Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/475479/bmid_purpurovy-ibisek-4Lu-475479.jpg
4
245
245
Silný román o emočních bouřích dospívání, pevných rodinných poutech a zářivém příslibu svobody Patnáctiletá Kambili a její starší bratr Jaja žijí privilegovaným způsobem života v nigerijském Enugu. Nic však není tak idylické, jak se na první pohled zdá. Kambilina otce totiž okolí uctívá jako velkorysého člověka, on je však zároveň náboženský fanatik a doma se chová jako despota. Po vojenském puči sourozenci odjedou k tetě, kde poprvé okusí život mimo stín otcovy autority. Teta Ifeoma učí na univerzitě, doma má police plné knih, voní to u ní muškátovým oříškem a kari a domem se nese hlahol dětského smíchu. Když se však Kambili s Jajou vrátí zpět k rodičům, napjaté vztahy se vystupňují a vyústí ve zvrat, který všem změní život. Po něm musí Kambili napřít všechny síly, aby se jí podařilo narušené rodinné vazby znovu scelit.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Díky výzvě a této knize jsem navštívila úplně nový, pro mě dosud nepoznaný, svět. Musím říct, že to byla opravdu překvapivá a zajímavá návštěva. Afričané žijí jinak, v naprosto odlišném prostředí než na jaké jsme zvyklí my. Přes všechny ty rozdílné reálie by se však příběh této knihy mohl odehrávat kdekoli na světě. Příběh o náboženském fanatismu, domácím násilí, o procitnutí a převzetí života do vlastních rukou.
Bylo inspirující sledovat Kambali, jak z uzlíčku nervů, který se bojí promluvit, rozkvétá v sebevědomou mladou ženu. Stejně tak Jaju, který z poslušného dítěte dospěl v krátké době v muže, který na svá bedra bere tíhu trestu za rodinnou tragédii, které nemohl nezabránit.
Pro mě velmi silná a skvostná kniha, moje první setkání s africkou autorkou. Bylo to něco jiného, než obvykle čtu (téma náboženství a Afriky) a jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, protože příběh mě fascinoval, chytnul a nepustil.
Příběh vypráví o nigerijské prominentní rodině, o patnáctileté Kambili a jejím starším bratrovi, kteří žijí s rodiči v přísně katolickém prostředí. Jejich otec, továrník a mecenáš, je sice ve městě uznávaným a uctívaným občanem, ale doma jeho náboženský fanatismus vyvolává velmi tíživou atmosféru. Děti mají striktně daný domácí rozvrh, přesně vymezeno s kým a jak dlouho se mohou stýkat a pokud jejich školní prospěch není nejlepší, despotický tatík má pro ně vždy nějaký neotřelý způsob trestu.
V době vojenského puče jsou děti poslány na maloměsto k tetě Ifeomě, která učí na místní univerzitě, má malý skromný byt plný knih, vůně koření a smíchu jejích tří dětí. Kambili s bratrem tak poznávají, že život není jen přísný řád a neustálé modlení, jelikož z domova nic jiného neznají. Když se pak děti vrátí domů, nastane zásadní dramatický zvrat, který zamíchá s dosavadním životem celé rodiny.
V knize jsou velmi pěkně popsány rozdílné životy Nigerijců konvertovaných ke katolické církvi a původních vyznavačů tradičních nigerijských božstev.
Velmi zajímavá kniha se silným příběhem. Rozhodně doporučuji přečíst, stojí to za to.
Zvlaste pro Evropana zajimavy pohled do zivota "takove normalni" africke rodiny. Normalni je ale Jen na prvni pohled, autorka po malych davkach odkryva rodinna tajemstvi a vede Nas k drsnemu zaveru.
Velmi podobne Tema zpracovava kniha Buh malickosti indicke autorky Arundhati Roy, ktera je ovsem ze zacatku vice rozvlacna, pozdeji Pak mnohem vice brutalni.
Okénko do náboženského fanatismu, dospívání, státního převratu a života v Nigérii.
