Promlčení
Jiří Březina
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/496124/bmid_promlceni-Zjz-496124.png
4
627
627
Policista Tomáš Volf série
1. díl >
Některé zločiny nelze zapomenout První případ úspěšné krimi série s Tomášem Volfem od oceňovaného autora detektivek Mladý policista Tomáš Volf narazí při zkoumání promlčených vražd na podivné úmrtí, k němuž došlo v roce 1991 v zastrčené osadě Pasečky u rakouských hranic. Když se k jedné složce s podezřelou smrtí připojí druhá, rozhodne se Tomáš vyzpovídat člověka, který se tehdejšího vyšetřování přímo účastnil: bývalého úředníka ministerstva vnitra Ondřeje Novotného. Prostřednictvím jeho vzpomínek se Tomáš snaží získat informace, které ze spisů záhadně zmizely. Může ale věřit muži, ze kterého se stal politik s nevalnou pověstí? Jakou roli hrají v případu dějiny zapomenutého kraje? A jak hluboko do minulosti se musí Tomáš ponořit, aby odhalil, komu kdysi prošla nikoli jedna, ale rovnou dvě vraždy? Jiří Březina je dvojnásobným držitelem ceny Jiřího Marka. První dostal za svůj debut Na kopci (2013), druhou za třetí díl krimi série s Tomášem Volfem s názvem Vzplanutí (2019). Porotci, recenzenti i čtenáři u Jiřího Březiny oceňují zejména originální zápletky, autentičnost vyprávění i obratnou hru se čtenářskými očekáváními, která často vyústí v nečekané zvraty.... celý text
Přidat komentář
Moje první kniha od tohoto autora. Chytlavy děj, zápletka, popis postav.
Jsem příjemně překvapen. Kniha se četla opravdu dobře. Po přečtení jsem se musel zamyslet nad tím, co se v duši dítěte musí odehrávat po odtržení od maminky.
Kniha podle mne patří mezi ty lepší mezi soudobými českými detektivkami. Autor nikoho nekopíruje a téma je také nezaměnitelně české a tedy pro Čechy přitažlivé. Kdyby si autor dal více práce hlavně s napětím, mohl se dostat i do první ligy.
Kniha se četla dobře, přesto dávám 3 hvězdičky, neboť mě nějak zvlášť neoslovila, u mě průměrně dobrá detektivka.
Na knihu jsem narazila v reklamě v metru :-) Koupila si ji a bohužel přečetla pár názorů ostatních, kde jsem se dočetla, že autor změnil v půlce knížky svůj cíl, svého vraha, toho, kdo za to může... Při čtení jsem okamžitě věděla, že jsem na toto místo právě narazila. A to, co bylo z počátku výborná, napětím plná detektivka, se změnilo v cosi obyčejného.. Škoda toho.. Jinak už se těším na další počin autora :-)
Jiří Březina, nový český autor (prvotina v roce 2013), který mne zaujal svým psaním, a tak jsem hned přečetl zatím jeho dvě vydané knihy (obě v 12_2015). Vyzkoušel jsem si eknihu přes půjčovnu své knihovny a přelouskal texty v mobilu při volných chvílích v terénu.
Začal jsem knihou Promlčení, kterou napsal jako v pořadí druhou (2015), když prvotina – Na Kopci z roku 2013 nese nálepku – nejlepší český detektivní román roku 2013.
Promlčení je detektivním románem, kde autor sáhl do citlivé oblasti poválečného pohraničí. Historická fakta jsou známá, odsun sudetských Němců nese v hlavách pamětníků prvek spravedlnosti vůči německému agresorovi, ale teprve porevoluční doba rozkrývá všechny ty nuance té doby, kde vysídlené pohraničí nelákalo jen poctivé sedláky z vnitrozemí, ale především dobrodruhy a v neposlední řadě i spoustu „podnikavců“ kteří v opuštěných domech a statcích hledali zanechaný majetek a pod rouškou napravování stavů disponovali mocí, kterou uplatňovali velmi často především ve svůj prospěch a způsobem, který hraničil s kriminálními zločiny.
