Diaboliáda
Povídka od:
Michail Bulgakov
Z knihy:
Diaboliáda / Дьяволиада, Novely a povídky, Psí srdce a jiné povídky, Psie srdce a iné, Pohár života – Kniha povídek a novel Michaila Bulgakova
Soudruh Korotkov 20. září 1921 spokojeně a bezstarostně pracuje jako jednatel v Hlavstřezáslimatu (Hlavní středisko zásobování slinutými materiály). V ten den ovšem místo výplaty pokladník ukáže všem jen papír: Peníze nejsou. Za 3 dny pak Korotkov dostane místo peněz naturálie - krabice krabiček sirek. A sirky navíc nehoří. Následující den Korotkov přijde do práce pozdě, dostane výpověď a začíná se jeho neuvěřitelné dobrodružství.
Originální název:
Rok vydání originálu: 1924
Дьяволиада (Ďjavoliada)
Rok vydání originálu: 1924
Povídka vyšla v knize:
Komentáře (2)
Přidat komentář
06.09.2014
Fantasktní příběh se čte jedním dechem. Styl shodný s románem Mistr a Markétka, dokonce i černý kocour nechybí. Zcela netradiční, ale uchvacující, přesto reálné a uvěřitelné, jen nezvykle zajímavě podané. 85%, 6.9.2014.
Aneb když se celý svět zblázní jen proto, aby z vás udělal šílence.
No... už jsem si říkal, chtělo by to běžného románového narátora, dosti bylo nejasných mlhavých příběhů. A dostal jsem toto. Ano, narace příběhu se stabilizovala a, jak správně píše komentující níže, dostali jsme se na úroveň vypravěče Mistra a Markétky. Ale teda to co se tam děje do poloviny opravdu hovoříme o poněkud absurdním, ale zvládnutelném příběhu. A pak příjde červená mlha. Na konci nás pak čeká poněkud drastické vyvrcholení poněkud drastického příběhu. Opravdu je extrémní a brutální, je to něco, co člověkem dovede otřást. Gogol toho času napsal Bláznovy zápisky, které se pro jistou depresivnost textu nedobře čtou. Tato povídka ke konci nabírá, myslím, zcela jinou úroveň šílenství.
Snad dosti výstižně Vladimir Akimov: „Zkáza systému života je vnímána jako ďábelská invaze. ,Diaboliáda není jen názvem povídky o podivných událostech v životě přednosty kanceláře Korotkova [...]. Lidé se rozpadají na kousky, rozštěpuje se lidské vědomí, objevují se cizí hlasy a začínají člověka řídit. Nejsmutnějším zjištěním se stává ztráta hodnoty člověka, jeho vlastní identity (té identity, která odrážela a produkovala
celistvost a srozumitelnost ztraceného ,starého života) [...]. Nejsou to tváře, nýbrž masky; ,dvojníci, ,napodobeniny, nikoliv originály; přízraky a běsy, nikoliv lidé. [...] ,Mutujícímu času odpovídají lidé-mutanti. Vynořují se z nové ,kalné vlny, žijí
přízračným, ale divoce energickým životem kaleidoskopu běsovských proměn satanského mihotání lidí, tváří, předmětů, událostí,“ Citováno podle práce "Západoevropské impulsy bulharského diabolismu od Zlatiny Jeřábkové.