný propadák, jen někomu se mohou zdáti nudné, jenže tehdy se to bralo jinak ;-)
Nejprve jsem doufal, že se to stočí směrem Klímovským, nakonec jen nuda bez konce.
Je znát, že povídky nebyly tím pravým ořechovým pro Blavatskou. Jistě v tom hraje roli i skutečnost, že to brala - v pozdějším věku - jako odpočinek od její obvyklé práce. Slibně se rozvíjející Svítící štít a "vánoční" V zemích polárních jsou téměř barbarsky zničeny podivným useknutým koncem. Nejvíce mne ovšem bavily (lehce předvídatelná) Jeskyně ozvěn a skutečně vrcholné Očarované housle.
Za pozornost ovšem také stojí době poplatné, ale přesto zajímavé poznámky překladatele, Karla Weinfurtera, který na poli okultismu a spiritismu u nás patřil k těm nejaktivnějším.
Měla jsem větší očekávání od této autorky, filozofky. Ale Hlas ticha je něco jiného.
Velmi zajímavá kniha.Miluji okultismus,takže jsem jí musela přečíst.Doslova jsem jí hltala.Za dvě hodinky přečteno.
Změna ve formě psaní v různých příbězích mě ničila.. Asi nikdy nebudu na takovýto styl psaní, bez daného řádu. Poslední příběh mi přišel zbytečně zdlouhavý, a snad nejvíc sem měla hrůzu z prvního.
Část díla
Jeskyně ozvěn
1892
Očarované housle
Očarovaný
Svítící štít
V zemích polárních
Autorovy další knížky
| 1921 |  Základy tajných nauk |
| 2011 | Okultní povídky a jiné děsivé příběhy |
| 2006 | Kniha Dzyan |
| 1994 | Hlas ticha |
| 1995 | Mahájánské texty |
Patrně nejznámější ezoterička, okultistka, spiritistka etc. krátce před svou smrtí kromě teoretických textů napsala i pár povídek. Je samozřejmé, že i do nich skryla okruh svého zájmu (např. hned v první, nejdelší a nejslabší povídce nakonec i nejzatvrzelejší skeptik prozře). Co však Blavatská schovala do beletristických příběhů (tedy se dá považovat za součást děje) v mých očích naprosto (omluvte mou francouzštinu) dojebal český překladatel, který ve svém egoismu a tmářství povídky prošpikoval hned několika naprosto zbytečnými poznámkami pod čarou, v nichž leckdy šel i přímo proti Blavatské (jemu možná nedošlo, že to nejsou žádné eseje ani myšlenkové spisy ale POUHÉ povídky). A tak zatímco Blavatská to zaobalila do beletrie, Karel Weinfurter se projevil jako pako a docela pokazil prvotní dojem. Povídky jsou jaké jsou, takový ten typ, kdy příběh na tři strany vzletná a p/opisná mluva natáhne na stran i sedm až osm, kdo tohle má rád, tuhle kašírovanost a v jistých úsecích až nabubřelost (bez přílišné negativní konotace), toho to zaujme. Není to úplně špatné, ale mě tohle moc nebaví. Zápletkově jsou příběhy i docela pestré, nejvíce se mi líbil poslední houslový. Chtěl jsem si něco od Blavatské přečíst, na nějaké její „teoretické“ práce bych asi neměl, tak jsem rád, že jsem si „úkol“ splnil alespoň něčím takovým.