Březinovo Promlčení začíná v současnosti, ale brzy Vás přenese o dvacet let dříve na počátek let devadesátých. Zdánlivě běžné úmrtí označené vyšetřovateli jako sebevražda, které se odehrálo v malé pohraniční vísce bylo formálně prošetřeno, nápadné nesrovnalosti případu však zahrnuly významnějšími události této doby a případ byl odložen bez řádného ukončení.
Tento pomníček policejní práce odhaluje zcela náhodou Tomáš Volf, policejní vyšetřovatel, který má být novou ústřední postavou Březinových knih – v Promlčení se s postavou Tomáše potkáváme poprvé.
Jako pracovník archivu, touží Tomáš po skutečných případech a kriminální práci a tak když naráží na fakta, která ho zaujmou svým tématem a nesrovnalostmi, vezme vše do svých rukou. Již z bližšího poznání je jasné, že ne vše bylo tehdy dojasněno. A tak se objevuje první otázka – byl to záměr či jen nedůslednost policie a jejich pracovníků.
Případ o to přitažlivější, když Tomáš zjistí, že se na vyšetřování tehdy jako zelenáč spolupodílel i současný, ne příliš důvěryhodný politik s ambicí získání ministerského postu – ministra vnitra. Rozbíhá se podivný příběh, který je vypravován ústy onoho politika a jenž přináší více otázek než odpovědí. Politik v Tomášovi vidí „ruku konkurenční politické strany“ se snahou ho zdiskreditovat před blížícími se volbami.
Březinům styl psaní se na Vás hrne ve vlnách, hned jsou zde pasáže, kdy nelze knihu odložit a vzápětí tak trochu vata, která se zdá pro celý příběh nepodstatná.
Samotné téma je však natolik přitažlivé, že určitě zaujme každého fanouška detektivního románu. Čtete a otázek neubývá a opět se ukazuje, že pro základní lidské emoce čas mnoho neznamená.
Je vůbec možné zjistit pravdu o událostech, které se odehrály v roce 1945 a do života starousedlíků i nových osadníků přinesly mnoho temného a neodvratitelného, které ani čas nedovedl zacelit . . .
To vše se postupně dovíte a k tomu i něco málo z historie, která je stále citlivou otázkou na obou stranách hranice – Němců i Čechů.
Kniha plyne – objevují se další oběti a rozuzlení přináší nečekaný závěr, kniha končí a je na čtenáři, zdali spravedlnost vnímá jako Tomáš či jako další z hlavních hrdinů knihy a nebo z pohledu politika.
Na druhý počin autorova psaní je to dost dobré, na druhé straně mne vadí pasáže, kde děj a akce skomírá, taktéž řešení celého problému mne přijde v závěru až naivně amatérské . . .
Za mne tři hvězdy a pokud hledáte nadějného spisovatele z českých luhů a hájů v oblasti detetivního románu, pak je Jiří Březina tím správným kandidátem. Až autor obrousí hrany a trochu vždy proškrtá napsané, určitě se zařadí mezi žádané spisovatele detektivního žánru.
Tak mě tenhle autoruv počin ani trochu nezaujal. Přečetla jsem za jeden den jen proto, že jsem nemocná a chtěla jsem to mít rychle za sebou.
Poctivé čtyři hvězdičky. Atraktivní prostředí, originální pojetí příběhu a pro mě osobně také zajímavé zmínky oblíbené hudby hlavního hrdiny. Autor věrohodně vystihuje všechny tři časová období, která se knihou prolínají, zjevně v tomto ohledu nic nepodcenil.
Rozuzlení bylo víceméně očekávatelné, pachatel mi rezonoval v hlavě také docela brzy, ale i tak nepolevovalo napětí až do samého závěru. Celkově spokojenost.
Ačkoliv až tak moc často detektivky nečtu, v tomto případě toho času nelituji. Dobrá detektivka, slušně vystavěný příběh.
Pro mě super. Myslím, že doba po válce nebyla jednoduchá a tohle se opravdu dělo....
Odsun Němců se týkal i části mé rodiny, nikdo o tom nám, tehdejším dětem, nechtěl moc povídat, někdo ze strachu, někdo se k tomu prostě nechtěl vracet, takže jen z nějakých náznaků vím, že došlo k něčemu tragickému. Bohužel se už nemám koho zeptat. Dneska by snad už byli sdílnější.......
