Pro kravičku
Jindřich Šimon Baar
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28821/bmid_pro-kravicku-YKU-28821.jpg
4
36
36
Příběh o touze mladých manželů mít kravičku-živitelku. Aby ji získali, odchází za prací do Mnichova. Tam po úmorné půlroční dřině na stavbě na ni ušetří. Po návratu domů si ji koupí, ale...
Přidat komentář
Hledala jsem útlou knihu a narazila jsem v babiččině knihovně na knížečku Pro kravičku a hledat jsem přestala a hned jsem se do ní začetla. Úvodní popis posledního pomazání umírající stařence mě utvrdil v tom, že jsem si vybrala dobře. A už jsem se šla se svým objevem pochlubit babičce:-) V průběhu čtení jsem s ní o knížce mluvila několikrát. Dělat jsem to neměla, protože mi vyzradila, co se v příběhu stane.
„Cák nevíš, jak nám to v kostele pampáter předříkával? Dobrý i zlý, příjemný i vodporný, haž do smrti trpít ha snášet – voba stejně – já i ty – ty i já -. To bych bula před Bohem i lidma tvá žena – sedít doma ha tebe nechát plazit se světem? To sem se vdala, habych tě pustila pryč ha samotnýho? To sme se nemušeli brát. To bych bula jak ty paničky, co sem jezdí k nám na zdravý povětří ha na houby … Muž – muž jenom dře na ně ha vydělává ha ženy zahálejí. Ty chceš šetřit? Tak já teký. Chceš se mozolit? Já teký. Kráva bude tvá i má – buď pudem voba nebo žádnyj,“ rozhodla [Barka] a náhle se odmlčela.“
Barka a Hadam se právě vzali, ke štěstí jim chybí jenom ta kravička. Pořídit si krávu nebyla tehdy levná záležitost, tak se společně vydávají do Mnichova, aby si na ni vydělali. Ocitají se v novém cizím prostředí a čeká je tvrdá dřina na stavbě. Město x vesnice, Čechy x Německo – v očích Barky dva odlišné světy. Sama jsem vyrostla na vesnici, máme malé hospodářství, i krávu jsme mívali. Občas působí pasáže o Chodsku idealizovaně, ale myslím, že ty popisované pocity, které Barka v Mnichově prožívala, jsou dost trefně vystižené, i když pro mnoho dnešních lidí těžko pochopitelné.
K Chodsku nemám žádný vztah, ale to jejich nářečí je tak krásný. V doslovu jsem se dozvěděla, že Baar dlouhé roky text vybrušoval a že se ke knize vracel a úpravy prováděl bezmála 20 let. Různá vydání se tedy od sebe díky těmto autorským zásahům liší. Jsem ráda, že se mi do rukou dostala pozdější verze, protože je do ní nářečí zapracováno ve větším rozsahu. Ze samotného textu je velmi silně cítit, že J. Š. Baar Chodsko a Chody miloval. Ten popisovaný kraj bych ráda viděla na vlastní oči. Doufám, že se to tam moc nezměnilo, protože jak to popisuje Baar, tak to muselo být kouzelné místo. Pokaždé když se vracím do své rodné vísky na Šumavu a vidím, jak důvěrné známým lesem prosvítají nové a nové holiny, tak je mi z toho strašně smutno.
„Černé lesy přistupovaly až k ní [Barce], jak by chtěly, aby je pohledem pohladila, usmály se na ni modré oči rybníků, ohromné, zelené plochy luk, nesčetnými kopenci jako tečkami pokropené, zavoněly vadnoucí, pokosenou otavou, úzká, hubená políčka šedala se po stráních, bílé vesničky letěly jí vstříc, bílé drobné mráčky – beránci – pluly jí nad hlavou po azurovém nebi, sluníčko mile hřálo, větříček ševelil žloutnoucím listem bříz a osik, ptáci cvrlikali,“
Knížka Pro kravičku bude bližší starším lidem z vesnice, kteří rádi zavzpomínají na ten svůj milovaný kousek Čech, a je jedno, že jím není právě Chodsko. Baar úžasně zachytil dojení mléka nebo práce na louce. Docela mě to překvapilo, protože se jedná o ženské práce. Doteď slyším dopadající mléko do hliněné dojačky. Už jenom pro tyhle momenty stojí za to číst starší knížky. Kdo dneska ještě dojí krávu ručně nebo rozhrabuje posekanou trávu časně zrána hráběmi? Na jednu stranu jsem ráda, že mé rodině dlouho trvalo, než opustila tradičnější přístup k hospodaření, protože jsem si spoustu činností vyzkoušela na vlastní kůži, proto se nezdráhám tvrdit, že Baar tyto zemědělské práce zachytil úžasně. Některé pasáže mě fakt dojímaly, téměř k slzám. O konci ani mluvit nebudu:-) Za mě velké doporučení! A knížku jsem si na sever stejně odvezla:-) ... A abych nezapomněla, celkem mě zarazil tehdejší kurz marky vůči české koruně.
PS. Tak už vím, jak vypadá socha Bavarie. Jestli se někdy ocitnu v Mnichově, tak ji navštívím:-)
Než jsem si zvykla na to nářečí, byl tu smutný konec , knížka je opravdu tenoučká, ale neveselá a čtení mě netěšilo. Chudoba a dřina , těhotná žena, která dělá na stavbě, ale vyvážily to pěkné ilustrace a nádhera příroda a láska k domovu.
Připomenutí toho, jak to měli naši předci těžké, jak si dovedli vážit věcí a jak se dokázali radovat z maličkostí.
