Půjdu s tebou
Lina Nordquist
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510018/bmid_pujdu-s-tebou-JsP-510018.jpeg
5
98
98
Dramatický historický román o lásce opředené temným tajemstvím. Jednoho léta na přelomu devatenáctého a dvacátého století prchají Unni a Armod s malým Roarem z Norska, aby našli nový domov v opuštěné chalupě ve švédském Hälsinglandu. V zemi modrých vrchů a temných lesů, na hranici civilizace a divočiny, musí mladá rodina snášet nejen kruté vrtochy přírody, ale také ústrky ze strany původního majitele chalupy. O tři čtvrtě století později sedí u stolu, který kdysi vyrobil Armod, padesátnice Kåra. Plánuje pohřeb svého tchána Roara. Z temných koutů klíčí temná tajemství. Co se vlastně dělo poté, co Roarovi rodiče do chalupy přišli? Láska Unni a Armoda přesahovala všechno ostatní. A tak je to i s Kåřiným neklidem. Teď chce však Kåra prolomit ticho a všechna dávná tajemství odhalit.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2023 , HostOriginální název:
Dit du går, följer jag, 2021
více info...
Přidat komentář
Není to úplně špatné, ale knihu s hodnocením 91 procent si tedy představuji jinak. Tohle bylo zbytečně patetické, laciná ždímačka citů, vyloženě na sílu zakomponované dramatické a extrémní chování a vyjadřování postav např. utíkání dětí do nočního lesa, proč se nešly schovat třeba jen do dřevníku, když přišel sedlák? Proč problém řešila hned odložením dítěte? Vadila mi také absence přímé řeči, časté opakování stejnych výrazů, zbytečně melodramatické jednání i použita slovní spojení, určitě by dle mého názoru knize prospělo v tomto ubrat a naopak přidat trochu víc logiky a širší vysvětlení.. hlavní zápletku jsem uhodla malinko za polovinou knihy, bylo tam spoustu různých indicií,ze kterých se to dalo odvodit, takže ani žádné překvapení mě nečekalo... Shrnu to tak, že jde o typický severský ponurý baladický příběh silně útočící na city čtenářů a to na úkor uveřitelnosti .
Tak tahle kniha je mimořádně povedená. Drsný příběh rodiny na přelomu 19. a 20. století odehrávajíci se ve Švédsku mne po celou dobu čtení držel v naprostém napětí. Svůj příběh zde vypráví dvě ženy, které nejen, že je dělí od sebe téměř 100 let, ale i odlišné charaktery. Autorka píše stylem, který vás zanese do švédských hor a vy máte pocit, že dýcháte zdejší vítr a jste při tom všem. Dokonale vykreslí tyto dvě ústřední postavy a odhalí je až na kost. Nemám co vytknout. Kniha zobrazuje kruté životní osudy protkané obrovskou láskou a vůlí žít. Jak se již v knize píše, strach nikdy nic nepřináší. Tam proč se bát...stejně všichni jednou musíme umřít.
Tímto přibyla do mé knihovny další knižní perla.
Líbilo se mi to a moc,knihu jsem si koupila už loni na podzim,ale dostala jsem se k ní až teď.
Píše se rok 1898 a Unni se svým malým synkem Roarem a přítelem Armodem jsou na útěku z Norska do Švédska. Tady nacházejí malou opuštěnou chaloupku, kde chtějí začít nový život. Na hranici civilizace a divočiny, uprostřed lesa, musí mladá rodina snášet nejen kruté vrtochy přírody ale i ústrky ze strany původního majitele chalupy, který jim nedá nic zadarmo.
Druhá dějová linka nás zavede do stejné chaloupky jen o tři čtvrtě století později. Zde sedí u stolu, který kdysi vyrobil Armod, Kåra a její tchýně Bricken. Společně plánují pohřeb svého tchána a muže Roara. Jaká tajemství vyplují na povrch?
Tak tohle byla síla. Kniha u které si uvědomíte, jak se dnes máme dobře. Příběh plný bolu, krutosti, bezpráví, hladu, smrti ale na druhé straně velké lásky mezi Unni a Armodem. A také mezi jejich dětmi. Tahle láska vyvážila všechny strasti, které se v knize děly. A já si uvědomila, že nad rodinu vážně nic není.
Přesto se kniha nečte vůbec lehce. Mnohdy poetické vyjádření a popis krajiny je vyloženě protipólem tohoto jinak drsného příběhu.
Unni a hlavně Armoda jsem si hodně oblíbila a jejich dějovou linku doslova hltala. Na druhou stranu Kåru jsem ráda neměla. Proto se mi i její dějová linka četla hůře. A s každou další kapitolou jsem věděla, že Kåra není tak úplně v pořádku.
