Přítelkyně z domu smutku
Eva Kantůrková
https://www.databazeknih.cz/img/books/90_/90957/pritelkyne-z-domu-smutku-90957.jpg
4
619
619
Galerie různých ženských typů, se kterými se autorka setkala během ročního nuceného pobytu v ruzyňské věznici. Život ve vězení, odlišné prostředí a deformované životní návyky individuální charakterové rysy jednotlivců, jejich vzájemné vztahy i vztah k venkovnímu životu. Autorčin osobní příběh je zde potlačen. Kniha dostala cenu Toma Stopparda a americkou kritikou byla přirovnána k slavné Solženicynově knize.... celý text
Přidat komentář
Na tuto knihu jsem si zuby brousila už od gymnázia, ale dostala jsem se k ní až nyní. Ale tak pořád lepší později, než nikdy že ano. A jsem ráda, že se mi kniha dostala konečně do rukou.
Nutno říct, že to není moc veselé čtení. Autorka tu líčí setkání se ženami, s nimiž sdílela celu/cely ve vězení v Ruzyni. Spíš než na svůj vězeňský úděl, výslechy atd. se autorka zaměřuje na životní příběhy právě těchto žen, s nimiž se ve vězení setkala. Je to čtení velmi silné a člověka nutí se zamýšlet, jaké okolnosti člověka vlastně ovlivňují v jeho životě, že to může skončit až pobytem za mřížemi. A jak člověk a ovlivňuje vězení samotné a lidé, s nimiž se tam člověk potká. Vykreslení těch vztahů a těch osudů jednotlivých žen tu je syrové, bez nějakých příkras.
Přiznám se, že se mi kniha občas hůř četla. Ani ne tak kvůli obsahu, ale spíš pro ten způsob, jak to bylo napsané. Občas se mi stalo, že jsem se v některé pasáži zasekla a musela si to přečíst znova - nějak to ten můj mozek nedokázal číst plynule. Ale tím se určitě nesnižuje hodnota této knihy. Hodnotu vidím v tom svědectví, které kniha přináší. Určitě mohu za sebe doporučit k přečtení.
Kniha se mi líbila; příběhy, nálada i atmosféra. Bohužel mi moc nesedí autorčin styl , takže se mi některé pasáže četly těžce. Knihu jsem zakončila shlédnutím stejnojmenného seriálu. Největší rozdíl jsou asi rozhovory s vyšetřovatelem, které kniha úplně míjí. Byly nejspíš přidané, aby umocnily napětí.
"Faktem zůstává, že vědomí bezmoci je přesně to, co do vás chce manipulant infikovat."
"Mnoho hoven ve snu viděti, mnoho peněz získati."
"Buď vítán, kdo přicházíš, až pak se ukáže, co jsi zač."
"Nejdřív se člověk bál, a teprve potom zatoužil být svoboden."
"Slušnost se sčítá, neslušnost se násobí."
"Málokteré ženě se podaří shledat se ve svém muži se všemi svými vášněmi, vždy něco přebyde a něčeho se nedostává."
"Vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí."
"Ten ženský způsob ovládání mužů; miluje, nemiluje, dá, nedá, jen prchavost, naznačená slast."
Kniha byla napsaná podle skutečnosti a už v rukopisné podobě byla odměněna cenou Toma Stopparda. Dílo bylo mou povinnou četbou v době na střední škole, nyní připomenuto v aknize. Pamatuji si, že jsem kdysi viděla filmové zpracování. Autorka nás zavádí do ruzyňské věznice, děj se odehrává za totality. V kapitolách: Majka, Libuška, Paní Helenka, Andy Rumová pralinka, Helga, Paterková Denisa, Bóži -trhovkyně, Věra, Naděnka, Anča a Alička - popisuje své "přítelkyně", které byly postupně s ní na cele. Autorka popisuje jejich život a důvody, proč se ocitly právě ve vězení. Sama spisovatelka je vězněná za politickou činnost, která "nevyhovovala" totalitnímu režimu. Nezapomenu, jak jsem prožívala děj a i nyní jsem plakala.
Před mnoha lety jsem jako dítě viděla seriál a proto mě nyní napadlo si přečíst i knihu. Je to poutavě napsané, jako bych na cele byla s nimi - přesto ubírám jednu hvězdu, neboť jsem postrádala akci, která by mě nutila pořád číst a také se přiznám, že se mi pak k závěru už postavy těch hrdinek trochu pletly.
Jsem velkým fanouškem příběhů z věznic takže pro mne jasná povinnost k přečtení. A zase mne to nezklamalo. Opravdu zajímavý pohled autorky která si na vlastní kůži zažila pobyt v ruzyňském vězení. Zanechalo to ve mne silný emotivní dopad. Doporučuji.
