Psí srdce a jiné povídky

24.02.2024

Poté, co se po revoluci v Rusku chopili moci komunisté, zavládl chaos. Vzdělaní lidé byli perzekvováni, zatímco moci se chytili ti méně schopní. Mnoho věcí nebylo k dostání, nikdo si nebyl jistý s tím, co přijde zítra. Bulgakov k popisu té doby používá satiru, ale jeho povídky ve mně nechávaly smíšený dojem - některé jsou spíš nesmyslné, než bláznivé, jiné vyznívají lépe, všechny mají ale jedno společné - ukázat tehdejší situaci ve vší nahotě, aniž by autor používal přímou kritiku. A právě tento aspekt, který poukazuje na zvrácenost totalitního režimu se všemi důsledky, které přináší, mě nutí dát minimálně dvě hvězdy, jakkoliv jsem se při čtení příliš nebavil. K zamyšlení nad tímto politickým, ale i lidským tématem, to určitě není špatné.

18.02.2023

Tak toto mě vůbec nevzalo... Nebýt tam Psí srdce, tak tomu dám černou hvězdu :) Ale tato povídka tuto knihu nezachrání :) Četl jsem jen kvůli výzvě :)

31.05.2022

Kdybych hodnotil jen Psí srdce dám 100%. Znovu jsem mohl okusit rozverné absurditky jako v Mistrovi a Markétce. Zbytek povídek mi nesednul téměř vůbec, na můj vkus příliš kostrbaté.

12.12.2020

Sovětské absurdity desetkrát jinak. V různých tóninách Bulgakov vykreslí bytovou krizi, alkoholismus, porevoluční inflaci a chudobu a především lidskou omezenost a bezostyšně kupředu se deroucí hlupství soudruhů proletářů. Převažující groteska se k tématu dobře hodí, navíc to leckdy asi je záznam reality, která se zkrátka vzpírá chápání. Diaboliáda je z povídek tohoto ladění nejbláznivejší, ale pořád ještě vypovídá o skutečnosti (přinejmenším o duševním rozpoložení nejednoho Moskvana).
Dvě válečné povídky také stojí za přečtení, první je asi dost autobiografická, druhá (Rudá koruna) nečekaně vážná a místy až básnivá. Na někoho může být příliš patetická, pro mě je podobně jako některé další těsně na hraně autentičnosti, ale pořád oslovující.

13.01.2020

Bulgakovův literární talent je úžasný. Nejen, že ty svoje situace dokáže skvěle vymyslet, ale zejména je dokáže skvěle popsat – vypravěč je to vážně obdivuhodný. Stejně jako v Mistrovi a Markétce jsem i tady s údivem sledoval bravuru, s jakou se ve svých fantaziích dokáže pohybovat na tenkém ledě. Zdálo se mi totiž, že kdyby se ve svém smyslu pro absurdno pustil ještě o něco dál, stal by se nevěrohodným a nečitelným, a jeho styl by tak byl jen manýrou – předváděním se před čtenářem a chlubením se vlastní obrazotvorností. To ale Bulgakov nedopustí, jeho bizarní situace vždy slouží příběhu a ne naopak.
Říká se, že dobrá literatura dokáže být zároveň velmi aktuální i nadčasová. Na Psím srdci je to vidět, v konkrétních situacích znalci určitě bezpečně rozpoznají praxi ustavujícího se sovětského režimu (já měl občas pocit, že místy byla novela až příliš doslovná, nevadilo by mi trochu víc metaforicky nejednoznačných prvků, jak tomu bylo třeba u Mistra a Markétky), ale zároveň říká něco velmi obecného o nás.
Užíval jsem si výborně vykreslených postav – zejména Filip Filipovič se povedl, byl ve své aroganci tak nesympatický, že jsem skoro začal fandit ruským proletářům, to se mi opravdu nestává často :-) Ale nejlepší je stejně Šarikov, ta kombinace strachu, drzosti a neustálého vypočítavého hledání vlastního prospěchu v jakékoli situaci je prostě perfektně napsaná – zejména v něm novela překračuje místo a čas, ve kterém se odehrává, a stává se neradostnou výpovědí o lidské povaze.

Zbylých devět povídek mě už tolik nenadchlo (s výjimkou Chánského ohně, to byla povídka, do které jsem se začetl s velkým zájmem), sice jsem se stále těšil z opulentní vypravěčské hostiny (musím pochválit překladatele za perfektní cit pro jazyk), což jistě není málo, ale dějově se toho v nich neděje téměř nic - v době svého vzniku jistě měli svoji společenskou hodnotu (jako podobný druh humoru v Československu v časech normalizace, hádám), ale jinak jsou to pouze krátké črty, které zesměšňují sovětskou byrokracii, jejich grotesknost není příliš vrstevnatá, a i když jsem se u nich nenudil, nepředpokládám, že bych si na nějakou z nich za půl rok vzpomněl.