Nad knihou jsem několikrát brečela. Emočně mne místy úplně rozložila a já ji musela i na pár dní odložit. Vážně silný příběh o odhodlání jedné ženy, která bojuje za své děti. Co vše byla Unni ochotna udělat? A dokázala bych to také?
Autorka má dar vykreslit postavy tak dokonale, že si je musíte zamilovat.
Konec knihy mne hodně dostal. Odhalil totiž tajemství, které jsem vůbec nečekala.
A ještě pár mouder z knihy:
Abys mohla létat, potřebuješ vítr!
Jde jen o to, aby se člověk něčím zaměstnal, zbytečně nad ničím nedumal a nevymýšlel si problémy.
Když ve žlabu dojde seno, začnou se koně kousat navzájem.
Děti musí být šťastné, to je to jediné, na čem záleží.
Zajímavě a nebál bych se říci mistrně vyprávěný příběh. Knížku můžeme chápat jako dokument toho, jak mohl být život těžký a jak se s ním lidé museli rvát, ale může ji brát i jako psychologický román, který Vám dá nahlédnout do duší postav. Ukáže Vám i popis vnitřního boje sama se sebou a popis toho, jaké to je, žít s psychickými problémy.
Zajímavě zpracovaný motiv STRACHU, co s námi dělá, jak ho zpracováváme, jak na něj reagujeme k čemu nás nutí a od čeho nás odrazuje. Bojíme se osudu? Bojíme se druhých lidí, nebo jen tmy? Bojíme se našich činů a jejich následků, bojíme se sami sebe? Jakou má ten strach vazbu na naší morálku, na morálku společnosti?
Přes všudypřítomný strach, je ale kniha i plná NADĚJE a já se musím ptát, co těm lidem v takových těžkých chvílích tu naději přináší? Je to nádherná a spravedlivá příroda? Jsou to lidé okolo a lidská vzájemnost? Naše rodina? Víra?
Nebo jsou strach a naděje jen naše lidská přirozenost?
Kdy se smíříme s osudem a kdy s ním budeme bojovat?
Nepřímo vás děj bude provokovat k mnoha takovým otázkám a i proto se mi to moc líbilo.
Musím pochválit i "ženský" pohled na mužské postavy, který je rozhodně pestrý, od zrůd přes šedivý průměr až po životní kotvy a pilíře chrámů a slunce dnů.
Ještě jedna věc pro psychoanalýzu "Kočičí palice", proč ten příběh čtenáře tak drží? Všechny ty střípky a odhalené detaily už od půlky dávají tušit hrubou osnovu, ale my jsem fascinovaní a chceme vědět detail, chceme vědět jak to bylo. Chceme vědět všechno! Proč? Nebylo by nám lépe, kdybychom o některých věcech nevěděli? Kåra se ptá na totéž a je na Nás, abychom si odpověděli. I blázen může mít dobrou otázku a i my můžeme mít stejné dotazy (myšlenky) jako blázen.
Drsný příběh , ale nemohla jsem se odtrhnout .
Kniha u mě aspiruje na top nejlepších knih.
Drsný sever, smutný až depresivní život, a ještě k tomu zášť... Krásná kniha, velmi čtivě napsaná.
Kniha mne zasáhla, při čtení jsem tajila dech a párkrát měla i na krajíčku. Krásný jazyk (a skvělý překlad). Přesto ubírám jednu hvězdičku za přílišnou melodramatičnost - přišlo mi až trochu přehnané, kolik zla a špatných náhod Unni potkalo. Ač mě to zasáhlo, měla jsem pocit, že je to až trochu vyumělkované a ždíme to ze čtenářů emoce. Stejně tak příběh Kåry a celé vyústění - dechberoucí, ale na můj vkus trochu přehnané, dohnané až do extrému.
Přesto knihu doporučuji, čtyři hvězdičky si určitě zaslouží, autorka umí psát a podařilo se jí vyždímat i mé emoce.
Tohle bylo víc než jsem dokázala unést... Každou další stranu jsem se bála otočit. Možná že se ke knize za pár let vrátím. Až moje děti odrostou a já snesu všechny rány Unni osudu. Teď prostě nejsem schopná to vstřebat.
Půjdu s tebou Liny Nordquistové je severský společenský román, který je zasazen do Švédska konce předminulého a začátku minulého století. Sledujeme zde dvě časové osy a v nich dvě ženy. V první Unni, která do Švédska přichází z Norska se svou malou rodinkou - partnerem a malým synkem Roarem. Od začátku je nám všem jasné, že jejich odchod nebyl zcela dobrovolný. Ve Švédsku však najdou místo, kde by chtěli žít, v poklidu, o samotě a v souladu s přírodou. Sledujeme jejich rozrůstající se rodinu i strasti, kterými si musí projít. A jako že jich není zrovna málo.