"… ujišťuji vás, že nezkamením." Kniha je prosta děje, soustředí se na detailně popsané charaktery postav. Většina vězeňkyň je spodina společnosti, vedle disidentky Kantůrkové působí až nepatřičně. Všechny ženy jsou líčeny s jemností a citem pro detail jejich povah, nezúčastněný pozorovatel by je přitom hodil do jednoho pytle. Dějovost je obsažena v jejich vyprávěnkách o minulosti, proto zde není žádné dramatično. Což předpokládám ani nebylo záměrem.
Osobní zpověď autorky Evy Kantůrkové, politické vězeňkyně vězněné v 80.letech minulého století 1 rok v ruzyňské věznici. Za zločin, rozvracení republiky. Autorka v knize nepopisuje ani nijak nerozebírá politickou situaci, ale popisuje prostředí a život ruzyňské věznice a hlavně popisuje osobní příběhy a osudy svých spoluvězeňkyň - přítelkyň z domu smutku.
Silné čtení, doporučuji!!!
Vskutku zajímavá a velmi děsivá kniha, ke které jsem ráda, že jsem se kvůli blížící se maturitě konečně dokopala (dala jsem si ji do seznamu). Zase se jedná o příběh, s nímž jsem neměla možnost se potkat v žádném jiném díle, je to tedy beze sporu něco originálního. Autorka brilantně vykresluje nejen vězeňské prostředí a tamější způsob života, ale hlavně všechny ženy, s kterými měla příležitost se zde potkat. Líbí se mi, že na všech hledá klady a zápory a vypráví do jisté míry objektivně – nevnucuje nám své vlastní sympatie. Vyprávění je to plné emocí a zároveň absurdity – je šílené, v jakých podmínkách vězení tehdy fungovalo, za co se lidé zavírali a také samotný kontrast mezi přečinem autorky a jejích „kolegyň“. Tohle by vážně nikdo nechtěl zažít. Našla jsem tu spoustu krásných myšlenek – text je jich vyloženě plný. Jedinou chybu, kterou bych viděla, je to, že se mi knížka občas ne úplně dobře četla vzhledem ke stylu psaní a skoro úplné absenci přímé řeči. Jinak vám ji ale určitě můžu doporučit nejen k maturitě, pokud si rádi zapřemýšlíte a nebojíte se pomyslné facky v podobě zjištění o další nehezké části našich dějin.
Nepamätám si, ako došlo k tomu, že som sa rozhodol zohnať si túto knihu a v podstate je to aj tak jedno. Nepoznačený seriálom som ju prečítal a dojmy viacmenej dobré. Mozaika postáv a ich príbehov a osudov sa predvádza v panoptiku skazenosti a "zla". Čo mi trochu vadilo, bol autorkin odstup a absencia uceleného deja. Mal som dojem, že jednotlivé postavy sa tu, ako na Pražskom orloji, ukázali predviedli svoje a opäť skončili v útrobách mašiny. To je moja asi jediná výhrada voči tejto knihe.
Bolestné, silné, skličující ... tolik lidských příběhů, osudů ... a vlastně žádnou z žen bych osobně nechtěla potkat. Ale nakonec nás to snad učí, že se musíme přizpůsobit každé situaci a že všude potřebujeme přítele a musíme si ho snad udělat i z někoho, koho bychom se za přítele nikdy normálně nevybrali, protože zpřízněnou duši každý někdy potřebuje.
A ještě jedna věc by mne zajímala - totiž jak by kniha vypadala, kdyby byla napsána dnes, korektním jazykem. Vlastně ne, taková kniha už by mne vůbec nezajímala.
Slyšeno na ČRo načtenou Janou Štěpánkovou.
Poslechnuto jako audiokniha v podání Jany Štěpánkové. Zajímavý popis obyvatelek vězeňské cely na Ruzyni. Vzpomínám na excelentní výkon našich předních hereček ve stejnojmenném seriálu, Ivany Chýlkové v roli paní Kantůrkové, Heleny Růžičkové, Zdeny Hadrbolcové, Simony Stašové, Ljuby Krbové a dalších.
Byla jsem mile překvapena, že tak těžké téma se dá odvyprávět tak poutavě. Seriál se mi líbil, ale kniha byla daleko lepší.
Jako bych se na chvíli "nastěhovala" do domu smutku i já. Zároveň jsem si zavzpomínala na seriál, který jsem kdysi sledovala. I jsem si našla jednotlivé představitelky rolí.
Musím ale přiznat, že jsem knihu ráda četla ... ačkoliv je smutná.
Po zhlédnutí seriálu jsem se dostal ke knize. Televizní pojetí bylo o něco lepší. Ocenil jsem, že autorka v knize barvitě popsala jednotlivé přítelkyně, na což v seriálu nebyl prostor a ani čas. Nevím proč, ale měl jsem občas pocit, že autorka skáče od jednoho k druhému a chvíli mi trvalo než jsem se v jejím stylu zorientoval. Asi se k ní už nevrátím, ale jsem rád, že ji mám ve sbírce, kdyby náhodou někdy byla nálada....