Tento příbēh byl moc silný. řekla bych že nebude pro každého. Nato že takovéto knihy nejou muj šálek kávy četlo se to dost rychle. Za necelou hodinu byla celá přečtená.
Další africká autorka a další literární skvost. Purpurový Ibišek je příběh odehrávající se v Nigérii. Jedná se o rodinné drama, vyprávěné z pohledu patnáctileté Kambili. Její otec je katolický fanatik a po svých dětech vyžaduje stoprocentní kázeň a nekončící modlení. Lidé v okolí jej uctívají jako velkorysého člověka, ale doma se k manželce a dětem chová krutě. Do příběhu se vplétá jeho sestra, Kambilina teta Ifeoma, v jejímž domě se mohou děti zase nadechnout. Stejně jako v předchozí knize Zůstaň se mnou, i zde na pozadí běží politická situace v Nigérii. Určitě zajímavá a skvěle napsaná kniha!
Velice čtivé a zajímavé: úplně fascinovaně jsem četla o bohaté rodině s tyranským despotickým otcem, ortodoxním katolickým věřícím, který nalinkoval každému členu rodiny jeho rozvrh, úkoly a úlohy a jakoukoli odchylku tvrdě fyzicky trestal. Fascinovaně jsem zmínila proto, že v dnešní době takové náboženské fanatiky očekávám u stoupenců islámu. Zejména bylo jeho zcestné pojetí víry patrné ve vztahu s vlastním otcem, pohanem ctícím staré místní bohy - dětem nedovolil, aby se s dědečkem setkali na déle než 15 minut za rok, a na jeho pohřeb se vůbec nedostavil (ale zaplatil ho, měl na to).
Teprve v poslední třetině v rodinném příběhu přicházely stále více ke sluchu složité politické zvraty v zemi a perzekuce, což pak vedlo i k trochu nečekanému konci - na všech stranách.
Za čtivý styl 100%, ale za poněkud rozbředlý konec, který mne pak už tak nebavil, hodnocení snižuji. 85%
Je to autorčin debut a moje první kniha od ní; střety kultur, náboženství, politické orientace jsou ukázány jen náznakově právě v rámci jediné rodiny. Co pro důkladný vhled do moderních dějin Nigérie nestačí, však je dostatečně výmluvné z hlediska dojmů o složitostech života v téhle nám po všech stránkách vzdálené zemi.
„Toho, co neříkáme nahlas, co nepřetavujeme ve slova, je pořád moc,“ přiznává v závěru knížky její vypravěčka, skoro 16letá Kambili. Purpurový ibišek je mým druhým setkáním s nigerijskou literaturou. Oproti Zůstaň se mnou Ayobami Adebayové mě příběh vtáhnul s malinko menší intenzitou – ale stejně tak je možné, že jsem si tu pomyslnou hradbu vystavěla sama vzhledem k tomu, jak samozřejmou (i když nevysvětlenou) součástí života Kambiliny rodiny bylo domácí násilí.
Neumím odhadnout, nakolik je kniha ve svém prostředí vnímaná jako objektivní nebo seriózní, ale pro mě měla znovu, přestože se koncentrovala na mezilidské vztahy a téma svobody vs. útlaku, i další přidanou hodnotu. Věcnost jejího vyprávění je přesvědčivá stejně jako atmosféra – namísto havranů poletují po zahradě supi, záhony zdobí plumérie, mangem doneseným z trhu se hází o stěnu, aby získalo správnou konzistenci, a k lékaři se chodí ne s virózou, ale s malárií nebo tyfem. Jenže těch stupínků je ještě víc: všeobecný nedostatek vody, peněz, benzínu, lékařské péče je totiž tak běžný jako připravenost slabších trpět, třeba jen kvůli tradici. Po pomyslném vyškrtání všech exotických aspektů zůstávají nejtěsnější vazby, snaha o přežití a naděje, že brutalita se dá porazit, i když často cestami, které bychom si dobrovolně nevybrali.