V druhé lince sledujeme Kåru, ženu, která se do rodiny již dospělého Roara přivdá. Kåra se ve svých vzpomínkách vrací nejprve do doby, kdy byla malá, později projde až do okamžiku, kdy ji pozorujeme už v její první kapitole. Kåra se zprvu zdá jako nesmělé a docela nešťastné děvče, které její matka spíše shazuje, než by ji povzbudila. Čím déle, ale Kåru sledujeme, tím více nám zůstává rozum stát.
Ke knize jsem se dostala díky čtenářskému klubu, tentokrát jsem četla s @ann.ctenarskyklub @zazie_v_metru a @naprostaknihomolka . Na klubu jsme měli tu čest přivítat i překladatelku díla a musím říct, že to byl velmi zajímavý zážitek. O překladatelské práci jsem se dozvěděla mnoho nového. To, že je kniha skvělým zážitkem totiž hodně závisí na překladu a redakci díla. Například neztratit atmosféru díla v překladu je podle mého skutečný um. Sice neznám originál, ale tady byla ta atmosféra Švédska i různých situací přesně taková, jakou mám se Skandinávií spojenou. Syrová, surová, zdánlivě obyčejná a přesto tak zasahující emoce a mysl. A to se přesně stalo mě, kniha mě nesmírně zasáhla emočně. Nečetla se mi lehce, především proto, že jsem četla na mobilu v aplikaci @palmknihy.cz , knihu jsem si totiž zapůjčila elektronicky v knihovně. Musím říci, že obdivuji všechny, kteří knihy na mobilu čtou, protože pro mě to nebylo vůbec příjemné. Není to ale chyba knihy, proto se to na mém hodnocení neodrazí :)
Kniha mi rozsápala srdce a trošku i duši. Mám ji přečtenou už pár dní a přesto ve mně pořád tak trošku rezonuje. Je to skvělá práce jak autorky, tak překladatelky i redaktorky - redakci zde dělala žena, díky jejíž přednášce jsem se tak zamilovala do Norska a která jen tak mimochodem učí pokročilé studenty norštiny v jazykovce, do které jsem na podzim chodila také a do které se znovu chystám :) ano, zjevně umí i švédsky :) Knihu hodnotím 5 z 5 :)
Začátek mne navnadil, rodina z Norska hledá před sto lety nový domov ve Švédsku, před něčím utíká, hledá klidné odlehlé útočiště. Najde, ale za cenu dlouhodobého zadlužení. Jsou mladí a silní a odhodlaní, takže se pouštějí do práce bez konce. Jenže přestože jsou skoro v divočině, neumějí si obstarat jídlo, i s pěstováním vlastní zeleniny jsou problémy, sucho, neúroda, nezkušenost, takže první část je o soustavném hladovění. A na okraj se stále připomíná, že bude hůř.
Už tahle linka mi byla proti srsti, ale druhá o dvě generace dál byla pro mne hlavním kamenem úrazu. Nic moc se zatím nedozvídáme než tajemné narážky vypravěčky, které v mé představivosti vyvolaly už dostatek nepříjemných pocitů ohledně jejího mravného chování v nové rodině na to, abych si je chtěla potvrdit.
V necelé polovině prostě musím odložit. Navíc mi vadí, že mladá autorka použila poněkud šablonovitý moderní přístup dvou časových linií vyprávění na "starý dobrý" severský temný rodinný příběh, obé poněkud nadužívané a nehodící se moc do dnešní literatury (málo autenticity a uvěřitelnosti).
O životě rodiny a jejího praní se o prosté živobytí autorka napsala první poslední, ale o ostatních aspektech života v cizí zemi nic, např. jak se domlouvali, přeci jen švédština je odlišná od norštiny a v tehdejší době (bez globální komunikace) jistě ještě víc. Ani jak dalece rodina ze sousední země byla pochutí místním...
Půjdu s tebou... zašeptala mi zlověstně bezútěšná temnota do záložky a zahalila moji mysl svojí zasmušilostí... nechala jsem se nakonec tou ponurou atmosférou zcela pohltit a to díky tak moc čarokrásně dokonalému umu slova... to byla totiž čirá radost pobývat mezi těmi takřka až básnickými řádky... což je vlastně největší paradox vzhledem k obrovské tíze příběhu... jelikož mi zároveň některé momenty vypalovaly díru do duše... syrové a velmi intenzivní to bylo!
