Pygmalión
George Bernard Shaw
https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95540/pygmalion-95540.png
4
1989
1989
Pygmalion (1912) je pravděpodobně nejslavnější komedie anglického dramatika irského původu Georga Bernarda Shawa, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1925. Tato satira představy společenských tříd byla hrána nejprve roku 1913 ve Vídni, v Berlíně a v Praze, tiskem vyšla roku 1915. Když byla uvedena roku 1914 v Londýně, šokovala tehdejší diváky šťavnatým zaklením bloody arse z úst hlavní hrdinky (doslova zatracená prdel), dosud na anglickém jevišti neslýchaným. Vydání k příležitosti uvedení hry v Národním divadle. Obsahuje i biografii autora.... celý text
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2005 , Národní divadlo (Praha)Originální název:
Pygmalion
více info...
Přidat komentář
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek z povinné četby. Přečíst jsem si ji chtěla už kdysi, ale dokopal mě k tomu až muzikál My Fair Lady, který jsem měla šanci zhlédnout v MdB.
I přes to, že jsem přesně věděla, jak kniha probíhá, z divadla jsem přesně znala scény i konec knihy (na ti pozor! My Fair Lady opravdu neskončí stejně jako její knižní předloha), mě čtení náramně bavilo. Obecně řečeno si dramata velice užívám - jsou krátká, avšak velmi výstižná. V každé replice je vyjádřeno víc, než u mnoha knih na desítkách stran. Přitom myšlenka celého díla je mi jako ženě obzvlášť příjemná číst. Sledovat silný rozvoj emancipace prostinké holčičky v ženu je zásadní. Je nutné si ale uvědomit, že to v co se Líza Doolittlová promění nemůže Henry Higgins, ale ona sama - její píle a schopnosti. Důležitá je za mne ale také kritická funkce autora vůči pokrytectví, měšťanství a povrchní společnosti.
Prostě a jednoduše velmi silné dílo, které doporučuji opravdu každému jednou přečíst. Přitom vám zabere maximálně jedno odpoledne.
Po dlouhé dobe jsem se rozhodla číst scénář k divadelní hře, který se čte úplně jinak než běžné knihy. Kniha se lehce četla a rychle ubíhala, měla jsem vydání s doslovem, který byl moc zajímavý. Dále se mi moc libilo vykreslení postavy Lízy, která se během svého pobytu u pana Higginsem změní k nepoznání, ale stále je ta Líza kterou známe od začátku. Rozhodně doporučuji.
Moje úplně první setkání s touto hrou bylo už v dětství prostřednictvím filmového muzikálu My fair Lady s Audrey Hepburn. V rámci povinné četby na střední škole jsem pak četla scénář této hry. Nedávno jsem se k titulu znovu vrátila a oživila si jej. A zase mě nezklamal. Hra je vtipná a dobře se čte. Přestože hlavním motivem je oslava jazyka a spisovné mluvy, charaktery postav jsou také velice dobře vykreslené. Lízino rozčarování, když splnila svůj úkol a profesor jí upřel jakékoliv zásluhy, bylo naprosto pochopitelné. A stejně tak její dilema, kam teď vlastně zapadne a co si má počít dál se svým životem.
Jenže v původním scénáři nechal autor tak trochu otevřený konec, aby si divák sám zvolil, jak to s protagonisty dopadne. A možností je několik. Ale já bych se v duchu své povahy přikláněla k tomu zakončení, které nám zprostředkovává My fair Lady.
2021/4
Přečteno v rámci povinné četby, ale rozhodně nelituji. :) Pygmalión je skvělá klasika, dobře se čte. Ještě lépe se sleduje ve formě My Fair Lady. Zápletka dobrá, postavy zajímavé... Rozhodně můžu doporučit.
Kupodivu se mi tato edice knih = divadelních her, čte dobře.
Ani nevím proč, jsem sáhla po té nejznámější - Pygmalion. Před očima mi při čtení běžela My fair lady. Hlavně, jak se do úmoru Líza učila správně vyslovovat : The rain in Spain stays mainly in the plain.
Možná, že toto filmové zpracování je známější než původní knižní předloha.
Na tom má největší zásluhu skvělá Aundrey Hepburn, která všechny ostatní herce po právu zastiňuje.
Mně osobně se v tomto provedení nelíbil profesor Higgins.
Pygmalion je o kráse čistoty rodného jazyka.
To je její hlavní motiv.
Dále se jemně dotýká úcty člověka k člověku.
Kdy jakékoli snahy o “ zkvalitnění” nebo “ polidštění” svébytné osobnosti většinou končí fiaskem.
Každý má právo být sám sebou, hrát život s těmi kartami, které mu byly rozdány a ve své přirozené podobě se většinou cítí nejšťastnější.
