Prvních deset let
Egon Bondy (p)
První vydání Bondyho memoárů z r. 1981, v nichž undergroundový básník popisuje svůj dramatický život v letech 1947-1957. Kniha zároveň poskytuje obraz významné části neoficiální kulturní scény první poloviny 50. let.
Přidat komentář
Naprosto neuvěřitelná kniha, až si člověk říká, že těch deset let autor vůbec přežil, nám představuje Egona Bondyho od jeho rozhodnutí stát se básníkem až do roku cca 57. Stoprocentní život v době perzekucí a vykonstruovaných procesů, pašování do a z Rakouska, milostné ztracení se u J. K. a další. Určitě stojí za přečtení.
Prudké štěstí, odvaha riskovat, láska divoká a šílená až k sebevraždě („v lásce jsem vždy překračoval hranice tohoto světa a ocital se ve vytržení a nadšení, jaké rozhodně žádná droga nedovede navodit“), znechucující doba, stálý oprávněný strach, život podle vlastních měřítek („prostě docházka do septimy mi připadala zásadně inkongruentní s tak zásadní věcí, jako je láska, že jsem prostě otci prohlásil, že tam chodit nebudu a taky jsem tam už nešel“), nezbytná filozofie („nechápal jsem, jak mohou lidi žít, aniž by od rána do večera nezkoumali ty nejzákladnější otázky…“) a vnitřní „atmosféra žitého zázraku“. Působivé jsou popisy chvil, kdy se věčná citová rozbouřenost nečekaně a neovládaně přeměňovala do mystických prožitků. Trojice textů (vzpomínky, dobový deník, úryvky z prózy) zároveň obsahuje spoustu faktických informací (Bondy šel například oznámit Teigovi Kalandrovo zatčení nebo po Kalandrově smrti – podle knihy jako jediný – navštívil Kalandrovu ženu a vyslechl její vyprávění). Vypravěč, možná paradoxně, disponuje větší a „realističtější“ vnímavostí než mnozí střízliví racionálové („planul jsem nadšením, ale stačil sem si tak nějak všimnout, že náš dělnický průvod, který se už za Václavákem rozpadl, nesršel skutečnou spontaneitou“; „v hloubi duše jsem cítil jakýsi pocit, že se něco jaksi nepovedlo“; „a tak na podzim 1948 mi už charakter našeho zřízení byl jasný“; „otevírala se mi zřetelná kariéra, kterou také skutečně nastoupilo tolik mých vrstevníků, kteří v pokrytectví prožili stalinská léta a „pak se jen chtěli pomstít“, jak se o tom v božskou naivitou vypisovali v osmašedesátém roce Vaculík, Kundera a další“). Naprostá nonkonformita.
Úplně jiná padesátá léta, než na jaká jsme normálně zvyklí. Protože "povinností umělce je učinit každý okamžik neopakovatelným."
Můžete obdivovat, závidět, zavírat oči anebo vám to může být všechno upřímně jedno, ale Zbyněk Fišer prožil neuvěřitelný osud surrealisty na plný úvazek. A měl styl.
Knihu vnímám jako krásný popis historických událostí a rozpoložení společnosti tehdejší doby. Byl to nejvýstižnější popis jaký se mi jako porevolučnímu dítku dostal (zatím) do ruky. :-) Kniha popisuje zajímavé beatnické situace v tehdejším Československu. :-)
Autorovy další knížky
| 2007 |  Bratři Ramazovi |
| 1991 | Invalidní sourozenci |
| 1997 | Cybercomics |
| 2006 | Šaman |
| 2006 | Buddha |
(SPOILER) Bondy píše, že většina memoárů je nuda, ale on nechce psát o malichernostech, které se dějí každému. Píše jen realitu a pěkně to nahustil, podrobně a intenzivně. Toto je zdrojový text, už v jiných knihách (Udělej si ráj; Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse: Příběh Jany Černé) jsem četla, jak poprvé přišel k Honze a ta mu jen pootevřela dveře, protože víc otevřít nešly, jaký tam měla bordel. Byli mladí, líní, nezaměstnaní, žili jak vandráci, kradli, chlastali, souložili, dávali se zavřít do blázince, vymýšleli blbosti… Do toho Bondy hledal tu správnou filosofii a jeho známí byli stalinisti, trockisti, marxisti, surrealisti, expolionalista, fašista, katolíci a různě podobně. Myslím, že díky upřímnosti, se kterou se svěřuje a přiznává k nejhlubším myšlenkám, (třeba že jako ateista měl kardinální problém, zda je bůh) si získal srdce čtenářů.