Prokletí básníci

Prokletí básníci
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/172295/prokleti-basnici-172295.jpg 4 26 26

Tristan Corbière, Arthur Rimbaud, Stéphane Mallarmé, Marceline Desbordes-Valmore, Villiers de l’Isle-Adam, Pauvre Lelian. Přeložil z francouzštiny a k tisku připravil Adolf Kroupa.

Literatura světová Poezie
Vydáno: , Otto Girgal
Originální název:

Les poètes maudits, 1884


více info...

Přidat komentář

000nugatovej
12.07.2022 3 z 5

Klasika s ukázkami básní známých francouzských básníků. Trochu mne překvapil styl průvodního slova, čekal jsem od Chudáka Leliana :-) zasvěcenější úvahy.
A tak byl pro mne objev zejména v ukázkách z poezie Marceline Desbordes - Valmorové. Některé verše mají i v té omezené citaci sílu: "Střez se, ať nevzbudíš psa, který v boudě spí, / on nepoznal by, žes to ty, / a na mne pověděl by všechno mojí matce." (str. 63) A nebo (i s Verlainovými mezikomentáři: Matka! "Kdykoli hubuju synka, po straně pláču." A když pak jde syn do školy, jaký strašlivý výkřik! "Ó dětská čistoto, co nevidět tě zničí!" (str. 64)

Pablo70
08.03.2021 5 z 5

Tato útlá knížka je důležitým mezníkem moderního básnictví. Nestačí verše psát, je nutné, aby je mohl někdo číst. A přesně o to se zasloužil Paul Verlaine, když se v roce 1883 vypsal z obdivu k pozapomentým básníkům své doby. Básníkům, kteří odešli nepochopeni ze scény (Mallarmé), někteří přestali psát (Rimbaud) a jiní už byli po smrti (Corbiére)… Sám Verlaine, zchudlý kriminálník, málem vrah z vášně, opilec a nešťastník, se chopil jejich osudů z okraje společnosti a nazval je Prokletými básníky. Do nich započítal i sám sebe (Chudák Lelian). Kniha vyšla roku 1884. A jestliže byl náklad ihned vyprodán, nedivme se, knížka vyšla v nákladu celých 253 výtisků… (Pozn. Že se historie opakuje jsme se mohli přesvědčit osobně roku 1977, kdy podobně vyšla kniha pozůstalosti Václava Hraběte Blues v modré a bílé v dvoutisícovém nákladu.) Tak byl vzkříšen zejména jeho druh Rimbaud a jeho poetika potom ovlivnila celý francouzský symbolismus.
Proč Prokletí básníci? Jak píše v prologu F.X.Šalda: „Kletba společenská stíhá toho, kdo se odloučil od průměru, od společenské užitkovosti a prostřednosti; kdo chce létat, kde se jiní plazí; kdo se zasvětil poznání a žije snem; kdo jako génius přečnívá průměr lidství.“ (Slova jako vyšitá na dnešní módu průměrnosti v naší společnosti!)
Je nasnadě, že mnoho básní se vám bude po těch letech zdát neaktuální, možná by je bylo třeba znovu a moderně přeložit (možná je lepší, když zůstanou trochu podobná archaické mluvě tehdejší doby), mám právo se však domnívat, že noví prokletí básníci jsou někde mezi námi (sám o jednom vím – seděl za režimu za své prostořeké verše a nikdo mu nic nevydal), protože kdyby tomu tak nebylo, poezie by už byla po smrti.
Prosím, čtěte Prokleté básníky těmato očima!


ziriant
27.11.2019 4 z 5

Kniha je takovým otevřeným vyznáním, jaké mohou činit jen básníci básníkům - škoda, že nebyl prostor více to rozvinout, jak neustále sám Verlaine poukazuje.

Lenka4
18.01.2018 4 z 5

Nadšení, se kterým Paul Verlaine píše o životech svých kolegů a komentuje jejich tvorbu, zaujme možná více než samotné básně. Zvláště, když se často jedná jen ukázky či jednotlivé verše. Příjemným objevem pro mne byla Marceline Desbordes-Valmorová. Vtipná je její bajka. „Chlapeček odcházel do školy, řekli mu: jdi! a on zkoušel poslechnout.“

NEGR
19.08.2013 4 z 5

80 % dávám za Šaldovu studii na začátku knihy.

eraserhead
08.07.2013 4 z 5

kdybych měl knihu hodnotit jedním jediným slovem, vybral bych si spíše slovo ZAJÍMAVÁ než VÝBORNÁ, i když by to vůbec neznamenalo, že by výborná nebyla. Ona je ta kniha přeci jen hlavně a především zajímavá. pronikavý a duchaplný náhled do mysli a tvorby tehdy neznámých, zapomenutý či opovrhnutých poetů a poetek. Střídání Verlainových glos a autorských veršů či jejich výseků má ohromnou atmosféru. Neboť stejně jako Verlainovy poznámky, i mnohé samotné verše vrazí dovnitř a dávají o sobě znát. A jsou to krásná, milá a mnohdy překvapivá setkání. Epitaf tristana Corbiereho jako by byl psán o mně samotném, až ve mě hrklo, když jsem ty rýmy četl. Náhrobek E. A. Poea Stéphane Mallarmého, plný krásy a citu. Geniální rým Marceline Desbordes-Valmore: "Střez se, a nevzbudíš psa, který v boudě spí, on nepoznal by, žes to ty, a na mne pověděl by všechno mojí matce." K tomu výborná předmluva F. X. Šaldy, s nádhernou částí o de Lautréamontovi (pídím se po jeho verších) a tu a tam dobrá, leč zbytečně dobově (ideologicky) poplatný doslov Karla Teigeho a mrzká fotografická příloha. To vše z knížečky tvoří srdcový, citový a atmosférický poklad.