Probudím se na Šibuji
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403054/bmid_probudim-se-na-sibuji-qVU-403054.png
4
1320
1320
Když se sedmnáctiletá Jana dostane do vysněného Tokia, nejraději by zde zůstala navždy. Záhy se přesvědčí o tom, jak nedozírné následky může takové přání mít. Ocitne se totiž uzavřená v magickém kruhu rušné čtvrti Šibuja. Zatímco mladší podoba Jany bloudí městem, zažívá podivuhodné situace a hledá cestu domů, čtyřiadvacetiletá Jana v Praze studuje...... celý text
Přidat komentář
Kniha to byla dobrá, moc jsem si ji užila, ale konec, který zůstal otevřený trochu otevřený mě zklamal. Měla jsem pocit lenosti. Že autorka byla líná příběh plně uzavřít.
Nejprve jsem byla skeptická, moc tyhle knihy, kde se prolínají různé časové linie, nemusím. Al eve výsledku jsem mile překvapená. Líbila se mi i ta myšlenka objevování života neznámého japonského spisovatele. Ale jestli jsem správně pochopila závěr, nevím jistě.
Napsat v dnešní době poutavý a jedinečný román je nadlidský úkol, ale této mladé autorce se to podařilo naprosto dokonale a s přehledem.
Koupila jsem si jí, přiznávám, především kvůli pěkné obálce (jen se mi už ničí hrany hřbetu knihy, a to se o ni starám pěkně) a koupě nelituji. I když já hovorový jazyk v psané formě nemusím, tak tady jsem si rychle zvykla. Čte se to svižně, příběh plyne nenuceně, nápad s myšlenkou zaseknutou v určitém prostoru stejně jako prokládat příběh ještě povídkou Milenci se mi moc líbí. Od Murakáče jsem ještě nic nečetla, i když se na něj chystám, tak podobnost posoudit nemůžu. Na plný počet hvězd mi tam ještě něco chybí, ale jako prvotina klobouk dolů a jsem zvědavá na případné další autorčiny knihy.
Probudím se na Šibuji je rozhodně zajímavá prvotina. Několik dějových linií, hovorová čeština, dvě naprosto odlišné kultury, romance, mystično… Autorka si nebála naložit a s dílem se dle mého poprala se ctí. V knize najdete nápad, lásku i vtip.
Připadám si rozdvojená jako vypravěčka. Ta kniha je totiž dobrá a špatná zároveň. Žánrově je to romance, ale s uměleckými ambicemi, a ne úplně nenaplněnými. Na jedné straně zajímavý nápad s polohmotnou verzí člověka, která se zasekne na místě, s nímž má něco společného, a vede tam nezávislou existenci – byť je otázka, nakolik se autorka inspirovala jinde. K tomu vložená povídka, chytře rozdělená, aby nerušila a jenom občas lehce odkazovala na hlavní text, která má sama o sobě značné kouzlo. A vůbec se to dobře čte, je to zábavné a ústřední dvojice je ukázkově sympatická.
Na druhou stranu nadbytečná linie Janiny kamarádky, hodně velmi neuvěřitelných náhod a splétání nitek přes míru, místy neuhlídaný jazyk (obecná čeština, do které se ale míchají slova jako „pohlédl“ nebo „patrně“, které se v přímé řeči různých osob objevuje tolikrát, že už na něj mám alergii. Mimochodem, „seriózně“ ve smyslu „doopravdy“, to se fakt používá?). Místy je to klišé, ke konci čím dál víc, je to nevypsaný text. Ale je tam spousta dobrých nápadů a strašně mě to bavilo.
Ano, je zajímavé, jak se jednotlivé komentáře liší. Mně při pokusu o jednoduché vystižení tohoto počinu jako první napadá slohové cvičení v magickém realismu. Forma tam je, dostává se nám příběhu, který má začátek a konec. Autorka pracuje s třemi časovými rovinami, příběh je napínavý. Jde ovšem o to, co v sobě vlastně nese, co se jeho prostřednictvím autorce podařilo sdělit (protože v případě magického realismu je laťka vysoko). A zde mi toho připadá být dost málo. Zaujetí japonskou literaturou a kulturou a snaha o znovunabytí vlastní celistvosti, jež je podmíněna nálezem materiálu pro disertační práci. Materiál nalezen, příběh končí. A přitom by například teprve zde mohl opravdu začít. Pokud má onen materiál takovou důležitost, mohl mu být dán prostor. Mohla mu být dána možnost poskytnout hlavní protagonistce energetický impuls nutný k započetí vývoje. Zde bychom se možná teprve dostali obsahově na vyšší level.
Přečetla jsem všechny komentáře a opět jsem lehce v šoku, jak různě vnímá každý z nás ten jeden konkrétní text. Ale tak by to asi mělo být . . .
