Prokletí básníci přehled

12.07.2022

Klasika s ukázkami básní známých francouzských básníků. Trochu mne překvapil styl průvodního slova, čekal jsem od Chudáka Leliana :-) zasvěcenější úvahy.
A tak byl pro mne objev zejména v ukázkách z poezie Marceline Desbordes - Valmorové. Některé verše mají i v té omezené citaci sílu: "Střez se, ať nevzbudíš psa, který v boudě spí, / on nepoznal by, žes to ty, / a na mne pověděl by všechno mojí matce." (str. 63) A nebo (i s Verlainovými mezikomentáři: Matka! "Kdykoli hubuju synka, po straně pláču." A když pak jde syn do školy, jaký strašlivý výkřik! "Ó dětská čistoto, co nevidět tě zničí!" (str. 64)

08.03.2021

Tato útlá knížka je důležitým mezníkem moderního básnictví. Nestačí verše psát, je nutné, aby je mohl někdo číst. A přesně o to se zasloužil Paul Verlaine, když se v roce 1883 vypsal z obdivu k pozapomentým básníkům své doby. Básníkům, kteří odešli nepochopeni ze scény (Mallarmé), někteří přestali psát (Rimbaud) a jiní už byli po smrti (Corbiére)… Sám Verlaine, zchudlý kriminálník, málem vrah z vášně, opilec a nešťastník, se chopil jejich osudů z okraje společnosti a nazval je Prokletými básníky. Do nich započítal i sám sebe (Chudák Lelian). Kniha vyšla roku 1884. A jestliže byl náklad ihned vyprodán, nedivme se, knížka vyšla v nákladu celých 253 výtisků… (Pozn. Že se historie opakuje jsme se mohli přesvědčit osobně roku 1977, kdy podobně vyšla kniha pozůstalosti Václava Hraběte Blues v modré a bílé v dvoutisícovém nákladu.) Tak byl vzkříšen zejména jeho druh Rimbaud a jeho poetika potom ovlivnila celý francouzský symbolismus.
Proč Prokletí básníci? Jak píše v prologu F.X.Šalda: „Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti; kdo chce létat, kde se jiní plazí; kdo se zasvětil poznání a žije snem; kdo jako génius přečnívá průměr lidství.“ (Slova jako vyšitá na dnešní módu průměrnosti v naší společnosti!)
Je nasnadě, že mnoho básní se vám bude po těch letech zdát neaktuální, možná by je bylo třeba znovu a moderně přeložit (možná je lepší, když zůstanou trochu podobná archaické mluvě tehdejší doby), mám právo se však domnívat, že noví prokletí básníci jsou někde mezi námi (sám o jednom vím – seděl za režimu za své prostořeké verše a nikdo mu nic nevydal), protože kdyby tomu tak nebylo, poezie by už byla po smrti.
Prosím, čtěte Prokleté básníky těmato očima!