17.12.2019

Skvělá sbírka povídek Michaila Bulgakova - Psí srdce je moje srdcová záležitost :-)

02.11.2018

Většinu knihy tvoří povídka "Psí srdce" a především kvůli ní dávám 4 hvězdičky.
Je skvělá! Děsivě skvělá.
Ostatní mi bohužel nijak neutkvěly v paměti, dost ztěžka se mi četly a upřímně ve srovnání se Psím srdcem byly dost chabé.

14.08.2018

Povídka Psí srdce se mi velice líbila. Vzdáleně mi připomínala Arbesův Newtonův mozek. Evoluční cesta nahoru a zase dolů, má na tohle všechno člověk vůbec právo? Tak má? V povídce je možné najít prvky poplatné každé době a chvílemi jsem se až pozastavoval nad aktuálností (psí i lidských) úvah.

Kousek, který stojí za citaci:
"Není možné zároveň zametat tramvajové trati a řídit osudy jakýchsi španělských trhanů! To se nikomu nepodaří, doktore, a tím spíše ne lidem, kteří si, jelikož za Evropany zaostali ve vývoji o nějakých dvě stě let, dodneška ne zcela s jistotou zapínají vlastní kalhoty!" Nic se nezměnilo.

Ostatní povídky už mi tak skvělé nepřišly - na 5 hvězd bych hodnotil ještě Moskvu dvacátých let, ale to spíš proto, že jsem se pozastavoval nad naprostou šíleností a zvráceností v té době již sovětského režimu. O tom, že byl v Moskvě dvacátých let nedostatek bytů jsem neměl nejmenší tušení, ale že byl řešen tím, že se jednotlivé byty (soukromých vlastníků) přepažovaly a vznikaly nové místnosti, do kterých se stěhovali naprostí cizinci, to je tedy něco... Vrcholem ztřeštěnosti pak byla Diaboliáda, zpočátku jsem v ní hledal smysl, ale pak už jsem se jen vezl na vlně halucinogenních představ.

10.11.2017

Poslední a zároveň titulní povídka jsou super, přičemž právě Psí srdce je pro mě ještě vystupňováno tím, jak moc mám rád psy. Diaboládu jsem tak úplně nepobral, něco tak hektického jsem snad ještě nečetl. Každopádně je to jedinečná sbírka a jsem rád že jsem se k ní dostal. Vše je protkáno dokonalou atmosférou. Na plný počet to ale pro mě není...

31.08.2016

Kniha má krásnou obálku, na to že se mi dostalo do rukou vydání od levných knih, tak bylo poměrně kvalitně zpracované. Njelepší se mi zdála povídka Psí srdce. V dnešní době se roztrhl pytel s fantasy a scifi,ale v době ve které žil autor mi přijde že toho tolik nebylo, ot o více mi psí srdce přijde pozoruhodnější. Povídky se ztrefují do sovětských poměrů, ale některé pasáže by se dali přirovnat i k dnešn společnosti.

31.10.2015

S knihami povídek je to vždycky těžké. Tam, kde jedna čtenářova duše chrochtá blahem, jiná zklamaně zavírá knihu.

V případě této knihy jsem si prošel oběma stavy. První polovinu knihy jsem si věru neužil. Autorův styl psaní mi nesedl, v textu jsem se krapet ztrácel netuše, zda správně chápu autorova sdělení obci čtenářské.

Druhá polovina: Vyprávění Marka Děvuškina, Chánský oheň, a především Psí srdce, to byla jiná jízda. Tvořit knihu pouze tyto povídky, dám plný počet.

Takže jestli číst nebo nečíst? Kvůli výše uvedeným povídkám určitě. Ale i zbytek si určitě již našel a najde své fandy.

07.12.2014

Vyzdvihl bych povídky Diaboliáda a Psí srdce. Chánský oheň také nebyl špatný. Bohužel, zbylé povídky mě příliš nezaujaly, ale i tak kniha určitě stojí za přečtení.

13.09.2014

Všechny povídky se strefují svou kritikou, většinou otevřenou, do tehdejší sovětské společnosti, kde slušný člověk měl strach jen promluvit a pšenka kvetla všivákům, lenochům a podrazákům. Ve směs se jedná o léta 1921-25 a budiž mladým čtenářům poučením a varováním, jak se může režim zvrtnout. Myslím, že jsou stále aktuální a vhodné i ke školní četbě. 75%, 13.9.2014.