Knížku jsem přečetl za dva dny. To už se mi dlouho nestalo. Moc se mi líbila a i závěr se povedl i když teda měl být vrahem někdo jiný.
No páni, posledních 100 stran je výborných. Velmi pěkná kniha. U nás v pohraničí je hold minulost hodně napinava :)
Skvělé, opravdu povedená česká detektivka, jedna z mála, které mě za několik let opravdu chytly a oslovily. Přestože autor sám přiznává, že postavu vraha změnil přímo při psaní, proč ostatně ne? I samotná Agatha Christie začínala příběhy psát tak, že měla název, hrubý obrys příběhu, který se ovšem formoval v průběhu samotného psaní. O to víc si cenit fantazie autora, který je schopen vymyslet dvě simultánně probíhající (možná i více) linie a ad hok změnit postavu vraha. Dobře volené je i prostředí. Taje a mysteriózno šumavské scenérie přímo vybízí ke spáchání vraždy. O to zajímavější, že autor zachází do minulosti a používá retrospektivní techniky. Jedním slovem: perfektní!
Na Šumavě bydlím přes deset let a pocházím ze severočeského Mostu. Své dětství jsem trávil u babičky v Loučné na úpatí Krušných Hor. Sudety jak vyšité. Odmalička jsem rád poslouchal babiččino vyprávění. A tak nějak se do mě (bohužel) vryla i její nechuť ke všemu německému, její strachy a její smutek. Vyhnali jí z domova, zabili jí tátu – prostě klasický válečný příběh z pohraničí té doby. Samozřejmě měla despekt i k ruským vojákům, ale o tom se moc nevyprávělo – byla doba tvrdé normalizace a takovéto věci se dětem neříkaly. Ale když se babička rozpovídala, moc štráchů si nebrala. Nebrala si servítky ani před svou sousedkou – Němkou, která se odsunu vyhnula. Česky uměla tak napůl a častokrát seděla s námi v kuchyni, a s potutelným úsměvem poslouchala babiččino láteření na nacisty. Ohledně odsunu – dnes se říká vyhnání – jsem měl tedy jasno. Bylo to správné. Němci dostali, co si zasloužili. A v následných letech toto téma z mého života zcela zmizelo a vrátilo se znovu až tady, na Šumavě. Vrátilo se vlastně do celé společnosti se snahou toto období našich dějin znovu uchopit a pochopit, se snahou omlouvat se a najít rozhřešení. Ale ono to (dle mého) nejde. Vše se dělo v jistém kontextu a potřeba to stavět do kontextu jiného je lichá. Ale to je asi debata na delší dobu a jistě značně rozporuplná
.
Příběh Promlčení je postaven právě na tomto tématu a mám mírnou tendenci říci, že trochu vykalkulovaně. Ale na druhou stranu – je-li to téma ve společnosti žhavé a citlivé, proč se ho nepokusit zpracovat po svém. Je pouze a jen můj problém, že mi debata okolo toho již trochu leze krkem…
Jinak jsem přesvědčen, že Jiří Březina má ve svém žánru velký potenciál. Zatím to ještě tu a tam skřípe, postavy jsou trochu nevěrohodné a nevyvážené, zejména pokud srovnávám s nedávno přečtenou knihou Dominika Dána (Moucha - shodou okolností také z „devadesátých let“), kde je znalost policejního prostředí zjevná a posouvá vše o „level“ výše. Ale Promlčení se čte bez zádrhelů a celkový dojem je opravdu dobrý.
Bohužel jsem neměl v ruce knihu tištěnou. Koupil jsem elektronickou verzi, a když mi Kindl řekl, že mám za sebou 75% příběhu, měl jsem pocit drobného zklamání – vždyť se to sotva začalo… Možná, že by fyzická kniha tento pocit eliminovala – nevím… Ale nakonec se do knihy vešlo vše, co bylo potřeba, a veškeré čtenářovi potřeby byly ukojeny. Knihou se line „promo linka“ na další příběh tak si na něj počkám, a budu sledovat, kam se tento nový talent české detektivky posune…
Začněme tím pozitivním:
1) Velké uznání si autor zaslouží za odvahu pošťourat se v tak choulostivém (a osudovém) tématu, jakým byl poválečný odsun sudetských Němců (a je jen škoda, že právě tohle třaskavé téma je celým tím zpackaným závěrem knihy deklasováno na úroveň prvoplánového, béčkového melodramatu).