Ideální četba při učení na státnice: nic tak poutavého, abych se od toho nemohla odtrhnout. :) V této Baarově próze totiž dominuje popis krajiny a líčení duševních stavů nad dějem. Pozoruhodná přírodní lyrika se pojí s kocháním v chodském nářečí. Jazykově je to velice vyspělé dílo, a ačkoli upřednostňuji (přímo miluji) Baarovy prózy z kněžského prostředí, objektivně je asi „Pro kravičku" literárně zdařilejší než ony.
Pro mě osobně byly nejzajímavější dva aspekty: popis Mnichova, k němuž mám silný citový vztah, a vystižení vztahu mezi chudými domkáři a jejich kravičkou. Baar zachycuje Mnichov v éře stavebního ruchu, který započal Ludvík Bavorský. Pohled hrdinů bohužel deformuje stesk po domově, takže se jim bavorská metropole zdá nepřátelská a nezajímavá, ba dokonce ohavná (což mě štvalo, ale chápu to). Vztah ke kravičce, která pro venkovany představuje životní sen a zároveň živobytí, je zachycen ve vší něžnosti. Autor líčí, jak mladí manželé svoji stračku krmí chlebem a jak se s ní hrdinka mazlí nejinak než s dítětem. Dokonce vystihuje hrůzu, která jímá bývalou majitelka z představy, že by její „hovádko drahý" někdo zabil. (Ostatně slovo „voloušek" je půvab sám.) Zachycení zdravého vztahu k tvorům, z nichž se v éře velkochovů stalo jen maso a mléko, je důvod, proč jsem po knížce sáhla, a v tomhle ohledu mě naprosto uspokojila.
Tu a tam jsem se u novely nudila (a šla jsem se radši učit!), což je ale moje chyba: nemám k nářečí a k rustikální literatuře ten správný nostalgický poměr. Závěr na mě ale zapůsobil, jak měl, a když jsem knížku zavírala, neubránila jsem se a vydechla jsem: „Jé, to bylo hezké!" Takže výsledný dojem je rozhodně kladný.
Příběh chudých mladých manželů a jejich odříkání, tvrdé dřině, bolesti a dalších útrap, které podstoupili, aby si splnili svůj sen - vlastní krávu. Smutný konec mě dojal.
Jako Moravačce se mi chodské nářečí hůře četlo.
Autor -farář - byl velký znalec života na chodské vesnici, kde se na začátku minulého století nežilo zrovna příjemně. Aby si mohli pořídit kravičku, tak museli za prací do Bavor, kde si sice vydělali, ale za jakou cenu. Povídka je psána chodským nářečím.
První dojem - dojemné. Když slzy oschnou, uvědomí si čtenář, že se jedná o jakousi velmi národnostně laděnou pohádku, kde dobří lidé (Chodové) žijí ve své krásné rodné zemi, mají se rádi a pomáhají si. Jenže jsou tuze chudí a tak musí jít pracovat (slovo otročit by bylo údernější, ale nelze přehlížet slušný výdělek) do ciziny (Bavorska) pro naduté cizince, což jim působí fyzické i psychické strádání. To je nejspíš hlavní motiv tohoto literárního dílka, jehož velkým kladem je použití chodského nářečí v dialozích.
Jan Zábrana, Celý život: Z dob, kdy máma dělala za války knihovnici v Humpolci: „Co byste chtěla?“– „No, něco ke čtení…“– „Nechcete tady tu knížku – Pro kravičku?“ (tj. J. Š. Baara) – „Ne, já chci něco pro babičku…“
Až do přečtení téhle knížky jsem netušila, že v našem městě bývávaly obří trhy a dokonce s krávami...
V nejedné rodině v těch časem byla kráva středem pozornosti rodiny, protože se o ni opírala celá - často - početná rodina.
"Když zemřelo malé dítě, tak to byla menší pohroma, než když zemřela kráva", tak na ty časy vzpomíná v dokumentu o své tvorbě O.Daněk, známý dramatik.
Štítky knihy
chudoba, bída nářečí, dialekty Chodsko Bavorsko krávy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jan Cimbura |
| 1972 | Hanýžka a Martínek |
| 1965 | Paní komisarka |
| 1969 | Holoubek |
| 1975 | Osmačtyřicátníci |
(SPOILER) (audiokniha)
Od autora se mi do rukou dostala už před dlouhými lety pouze kniha Hanýžka a Martínek, což je ale kniha určená spíše dětem. Když jsem tedy měla možnost si poslechnout jako audio tento krátký příběh, nezaváhala jsem ani na okamžik. A musím přiznat, že se mi opravdu líbil a ani to chodské nářečí mi nevadilo, přestože u nás na Moravě, odkud pocházím, se samozřejmě mluví úplně jinak ;-).
Hlavní postavou je Adam (Hadam), který se po smrti své matky ožení s Barkou. Mladí manželé se snaží si vydělat peníze na pořízení kravičky, ale je jasné, že na Chodsku jim pšenka nepokvete, proto odejdou za prací do Bavor, konkrétně do Mnichova. Tam si částku, potřebnou na zakoupení zvířete, opravdu vydělají, a tak se mohou zase vrátit domů. Po určité době se jim narodí malá Hančička, proto jim ke štěstí chybí už jen ta výše zmíněná kravička, kterou si brzy pořídí...
Už jsem prozradila podstatnou část knihy, proto se víc rozepisovat nebudu a tento hezký, i když zároveň smutný příběh ohodnotím pěti hvězdičkami.