Pršení je super, tati!
Benjamin Brooks-Dutton
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/403843/bmid_prseni-je-super-tati-bmZ-403843.jpg
3
70
70
Příběh o ztrátě, zármutku a kuráži Ben je mladý a úspěšný, má roztomilého synka a před sebou zářivou perspektivu. Když jde jednou s manželkou Desreen v Londýně po ulici, náhle ji srazí auto. Jemu se na poslední chvíli podařilo uskočit i s kočárkem. Ve vteřině je z Bena vdovec, který se musí sám postarat o své šokované dítě. Za dva měsíce po ztrátě milované ženy se pustí do psaní blogu. Odmítá konvenční představy o žalu a chce přimět lidi, aby otevřeně hovořili o svých zážitcích. Zakrátko má Život vdovce milion zhlédnutí a rozpoutá debatu o tom, jak vypadá realita ztráty a zármutku…... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno:
2016
,
Knižní klub
Originální název:
It’s Not Raining, Daddy, it’s Happy, 2014
více info...
Přidat komentář
Ztráta kohokoliv je smutná a bolestivá, jistěže. Proto neexistuje být v pohodě a prostě si pro cizí lidi psát a jít s tím do televize a omílat to furt dokola - vám, i kdyby umřelo jen milované zvíře, by se chtělo o tom furt mlet a připomínat si to? Já ztrátu zažila před dvěma roky a tak vím dobře, co to znamená.
Že to vážně není chuť dělit se o to s cizíma. Znám tu nemožnost o tom člověku jen promluvit, vzpomenout na něj, to jak se mi o něm dodnes zdá. Představa že s tím půjdu do tv a budu úplně v poho kecat je prostě NEPŘEDSTAVITELNÁ!!!
Proto tohle hodnocení. Proto, že mě štve jaká z běžné součásti života čiší snaha vydělat na tom.
A jak smutný je, že lidi jsou tak blbí že se tím dají opít a žerou mu to.
Je to hnus prostě.
Ta kniha i autor sám.
(A jinak mi ona cute nepřišla a kluk taky ne, parchantila ho už od mimina).
Silné téma, ale způsob, jakým je zpracované, mě nebavil. Ke konci jsem se protrápila.
Z počátku mě knih bavila a příběh byl velmi zajímavý a smutný, ale od druhé poloviny knihy se spíš jen prodlužoval a Ben se snažil na svém smutku postavit si kariéru a zviditelnit se a to mně nesedělo. Měla jsem co dělat, abych knihu dočetla.
Snad ještě žádná kniha, kterou jsem kdy četla mě nerozbrečela během prvních dvaceti stránek. Nedokázala jsem ji číst tak rychle, jak jsem zvyklá. Potřebovala jsem jednotlivé emoce nejdřív vstřebat. Autor má můj obdiv a úctu. Opravdu si moc dobře autor pohrál s dějem, pro mě to byl velký čtenářský zážitek, který budu vstřebávat ještě hodně dlouho. Knihu mohu jedině doporučit, vezměte si kaspeníčky ke čtení.
Na úvod musím říct, že vlastně ani nevím, jak takovou knihu ohodnotit. Jedná se totiž o skutečný příběh mladého vdovce, který se vyrovnává se žalem a vychovává svého dvouletého chlapce. Kniha je napsaná pěkně, ale bylo mi z ní tak smutno, že jsem ji četla skoro týden. Ale moc se mi líbilo, jak Ben k situaci, ve které se ocitl, přistupoval - hlavně co se jeho syna Jacksona týče. Nezakazoval mu mluvit o své mrtvé mamince Desreen (kterou jsem si z autorova popisu hned zamilovala, a mrzí mě, že musela odejít tak brzy), neskrýval před ním svůj žal. jsem také vděčná za seznam "pravidel", jak se chovat k lidem, kteří ztratili milovanou osobu, abychom se jich nechtěně nedotkli, nebo se jim neodcizili. A mohu jen souhlasit s komentářem, který Benovi napsal jeden z jeho čtenářů - pokud se mi něco stane, chtěla bych, aby si můj partner, má rodina a přátelé přečetli tuto knihu.
Asi to působí zmateně, ale zkrátka a dobře, je to nádherná kniha, která může spoustě lidí pomoct, což byl v podstatě autorův záměr.
Tahle kniha zoufale chtěla spoluautora nebo aspoň razantního editora. Autor přišel se silným a aktuálním tématem, obdivuhodná je jeho odvaha sdílet své emoce s veřejností, ale spisovatel je bohužel celkem špatný a chybí mu nutný odstup, aby vybral úvahy a události, které skutečně čtenáře osloví, a naopak vypustil to, co nemá potenciál dotknout se někoho dalšího. Navíc se některé myšlenky a situace dost opakují, takže i když čtenář vnímá, že jde o silné osobní prožitky, je to vlastně otravné. Třeba i samotná Dess mi kvůli neustálému omílání některých povahových rysů, které v rámci vztahu mohly být roztomilé, byla vlastně nesympatická... Básně také mohly zůstat v soukromí, protože nemají úplně kvalitu na publikování, a moc mi neseděly ani pokusy psát jménem dvouletého syna, kde do něj autor projektuje trochu moc svých vlastních pocitů a myšlenek. Dovedu si představit, že to mohla být velmi silná kniha. Bohužel, tady jsem už v polovině tak trochu počítala stránky, kdy to celé skončí, a to nikdy není dobře.