Pro mě to byla 1.kniha mého nemocničního pobytu a rozhodně nedopadla nejhůř. Pokud to byla autorčiny prvotina, pak se těším na další knihy; budou také o Japonsku? Námět i provedení prvotiny byly zajímavé, čtivé, bohužel se občas vloudily jazykové chyby, ale to snad nebude vina autorky. Věcnou chybu v rodokmenu jsem nenašla, naopak - v obou uvedených verzích je Ueda Taró výslovně uveden jako bratr Kawašity!?!
Takže určitě doporučuju, já jsem se rozhodně nenudila.
O japonských reáliích už trochu přehled máme. Čtenáři se s nimi jistě dostatečně seznámili v dílech Harukiho Murakamiho. Nyní však přichází Anna Cima, česká autorka s touhou dostat se všemu japonskému pod kůži.
Probudím se na Šibuji je knížka, od které jsem očekávala hodně. A dostalo se mi toho ještě víc. Anně Cimě je dvacet sedm let, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a odstěhovala se do Japonska, kde aktuálně studuje japonskou poválečnou literaturu. Skoro ani není třeba tohoto krátkého medailonku, protože román Probudím se na Šibuji tak trochu její život odráží. Jak moc, to si musíme domyslet, ale pár věcí má se sedmnáctiletou Janou rozhodně společných. Například lásku k Japonsku a Japoncům, vášeň pro japonskou literaturu a studium japanologie.
Příběh se točí právě kolem těchto témat, ale přitom je v něm mnohem víc. Navíc má hned dvě dějové linie. Jedna se odehrává v současnosti, ta druhá vypráví o Janě zaseknuté v myšlence na Japonsko a touze tam zůstat. V sedmnácti se totiž s kamarádkou vydává do Tokia a nějakou zvláštní shodou náhod tu zůstane. Ne přímo ona, ale právě její myšlenka. A není vůbec jisté, jestli se s ní ještě někdy setká.
Ke všemu se objevuje student jménem Viktor Klíma, na něhož má Jana pořádnou pifku. Jenže on jediný jí může pomoct. A to nejen s překladem povídky japonského spisovatele Kawašity, kterého obklopuje nejedno tajemství.
Text je prodchnutý úryvky z děl tohoto spisovatele a nejsou o nic méně zajímavější než text samotné autorky. Právě díky těmto Kawašitovým povídkám kde kdo dostane chuť začíst se do dalších textů z japonské literatury. A možná zatouží vidět i film Sedm samurajů, pokud tak doteď neučinil.
Knihy, které inspirují k přečtení dalších knih, a které v nás zůstávají ještě dlouho po přečtení, řadím mezi ty nejhodnotnější. Anna Cima píše obyčejným, hovorovým jazykem, a to já mám ráda. V textu si na nic nehraje, nesnaží se do nikoho stylizovat. Je zkrátka sama sebou a to se mi na knize líbí snad ze všeho nejvíc.
Ráda bych knize něco vytkla, dělám to u všech knih, protože vždycky se něco najde. V tomto případě hledám těžko. Snad jen ten konec mi přijde až moc rychlý, příliš náhle ukončený. Ano, otevřené konce zbožňuju, ale v tomhle případě bych ho klidně oželela. Autorku by snad omlouvalo jen to, kdyby napsala pokračování.
A co si z knihy odnést? Že sny, které máte, mohou na první pohled působit neškodně a krásně, ale na ten druhý? To poznáte sami, jakmile se sen stane skutečností.
"Ve druháku na gymplu mě naši přistihli, jak se snažím sníst jogurt hůlkama. Pochopili, že na tohle už jsou krátcí (otec mi doporučil všechny japonský filmy, co znal, a dál už si nevěděl rady), a tak mě svěřili do laskavé péče jednoho postaršího japanologa." (s. 27)
Myslím, že knížka nadchne i příznivce Murakáče.
Autorčin styl mě bavil - je patrné, že jablko nepadlo daleko od stromu:
"Táta mi říkal, že nemám psát dlouhý romány, protože je těžký uhlídat všechny postavy a uzavřít řádně všechny dějové linie. Táta učí tvůrčí psaní, a tak o tom něco ví." (s. 50)
Historky podané téměř šabachovsky jsem si užíval: "Z okna obchodu s mangou jsem si nedávno všimla holky (...). Obličej měla natřenej na oranžovo, oči obmalovaný bílou tužkou a na hlavu si narazila růžovou paruku ve francouzskym stylu z období vlády Ludvíka šestnáctýho. Vypadala jako hlavní cena v tombole, kterou si doopravdy nepřejete vyhrát." (s. 100/101)
I když může příběh působit spletitě, všechno do sebe zapadá. Bavilo mě střídání pasáží překladu povídky fiktivního japonského autora s reálným i nereálným příběhem Jany.