Životní štěstí se nedá pojistit inteligencí, správnou mluvou ani sociálním postavením.
V tom mi Pygmalion trosku připomíná Růže pro Algernon.
(SPOILER)
Drama, do nějž se čtenář ponoří velice jednoduše a snadně. Líza mi svým jednáním a chováním ihned přirostla k srdci. Ten přerod z obyčejné květinářky do hotové dámy byl naprosto bláhový. Higgins si jej do jisté míry neuvědomoval, možná nepřipouštěl.
Až na konci příběhu, kdy se Líza rozhodla, že se k Higginsovi již nevrátí, mu konečně došlo, že jeho zamýšlená proměna byla provedena. Tak precizně a dokonale, že s tím ani on sám nepočítal. Třeba také přišel i na to, že Líza je svobodnou lidskou bytost , ne experimentem.
Pěkné drama.
Je to krásné drama, já v něm cítím kapku feminismu, což se mi líbí :) Líza je chytrá dívka, která když chce, dokáže se sebou zázraky. Doporučuji k maturitě, já ji mám v seznamu a nelituji.
Jakožto žena, která vyrůstala na romantické nebo červené knihovně jsem byla velice příjemně překvapena. Konečně jsem při prohledávání rodinné knihovny narazila na kousek, který okamžitě našel místo v mém srdíčku. Nejvíce jsem se v díle zamilovala do rozvíjejícího vztahu mezi Lízou, Higginsem a Pickeringem. Typický příklad platonické lásky. Mé milované, ale v mém okruhu četby velice postrádané. Čtení všech strastí a slatí hlavní trojice vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Hlavně proto, že si nemusíte děj jen představovat, když máte po ruce překrásně zpracovaný film. Doporučuji proto poznat Pygmailon z více než jednoho uměleckého stylu. Ale i samotná kniha je velmi krásný zážitek.
Knížka nebyla špatná, ale možná jsem čekala, že to bude vtipnější. Nejlepší část podle mě byla, když se Líza postavila Higginsovi.
Ve své společensko-kritické konverzační veselohře Shaw, skvostný archetyp naštvaného Ira, s úspěchem tepe do všech sociálních vrstev od smetánky po proletáře Tottenhamské ulice, ale k nerovnosti se vyjadřuje z hlediska možnosti přechodu z jedné vrstvy do druhé, a tím se dotýká svízelných témat jako determinace člověka, stálost jeho místa ve společnosti, určující faktor prostředí... jak to vyjádřil pan Doolittle: "Máte na vybranou mezi Schýlou chudobince a Charibdou měšťácký třídy". Přes svoje ambice vyjádřit se k podobným otázkám se hra nesnižuje k přílišné didaktičnosti (na rozdíl od, jak jsem vyrozuměl nikoliv z vlastní zkušenosti, Shawových méně populárních dramat - co čekat od člověka, který tvrdí, že umění musí být didaktické – jistě, jako každá forma komunikace by i ono mělo obohacovat a rozšiřovat obzor, ale pokud se snaží vychovávat a poučovat, jako umění selhává) stejně tak jako nesklouzává k schematičnosti – postavy jsou plnokrevné a uvěřitelné, i když lehce stylizované, asi jako u Wilda, srší slovním vtipem, místy geniálním (oslovení "kedlubnový chráste!" si vypůjčuji pro osobní potřebu), ale tahle legrace má svoje poselství, spíše moralizující: "LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mě udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel."
Čtenáři a mnohému divadelnímu režisérovi musí četbu znepříjemňovat Shaw, tak trochu težěo se vyrovnávající s útvarem divadelní hry a jeho limity. Scénické poznámky jsou bezprecedentně (ale co já vím) rozsáhlé a tento prostor vyplňují jména malířů z jonesovské partie Grosvenor Gallerie, jejichž oleje má v bytě paní Higginsová, v bytě zařízeném dle vkusu Morrise a Berne Jonese, s jedinou krajinkou od Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Et cetera. Ovšem nejpamátnější je jedna z mnoha poznámek vykreslujících rozpoložení postav, které zřejmě není patrné z jejich slov. Tato poznámka se týká Lízy, vedoucí spor s Highinsem: "saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku". Měl jsem příležitost porovnat, a skutečně ani v angličtině nezní věta o nic lépe. Ambivalentní pocity (resp. nektar) ve mě vyvolává autorův doslov. Plně souhlasím s tím, že případný sňatek Highinse s Lízou je zcela očividně nelogický, nepravděpodobný a narušuje vyznění hry, a není vinou Shawa, že jím byla poskvrněna leckterá inscenace a adaptace – Shaw přirozeně protestuje, jenže protest mohl být vyjádřen v novinách, v právním dokumentu, snad i krátkou zmínkou v samotném díle, ale nezdá se mi přijatelných 15 stránek líčení dalších osudů postav, vyfabulovaných ze závěru hry, ale s dějem již nesouvisející. Takovýto text nijak nezapadá do dramatického konceptu a navíc je podkopáván tvrzením pisatele, že to, co se v něm píše, bylo vykresleno již v samotné hře jako nevyhnutelný a jediný přirozený vývoj událostí – je-li třeba toto napsat, není tomu tak.