Těžké přísně hodnotit knížku, která není smyšleným příběhem, ale popisuje prožitky skutečné osoby po tragické události. Po celou dobu čtení mě však neopouštěl pocit, že textu by více posloužilo, kdyby zůstalo tam, kde bylo – na blogu. A opravdu, když jsem si následně vyhledala internetový blog vdovce se všemi fotografiemi a komentáři, dostal smutek a těžké chvíle, ze kterých se autor snažil vypsat, nový rozměr.
Kniha byla docela dobrá, zajímavý příběh. Velmi respekt před autorem, o tom, že dokázal psát o ztrátě manželky. Bohužel se mi, ale v knize stávalo, že to bylo až někdy samodlouze moc prožívané a tak u mě spadla trochu s hvězdami.
Autora nelze nepochválit za odvahu a vstřícnost, s jakou se po své devastující ztrátě snaží podpořit druhé lidi v podobné situaci a radit jim i jejich blízkým.
Proto mě mrzí, že musím jeho knihu, která je v tomto směru výborným rádcem, kritizovat. Ale moc mi tam chybí větší časový odstup. Tady procházíme peklem toho prvního roku. Ze začátku je to opravdu smutné čtení. Ale když to čtete po třicáté na stech stranách, bohužel si zvyknete.
Za ten rok se žal jen promění jako "Glum na Smeagola" a malý syn na uřvaného rapla. Přitom otec jako by si z něho vychovával jen druha ve smutku, a vůbec mu připisuje intelekt daleko nad jeho věk 2-3 let (oblíbený výraz "truchlící batole" mluví za vše) Až by mě nepřekvapilo, kdyby onu tajemnou výtku na jeho Twitteru napsal někdo z příbuzných...
Kdyby byl tuhle knihu zkrátil a volné místo zaplnil jejich dalšími osudy, mohla by vzniknout milá a ještě poučnější cesta hojení rodiny ze zármutku.
Pěkně napsaná kniha o smutném tématu. Autor se s tím vypořádal dobře. Pro mne zajímavá.
Snad ještě žádná kniha, kterou jsem kdy četla mě nerozbrečela během prvních dvaceti stránek. Nedokázala jsem ji číst tak rychle, jak jsem zvyklá. Potřebovala jsem jednotlivé emoce nejdřív vstřebat. Čtení pro mě bylo náročnější asi i proto, že dceři teprve bude 2,5 roku a během čtení jsem nedokázala nepřemýšlet nad tím, co bych dělala já v situaci ve které se ocitl Ben. Měl se svou ženou naprosto nádherný vztah. To že jí miluje i po její smrti mi bere dech. Na tuhle knihu budu myslet ještě dlouhou dobu a to se mi nestává často...
určitě oceňuji odvahu k napsání takové knihy. Je to smutná součást života,když ztratíte někoho blízkého. Ke konci mi vadilo "opakování" určitého popisování pocítů. Myslím, že ale i tak stojí za přečtení
Upřímně a bez jakéhokoliv studu přiznávám, ze jsem nechtěla pokračovat ve čtení a to hlavně z toho důvodu, ze mi tato kniha již během první kapitoly trhala srdce. Nevím, jestli jsem zrovna měla nějaké citlivější období, ale nehodlám se týrat :). Každopádně dle první kapitoly soudím, ze to bude velice čtivá a dojemná kniha.
Je to trošku rozvláčné, ale je to také skvělá sonda do duše pozůstalého a stojí to za přečtení, i kdyby jen proto, aby se člověk trochu zamyslel a nevypouštěl k pozůstalým ty jalové věty, kterými si občas pomáháme, když nevíme, co říct a máme pocit, že něco bychom měli...
Chápu,že ztratit milovanou osobu je velice bolestivé.Člověk si svůj zármutek nese celý svůj život a nikdy se ho nezbaví-to je asi jediné poselství této zcela zbytečné knihy.
Byla to výpověď zlomeného člověka žalem po ztrátě své lásky. Mělo to na mě silný dojem, souhlasím s tím, že všechna "poprvé" bez milovaného člověka jsou nejhorší. Jen mi nesedělo, když psal dopis za dvouleté batole a ten dopis byl příliš moudrý na to, aby si tohle myslelo malé dítě a všemu dokonale rozumělo.
Jako literatura faktu - 5hvězdiček, je to věcné, přitom emocionální, prostý lidký popis situace, která autorovi nečekaně docela změnila život a nutí ho se s tragickou situací vyrovnat. Autor má můj obdiv a úctu.
Ze začátku mě kniha kniha bavila, ale opravdu asi 50 stran. Ano je to smutné téma a každý o někoho v životě přijde, já sama během jednoho roku přišla nejprve o babičku, pak o tatínka a nakonec o dědečka, ale nepotřebuji z toho psát hned knihu.
Přišlo mi že autor píše pořád dokola to samé, ale trochu jinak sepsané. Myslím si že by to bohatě stačilo na polovinu stránek maximálně.