Nepatrně může rušit hovorová podoba češtiny, ne vždy ji autorka prostřednictvím vypravěčky dodrží 100% - mezi všemi krátkými podobami (vidim - oznámim - otočim - držim) mezi str. 211 až 218 úpí nevím i nevim.
Jedno vím jistě: těšim se na další román Anny Cima :-)
hezky obal, ale paperback se po jednom precteni znacne osoupal a stejne to bylo s obsahem. na zacatku nostalgicky navrat do mych vlastnich studentskych let v Celetne, nasledovalo zklamani, literarne nezajimave. oceneni ML nechapu
Olga Tokarzcuk se smyslem pro humor. Milostný příběh jako obraz na hedvábí, literární detektivka, trocha duchařiny, napětí a růžová knihovna a všechno to drží skvěle pohromadě. Začala jsem číst ráno a skončila večer. Z knihy dýchá optimismus a mládí autorky, což se mi strašně líbilo, těším se na další knížky!
Nenáročná duchařina o lásce a osudovosti ve stylu Murakamiho a trochu Zafona.Autorčino nadšení Japonskem se na mne nepřeneslo.Při čtení jsem si občas vzpomněl,co provedli Číňanům ve třicátých letech v Nankingu.Ale jinak oceňuji jistou mladickou skeptičnost ,ironii a humor hrdinky.
Kniha mi přišla skvělá, a to jsem si jí původně koupila jen, abych podpořila mladou spisovatelku. Vzhledem k tomu, že věkově jsem jí zatím nejblíž, co jsem kdy s autorem knihy byla, četla se mi velmi dobře. Děj byl zajímavý i přesto, že Japonsku neholduji. Stojí za přečtení.
Wow! Jestli je tohle autorčina prvotina, tak smekám. I když nejsem dávno ve věku hlavní hrdinky, přesto mě děj neskutečně bavil. Výborně psané, zajímavá myšlenka "rozdvojení" provází čtenáře ve třech skvělých dějových liniích, které se na konci protnou. Úžasné čtení!!
Další zástupce české současné prózy s mysterióznímy prvky, na které někteří čtenáři nereagují příliš chápavě, nicméně z mého hlediska jsou příjemným čtenářský zpestřením. Sledujeme tři linie příběhu, kdy každá má svou vlastní zápletku, své rozuzlení a zároveň jsou vzájemně prolnuté. Říkal jsem jim linie pražská, japonská a detektivní. Všechny tři jsou napsané s bravurou a lehkostí. Snad jen situace, kdy se ošklivý žabák postupně mění v krásného prince je předvídatelná téměř od samotného začátku, nicméně k této proměně aspoň dochází uvěřitelně. Osobně nejvíce jsem se vždy těšil na obtížné odkrývání života a díla spisovatele Kawašity. Velmi povedená kniha.
Hned zezačátku mi začal být autorčin styl psaní sympatický. Jednoduché, promyšlené věty, lehký vtip, krátké kapitoly. Začátek mě nadchl, čekala jsem, jak se děj vyvine. Zhruba od čtvrtiny až lehce přes půlku jsem čekala, co se tedy bude dít. Děj víceméně stagnoval, ale kniha byla pořád čtivá. Poslední třetina nebyla špatná, ale přišla mi už trochu přitažená za vlasy. Konec mě trochu zklamal, je to tak trochu otevřené - co se bude dít dál. Ráda jsem si přečetla trochu o Japonsku. Není to špatná kniha, hlavně jazykově se mi líbí. Ale souhlasím s komentářem níž, že je to spíš young-adult kategorie.
Knížku jsem nabídla čtenářům v knihovně mezi ostatními novinkami - a zůstala nevybraná, vlastně ani mě se do ní nějak nechtělo, ale když tam tak zbyla... Přitom stačila první věta a hned se mi zalíbila a já jsem ji, s chutí a napětím, četla každou volnou chvíli.
K Japonsku mě to nikdy netáhlo, to málo, co mám s touto zemí pozitivně spojené, jsou Verše psané na vodu, dřín japonský (a všechny odrůdy japonských javorů) a ještě musím poznamenat, protože i o tom v knize bude řeč, že film Hačikó byl pro mě velkým zklamáním. Od letošního ledna se dalším, rozhodně příjemným "japonským" zážitkem, stává právě dočtená, pozoruhodná knížka od Anny Cimy. Zkuste ji, nudit se nebudete. Autorka má můj obdiv za to, jakým sympatickým způsobem zpracovala osobní zaujetí japonskou kulturou a já teď budu knížku ráda doporučovat.