Dost drsné čtení, i když kniha nedisponuje téměř žádným dějem. Jedná se spíše o deníkový záznam událostí kolem Velikonoc, nejvýznamnějšího křesťanského svátku, protože o křesťanské hodnoty a "křesťanskou" výchovu tu jde především. K tomu jeden z mnoha vojenských pučů a máme v knize představen život v Nigérii - smetánky, i těch obyčejných.
Díky tématu letošní čtenářské výzvy se mi do hledáčku uložila tato kniha a určitě toho nelituju. Zejména díky prostředí, kde se děj odehrával, byla příjemným zpestřením té záplavy amerických či britských románů a thrillerů. Ale příjemné čtení, co se tématu týče, to rozhodně nebylo. Přibližuje život prominentních dětí v Nigerii, v rodině náboženského fanatika, čímž je charakter knihy už předem pevně dán. Na příběhu Kambilii a jejího bratra Jaji vyrůstající v rodině bohatého a vlivného despoty sledujeme rozdílný způsob života nigerijců „konvertovaných“ ke katolické církvi a „pohanů“ uznávající staré nigerijské tradice, kteří mají v této knize v porovnání s těmi konvertovanými paradoxně daleko modernější a zdravější pohled na život. K čemu střet těchto dvou světů vede, lze bez pochyby očekávat.
Kniha mě zaujala hned od začátku, děj nabral spád, i když střed knihy pak bohužel mírně drhl, některé pasáže mi připadaly méně čtivé a méně poutavé. Dynamika nastavená v úvodu byla mírně narušena určitým stereotypem, kdy se nic moc nového nedělo. Ovšem konec knihy to opět všechno zvrátil. Vyústění příběhu bylo dechberoucí a daleko překvapivější, než jsem čekala. Opravdu mě mrazilo.
Kniha hodně přivádí k myšlenkám, zda misionářská činnost, její „obracení na jinou víru“ a potlačování vlastních identit národů má vůbec ten správný smysl. Ale to posoudit nedokážu, určitě je k tomu nutné srovnání míry přínosů a ztrát, které tyto změny přinášejí. Ovšem jedno je nezpochybnitelné – fanatismus v jakékoliv podobě je prostě nepřijatelný.
Tento bod výzvy jsem dlouho odkládala, měla jsem z něho docela obavy. Po dlouhém vybírání jsem zvolila Purpurový ibišek a byla jsem mile překvapena. Kniha mě zaujala hned od začátku. Nenásilnou formou jsem se seznámila s jinou kulturou tradicemi i zvláštním pojetím náboženství. Udivilo mě, jak se Kambilin otec, navenek bohabojný a velmi štědrý muž, chová krutě ke své ženě a dětem, které určitě velmi miloval,a jak byl schopen poškodit jejich vývoj. Naštěstí měli tetu Ifeomu, vzdělanou volnomyšlenkářskou a velmi silnou ženu, která ovlivní jejich další vývoj a pomůže, především Kambile, zbavit se strachu a naučit se vyjadřovat své myšlenky. Velmi ji také ovlivnil otec Amado, který ji naučil, že i k pravé víře se dá přistupovat jiným způsobem. Za mě mohu doporučit.
Knihu jsem objevil díky čtecí výzvě. Autorka v něm popisuje reálie života rodiny ve vyšších kruzích nigerijské společnosti.
Je naprosto smutné, že se autorům ze "zemí třetího světa" nedává vůbec prostor na literárním poli. Přitom jsou to právě jejich díla, ze kterých by si společnost měla brát ponaučení a snahu změnit něco, co je mnohými přehlížené.
Knihu jsem si záměrně vybrala kvůli ČV, ale padla mi do období, kdy se mi nějak nechtělo číst všeobecně, nechala jsem jí týden uležet, ale i tak jsem se nemohla začít. Podle mě to je tím, že jako Evropan neznající historii Nigérie to pro mě nemá takovou hloubku. .Tak v půlce jsem si přečetla něco o Nigerii a hned to bylo o trochu lepší.