Stejně jako spousta čtenářů přede mnou, i já jsem měla trochu problém se do knihy začíst. Pak už mě ale příběh vtáhl a nepustil. Kniha je trochu odlišná od klasické anglofonní tvorby, je opravdu znát, že se jedná o severský příběh. Právě ta ponurost a melancholie se mi ale na příběhu neskutečně líbila. Je až děsivé vidět, čím si lidé museli procházet, a že vůle k přežití může být opravdu neskutečně velká
Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20. stol., v oblasti mezi Trondheimským fjordem v Norsku a Hälsinglandem ve Švédsku. Hranice mezi zeměmi tajně a narychlo překračují Armod, Unni a její malý syn Roar. Nelehká doba, charakteristická církevními dogmaty, nutí lidi, jež vybočují smýšlením či chováním, ke statečnosti a zásadním rozhodnutím. Hlavní postavy příběhu vyčlení sebe sama za hranice zákona, stanou se uprchlíky a volí život ve stínu. Vědí, že kdyby tak neučinili, čekal by na Unni a Roara osud v blázinci a sirotčinci. Ujdou stovky kilometrů s cílem vybudovat nový domov a rodinné štěstí. Mnohdy docházejí síly. Jen mateřská láska a vzájemná oddanost nutí člověka žít dál, přestože by raději spočinul v zemi.
To bylo tedy slušně ponuré čtení - nálada knihy odpovídá dost přesně obálce. Líbilo se mi jak kapitolu knihy vypráví svýma očima Unni a kapitolu Kåra. Nejvíc mě asi zasáhl vývar z hýla a ta děsivá bída, ve které Unni s rodinou přežívala. Kåra byla nebezpečný šílenec a nedokázala jsem ji chápat nebo litovat ani chvilku. Brrr. Celá kniha je typický seversky ponurá, i ten popis krásného lesa, mechu a přírody vyvolává pocity šera, vlhka a mlhy.
"Odjakživa jsem měl dojem, že zůstat stát je totéž jako couvat. A je zvláštní, že ačkoli jsem nachodil tolik mil, vždycky jsem se vrátil na stejné místo. Stovky mil, než mi došlo, že člověk musí mít rovnováhu spíš v hlavě než v nohou, aby mohl stát pevně."
Úžasná kniha, děkuju čtenářům za všechny pochvalné komentáře. I já jsem se "rozečítala" ztěžka a dlouho, ale potom jsem se ocitla na vlně a už jsem se vezla. A že to byla jízda! Právě tahle kniha potvrzuje moje nesmělé výhrady vůči historickým knihám, a sice fakt, že doby ne tak dávno minulé byly často mnohem syrovější a zlejší, než si dokážeme představit.
Při slově Tronka mi běhal mráz po zádech, pastorovo onikání mě šíleně iritovalo, ale jeho jednání bylo doslova ďábelské. Setkání s Armodem byl veliký zázrak a život s ním byl nádherný, přestože velmi tvrdý. Jejich děti a jejich jména, moc se mi líbily. A můj obdiv měl především Roar, co ten všechno prožil, přežil a jaký člověk z něho vyrostl! Ani ke konci k němu nebyl osud milosrdnější, to bylo kruté.
Ale co mě dostalo snad nejvíc - kratičká scéna, setkání Unni s paní Nilssonovou:
"Jakmile mě spatřila na dvoře, zastavila se v půli kroku. Tolik jsme toho jedna druhé neřekly. Všechno se kolem vznášelo jako chmýří z pampelišky a ona tápala po slovech a prsty po své zástěře. Nabídla mi pomoc, kdykoli ji budeme potřebovat, a také placenou práci - ale jen pokud máme zájem."
Zajimava hniha, chvilku mi trvalo se zacist, ale pak jsem se tesila, az prijdu domu a budu cist dal - znamka dobre knizky...ale ,nekde sto stran pred koncem mi to zacalo pripadat uz trochu natahovane, prehnane. Proto me konec tolik neprekvapil, jak by asi mel. Nicmene tak nebo tak je to nejzvlastneji napsana knizka, co jsem cetla, ty metafory a slovni obraty! Uprime obdivuju jak spisovatelku, tak prekladatelku a redaktorku. Genialni.
Půjdu s tebou
Tak nějak mě to knižně táhne k těžkým tématům, k trápení... A když je u toho severský autor, příroda, statek, drsné podmínky, to jsem ve svém živlu... Tady se mi dostalo všeho. Vrchovatě. Až jsem si říkala, že to snad ne, že takovou nálož, jaká se v knize popisuje, snad ani nikdo nemůže zvládnout.
Za mě syrové, působivé, temné. Krásné čtení.