První kost božího těla

14.03.2021

SPOR OBLOHY A SLUNCE

Tak zpívá tma:
Když do mne ránou rána pronikneš,
mou temnou tvář tím zakryješ.

Tak zpívá slunec:
Rozkoší, kterou ti dávám,
roste tráva.

Tak zpívá tma:
Optej se milenců, čí zraky
je lépe skryjí? Mé! Já pasu vlkodlaky.

Tak zpívá slunec:
Kam jen pohledím,
ty pošleš stín.
Obloho oblá, rozkostřený kloube božích sil,
nebýt mne, nikdo tě nikdy nespatřil.

Tohle je poezie, která mě oslovuje. Nebudu tvrdit, že se mi líbilo všechno. Některé básně mě minuly, některé jsem nepochopila a u některých jsem si říkala, že je autor psal v pořádném rauši. :o) Ale jako celek hodnotím vysoko, protože ty ostatní jsou skvělé. Obdivuji úžasnou hru se slovy. Vtip a lehkost, s jakou básník vytváří nová slova a těm starým dává nové významy.

SETKALCOVSKÝ STAV

Setkali jsme se včera
i setkali láskou: já byl útek, ty osnova.
Dnes už jen páříme se,
párat zítra začneme a jako páru
nás pak jeden vítr na dvě strany rozduje.