Prokletí básníci
Paul Verlaine
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115484/prokleti-basnici-115484.jpg
4
26
26
Prokletí básníci je rozsáhlá esej Paula Verlaina vydaná roku 1884 jako pocta těmto autorům: Tristan Corbière, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Marceline Desbordes-Valmorová, Auguste Villiers de l'Isle Adam a sám Paul Verlaine – pod pseudonymem Pauvre Lélian, kterou přeložil, bibliografickou a ediční poznámku napsal Adolf Kroupa. Vložené texty překládala celá plejáda našich překladatelů. Místo předmluvy Šaldova stať Několik „Prokletých básníků“.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1966 , Československý spisovatelOriginální název:
Les poètes maudits, 1884
více info...
Přidat komentář
Tato útlá knížka je důležitým mezníkem moderního básnictví. Nestačí verše psát, je nutné, aby je mohl někdo číst. A přesně o to se zasloužil Paul Verlaine, když se v roce 1883 vypsal z obdivu k pozapomentým básníkům své doby. Básníkům, kteří odešli nepochopeni ze scény (Mallarmé), někteří přestali psát (Rimbaud) a jiní už byli po smrti (Corbiére)… Sám Verlaine, zchudlý kriminálník, málem vrah z vášně, opilec a nešťastník, se chopil jejich osudů z okraje společnosti a nazval je Prokletými básníky. Do nich započítal i sám sebe (Chudák Lelian). Kniha vyšla roku 1884. A jestliže byl náklad ihned vyprodán, nedivme se, knížka vyšla v nákladu celých 253 výtisků… (Pozn. Že se historie opakuje jsme se mohli přesvědčit osobně roku 1977, kdy podobně vyšla kniha pozůstalosti Václava Hraběte Blues v modré a bílé v dvoutisícovém nákladu.) Tak byl vzkříšen zejména jeho druh Rimbaud a jeho poetika potom ovlivnila celý francouzský symbolismus.
Proč Prokletí básníci? Jak píše v prologu F.X.Šalda: „Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti; kdo chce létat, kde se jiní plazí; kdo se zasvětil poznání a žije snem; kdo jako génius přečnívá průměr lidství.“ (Slova jako vyšitá na dnešní módu průměrnosti v naší společnosti!)
Je nasnadě, že mnoho básní se vám bude po těch letech zdát neaktuální, možná by je bylo třeba znovu a moderně přeložit (možná je lepší, když zůstanou trochu podobná archaické mluvě tehdejší doby), mám právo se však domnívat, že noví prokletí básníci jsou někde mezi námi (sám o jednom vím – seděl za režimu za své prostořeké verše a nikdo mu nic nevydal), protože kdyby tomu tak nebylo, poezie by už byla po smrti.
Prosím, čtěte Prokleté básníky těmato očima!
Kniha je takovým otevřeným vyznáním, jaké mohou činit jen básníci básníkům - škoda, že nebyl prostor více to rozvinout, jak neustále sám Verlaine poukazuje.
Nadšení, se kterým Paul Verlaine píše o životech svých kolegů a komentuje jejich tvorbu, zaujme možná více než samotné básně. Zvláště, když se často jedná jen ukázky či jednotlivé verše. Příjemným objevem pro mne byla Marceline Desbordes-Valmorová. Vtipná je její bajka. „Chlapeček odcházel do školy, řekli mu: jdi! a on zkoušel poslechnout.“
kdybych měl knihu hodnotit jedním jediným slovem, vybral bych si spíše slovo ZAJÍMAVÁ než VÝBORNÁ, i když by to vůbec neznamenalo, že by výborná nebyla. Ona je ta kniha přeci jen hlavně a především zajímavá. pronikavý a duchaplný náhled do mysli a tvorby tehdy neznámých, zapomenutý či opovrhnutých poetů a poetek. Střídání Verlainových glos a autorských veršů či jejich výseků má ohromnou atmosféru. Neboť stejně jako Verlainovy poznámky, i mnohé samotné verše vrazí dovnitř a dávají o sobě znát. A jsou to krásná, milá a mnohdy překvapivá setkání. Epitaf tristana Corbiereho jako by byl psán o mně samotném, až ve mě hrklo, když jsem ty rýmy četl. Náhrobek E. A. Poea Stéphane Mallarmého, plný krásy a citu. Geniální rým Marceline Desbordes-Valmore: "Střez se, a nevzbudíš psa, který v boudě spí, on nepoznal by, žes to ty, a na mne pověděl by všechno mojí matce." K tomu výborná předmluva F. X. Šaldy, s nádhernou částí o de Lautréamontovi (pídím se po jeho verších) a tu a tam dobrá, leč zbytečně dobově (ideologicky) poplatný doslov Karla Teigeho a mrzká fotografická příloha. To vše z knížečky tvoří srdcový, citový a atmosférický poklad.
Štítky knihy
medailony osobností prokletí básníci francouzská poezie Arthur Rimbaud, básník, 1854–1891Autorovy další knížky
| 1966 |  Prokletí básníci |
| 2008 | O lásce |
| 2016 |  Saturnské básně / Galantní slavnosti / Romance beze slov |
| 1974 | Francouzský symbolismus |
| 2015 | Písně beze slov |
Klasika s ukázkami básní známých francouzských básníků. Trochu mne překvapil styl průvodního slova, čekal jsem od Chudáka Leliana :-) zasvěcenější úvahy.
A tak byl pro mne objev zejména v ukázkách z poezie Marceline Desbordes - Valmorové. Některé verše mají i v té omezené citaci sílu: "Střez se, ať nevzbudíš psa, který v boudě spí, / on nepoznal by, žes to ty, / a na mne pověděl by všechno mojí matce." (str. 63) A nebo (i s Verlainovými mezikomentáři: Matka! "Kdykoli hubuju synka, po straně pláču." A když pak jde syn do školy, jaký strašlivý výkřik! "Ó dětská čistoto, co nevidět tě zničí!" (str. 64)