Kniha byla vlastně docela smutná; osudy mladých lidí, kteří bojují sami v sobě s tím, co jim předkládá otec, jak by měl vypadat život a jak si ho představují oni nebo jejich okolí.
Pokud bude letos příležitost, zkusím si do této ČV najít ještě jinou knihu, abych nesoudila africké spisovatele podle jedné knihy.
K této knize jsem se dostal díky své ženě a taky díky tématu čtenářské výzvy (kniha od afrického autora) a musím říct že tohle teda bylo fakt něco. Fascinoval mě ten totálně cizokrajný svět v Nigérii, byl jsem naprosto zděšený z myšlení a chování despotického a brutálně krutého otce - toho co dělal svým dětem, své manželce, jak přemýšlel o svém otci a setře a vše to halil do oblaku zbožnosti, vše si vykládal tak, že to po něm vyžaduje jeho víra a Bůh. Něco takového absolutně nepobírám, ale jsem přesvědčen, že podobných diktátorů bude všude dost. Úžasná byla postava tety a její rodina, to jakým způsobem se chovala k svému otci, k dětem a také Kimbale a Jajovi. Tahle žena byla opravdu člověk s velmi širokým srdcem.
Byla to moc dobrá kniha, ikdyž některé pasáže byly opravdu jen pro otrlé, ale rozhodně doporučuji přečíst.
Moje volba do čtenářské výzvy 2022 - kniha afrického autora. Četla jsem jedním dechem... co jsem při čtení zažila je směsice nadšení (popis exotické, vzdálené země) a zděšení či znechucení (otec a jeho výchovné praktiky, jeho extrémní zbožnost bez kouska srdce a současně i přístup matky....to její " vezmi si paralen" po scéně v koupelně jsem musela normálně vydýchat). Bavilo mě vyhledávat si, jak vypadají tradiční nigerijska jídla (internet je v tom kouzelný, člověk narazí i na video návody jak uvařit třeba polévku ofe nsala). Šokoval mě diskrétní přístup lékařů, příbuzných, duchovních vlastně celé společnosti k domácímu násilí
Do čtení jsem se musela nutit, otec mi byl vysloveně protivný. Nenadchlo mě to, kniha půjde dál.
Strhující příběh o osvobozování se. Vhled do kultury a způsobu života více či méně přizpůsobených Igbů a jejich potomků; na příběhu dospívající dívky Kambili příběh Nigérie jako místa ostrých kontrastů: původní "ortodoxní" Igbové kontra ti, co se přizpůsobili moderní, "anglicky mluvící" době, ti, kteří si to umějí zařídit kontra ti, co zoufale tančí tak rychle, jak dokážou, křesťané kontra tradicionalisté, střední třída kontra spodina, ti, co vyjí s vlky ve vojenské vládě kontra svobodymilovní intelektuálové... Do toho otec psychopat a lidumil zároveň, ženské probouzení, pronásledování režimem, smrt .. Parádní čtení.
Štítky knihy
prvotina rodina dospívání domácí násilí svoboda Nigérie nigerijská literatura
Autorovy další knížky
| 2017 |  Amerikána |
| 2008 | Půl žlutého slunce |
| 2020 | Purpurový ibišek |
| 2018 | Feminismus je pro každého |
| 2018 | Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních |
Díky letošní výzvě jsem se do ní pustila a jsem za to moc ráda. Je to velmi silný a lidský příběh. Je vidět, že v podstatě nezáleží na tom, odkud člověk pochází, starosti, trápení, vztahy, láska i dospívání jsou všude stejné, stejně tak jako politika, politici a korupce. O to zajímavější je si přečíst i tento syrový, nepřikrášlený popis Nigérie velmi nedávné minulosti. Skvělé je časté používání jazyka Igbo, které vás na ta místa přímo vtáhne. Je to knížka plná emocí a tak trochu proti lidskosti. Holt, lidi sou lidi!