Na to, o jak zajímavé životní příběhy se jednalo, mi přišlo zpracování takové upachtěné. Příběhy nenavazovali, některé naštěstí, protože pokud ano, bylo to spíše zmatené. Osobní postřehy autorky k charakterům postav byly zajímavé, zklamal celkový příběh.
K této knize jsem se po letech vrátila, kdysi jsem ji snad i měla na maturitním seznamu přečtené literatury. Teď mě snad oslovila ještě více než předtím. Inspiračním zdrojem autorky byly její vlastní zkušenosti z necelého ročního uvěznění ve vazební věznici Ruzyň z počátku osmdesátých let 20. století. Společenské klima byla odlišné od dnešního, stejně jako poměry ve vazební věznici. Autorka byla vězněm politickým a zavřena byla za tzv. podvracení republiky, neboť se v jakési zadržené zásilce ze zahraničí našly i výtisky její knihy.
Kniha je aktuální a nadčasová i nadále od obecných postřehů (Je truchlivé pozorovat, jak se vězeň stupeň za stupněm mění v kriminálníka vězeň nesvobodu odmítá a vězení čelí, kriminálník nesvobodu přijímá a vězení si přizpůsobí, znalost vám člověka zlidští, přiblíží) až po trefné popisy lidských charakterů. Vychutnávala jsem si pestrou jazykovou gastronomii autorky, prostřednictvím níž svému čtenářstvu předkládá nebanální, hluboký stejnou měrou empatický i analytický rozbor různorodých lidských vesmírů s jasnozřivým pochopením jednotlivých zákonitostí jejich fungování, zobrazení životních cest, osudových až bizardních peripetií a životních kliček/zkoušek jednotlivých spoluvězenkyň, které je zavedly až do vazby (Majka, Libuška, Helga, Andy Rumová Pralinka, Naděnka, Denisa a jiné), pro mnohé jen přestupní stanicí před nástupem do výkonu trestu (do lágru). V každé kapitole, s výjimkou první a poslední, autorka věnuje jedné ze spoluvězenkyň. Hlavní motiv (jedna spoluvězenkyně) jednoho obrazu (jedné kapitoly) je vedlejším motivem v jiném obraze (jiné kapitole) věnované jiné postavě ve sledu nikoli chronologickém, nicméně tato prostupnost/prolínavost nepůsobí rušivě. Autor/ka je oprávněn/a klást na své čtenářstvo určité intelektuální požadavky a nesnižovat se ve snaze zavděčit se něčí pohodlnosti.
"V domě smutku v ničem, ani v pocitech, neplatí měřítka světa venku. (s. 14) ... a jakoby zvnějšku jsem přehlédla obraz, jehož jsem byla součástí. ... ležely jsme tam namačkané v šedivých dekách jak oškubaní papoušci, které nikdo nechce. Byly jsme tak ubohé, jak jen může být člověk ubohý. (s. 13) ... vědomí bezmoci je přesně to, co do vás chce manipulant infikovat. Vy si máte ve vězení uvědomit, jaká jste nula. (s. 16) Domu smutku vládně něco horšího: vane tu smrtelný dech znicotnění. (s. 11) Vezmou vám lidskou podobu a cítí se pak oprávněni zacházet s vámi jako s dobytkem. (s. 16)"
Tyhle věty z prvních stran zcela vykreslují moje pocity z knížky. I přes to dokáže autorka nalézat v lidech lidství, filozoficko-snovým popisem osobnosti přiblížit a snad i oblíbit si kdejakou karikaturu počestného občana. Ve všem nesympatickém, protiprávním a protistátním jednáním poukazuje na špetky dobra a z nich skládá obraz osoby úplně naruby. Spousta z těchto Helenek, Andul, Peterek jsou klientkami našeho úřadu a autorka mi ukázala jejich skryté hlubiny, odkud vychází motivace pro jejich (pro nás) nepochopitelné jednání.
O co více se věnuje autorka popisům osudů a osobností spoluvězenkyň, o to méně píše o sobě a svých pocitech. Nejsem zatížena filmem, proto jsem byla odkázaná i v jejím případě na skládání střípků osobnosti v neúplný celek. Jisté je, že si nehrála na žádnou odtažitou a povznesenou madam, jak působila na začátku. A že jí nebyly dočasné spolubydlící jedno, ať byly kýmkoliv...
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice 80. léta 20. století ženské věznice komunistický režim oběti komunismu Ruzyně (Praha) české romány
Autorovy další knížky
| 1990 |  Přítelkyně z domu smutku |
| 1967 |  Smuteční slavnost |
| 1991 | Jan Hus |
| 1990 |  Pozůstalost pana Ábela |
| 2013 | Tajemství sametu |
Vyhrazuji si už právo knihy nedočítat než povinnost protrpět je do konce. Z očekávání intelektuálního zápasu o člověčí identitu se totiž klube jen slepičárna plná drbů o osudech jiných, které načas zkejsly za zdí. 55/24