2) Oproti hodně slabému románu Na kopci se Promlčení přece jenom posunulo do vyššího levelu a kniha (až na ten nepovedený závěr) už směřuje odněkud někam a má – právě na rozdíl od prvního románu – už i určitý smysluplný TVAR.
Negativa:
1) V jednom rozhovoru (ke kterému jsem se dostal až PO přečtení románu) se autor bezelstně přiznává k tomu, že v průběhu psaní, když se nacházel někde v polovině knihy, prostě přehodil výhybku a "změnil postavu vraha", neboli "pachatelem udělal někoho jiného, než původně zamýšlel". A mě najednou zpětně docvaklo, že možná právě TOHLE je ten klíčový moment, který zapříčinil, že jsem se (v okamžiku, kdy je v knize "padouch" odhalen) cítil tak nějak oklamán a podveden, jinými slovy: TAKOVÉHLE řešení případu jsem se v té chvíli zdráhal akceptovat. Prostě proto, že vyznívalo moc násilně, šablonovitě a NE-uvěřitelně – a až příliš se chtělo přiblížit k už vyčpělému modelu "vrahem je zahradník" (neboli ta nejméně pravděpodobná figura).
2) Někdy se mi zdá, že autoři, kteří si nejsou dost jisti "silou vlastního příběhu", se na sebe snaží strhnout pozornost nikoli "vylepšením zápletky", ale použitím rozličných stylistických kotrmelců – a v případě Jiřího Březiny se tak stalo měněním způsobu vyprávění.
Osobně nemám nic proti střídání Ich-formy a Er-formy, ale zrovna v případě Promlčení mně tahle manýra hodně vadila – a to ze tří důvodů:
a) posluchač z pasáží psaných Er-formou mi téměř splýval s vypravěčem z Ich-formy (věk, zaměstnání atd.)
b) úseky, odvyprávěné Ich-formou, jsou napsané natolik "knižně, sterilně a literárně korektně", že v žádném případě nelze ani předstírat, že se jedná o přímý záznam vyprávění jednoho z hrdinů (prostě proto, že TAKHLE by to nikdy nikdo nevyprávěl), z čehož plyne, že použití Ich-formy se z tohoto úhlu pohledu jeví jako nadbytečné a zcela bezúčelně tak rozbíjející příběh na neústrojné střípky – podle mne by Er-forma těmhle pasážím slušela daleko více.
c) Korunu celému tomuhle přepínání mezi Ich- a Er- dává závěrečná "zpověď", kde dochází ke zcela nesmyslné paradoxní anomálii, v níž jedna z klíčových postav pomocí jakési "Ich-formy na druhou" (to je taková Ich-forma v Ich-formě) vypráví našemu hrdinovi, co jí kdysi (opět v první osobě) vyprávěl kosi jiný – a to už i na mě bylo silný kafe.
3) Jako flek od hořčice na ženichově kravatě hyzdí celou knihu patetická pasáž o poválečných zvěrstvech v pohraniční vísce. Škoda, zrovna tenhle silný finální motiv si zasloužil zodpovědné a uvážlivé zpracování. Takhle zůstává po přečtení na jazyku hořká pachuť – neboť, bohužel, konec špatný, všechno špatné…
Nebýt toho nedomyšleného, uspěchaného a odbytého závěru (autor v onom výše zmíněném rozhovoru přiznává, že knihu – byv tlačen nakladatelstvím – dopisoval v časovém presu) mohlo se jednat o docela zajímavý literární počin...
Takhle jen 50% - a ještě s odřenýma ušima.
Štítky knihy
Šumava detektivní a krimi romány 90. léta 20. století sudetští Němci Sudety krimi vysídlení Němců české detektivky a krimi Češi a Němci
Dobře se četla. Dobrá detektivka od českého spisovatele.