(SPOILER) drama, které ukazuje stinnou stránku společnosti, zesměšňuje ji, přesto kritizuje i tu ''smetánku''. Líza mi padla do oka, chytrá a nedoceněná dívka s perfektním sluchem, která vpadla do spáru Henrymu Higginsovi, arogantnímu starému mládenci, který si potřebuje všude dokázat, jaký je fonetik. Pěkný příběh, líbilo se mi i originální zakončení, že i když se mohly nějaký ty Henryho city k Líze poznat, stejně tak jako od Freddyho, nebyla kniha zakončena ohraným- a žili spolu šťastně až navěky.
Drama si pohrává s velmi zajímavou myšlenkou. Předělat někoho k obrazu svému, nechat ho přičichnout k lepšímu životu a pak jej vrátit tam, odkud přišel. Je takový návrat možný? Není to kruté?
Na knize mě ale více bavil jazyk. Ta rozmanitost slov, ukázka toho, jak se jedna věta dá říct tolika jinými způsoby. Každá postava měla osobitý způsob vyjadřování a výslovnost. Místy mi ale připadalo, že překladatel se až křečovitě držel originálu. Ten jsem sice nečetla, ale vynechávání slabik uprostřed slov mi více připomíná angličtinu než češtinu, u češtiny by mi připadalo přirozenější vynechání první slabiky. Ovšem to je jen můj názor. V každém případě překladateli všechna čest.
Na druhé straně mě mrzí, že se ve vydání z r. 2007 objevuje tolik zbytečných chyb a překlepů, zejména v interpunkci a v psaní háčků a čárek.
Autor měl také dost požadavků na vzhled postav, na rozmístění rekvizit, ale hlavně na množství rekvizit, které se často měnily i během jednoho dějství. Na tom samozřejmě není nic zvláštního, ale jeho představy byly tak živé a náročné, že jsem nechápala, proč z toho neudělal radši román. Některé jeho požadavky mi připadaly těžko proveditelné. Ve filmu by s některými věcmi nebyl problém, ale v divadle?
Více prostoru mohlo být věnováno tomu, jak se Líza učí mluvit. Možná by to mohla být nuda, ale věřím, že by to bylo pro děj o něco přínosnější než nekonečné loučení Eynsford-Hillových a Higginsových...
Jako celek se mi drama líbilo. Ne tolik jako Čapkovy hry, ale i tak jsem si knihu užila.
Moje nejoblíbenější četba k maturitě. Když půjdete do divadla, tak to bude ještě lepší.
Vybrala jsem si knihu k maturitě a musím uznat, že to byla dobrá volba. Krásně se o ní mluví, není dlouhá, lehká na pochopení. Rozumí, že nebude bavit každého, ale velmi doporučuji právě jako povinnou četbu.
Pygmalion je klasika. Nejdříve jsem tedy viděla muzikál, až teď díky čtenářské výzvě jsem si drama i přečetla. Nebavilo mě tolik jako třeba Čarodějky ze Salemu, ale bylo fajn.
Drama mě velmi zaujalo, zejména odlišné vnímání pánů na květinářku. Podle mě se Líza rychle naučila novému vyjadřování a ani jsem se jí nedivila, když si konečně vybila vztek na pana Higginse, za to, co jí udělal. Dílo bylo krátké, po jazykové stránce dobře čitelné, určitě si ho za pár let přečtu znovu.
Štítky knihy
láska zfilmováno divadelní hry chudoba, bída vývojová psychologie rozhlasové zpracování hláskování, fonetika
Autorovy další knížky
| 2007 |  Pygmalión |
| 1956 | Svatá Jana |
| 2012 |  Pygmalion / Pygmalion (dvojjazyčná kniha) |
| 1973 | Nebeský fotbal a jiné povídky |
| 1979 | Divadelní moudrost G.B. Shawa |
Moje první přečtená knížka roku 2023.
Bohužel musím říct, že mě knížka zklamala.
Když jsme knížku probírali ve škole, tak mě zaujala svým příběhem. Knížku jsem začal číst a musím říct, že mě ze začátku celkem bavila, ale postupem čtení jsem se začala nudit. Děj mi přišel zdlouhavý a trochu nudný. Některé ty promluvy postav bych upravila tak, aby byly kratší. protože některé byly moc dlouhé a vůbec mě nebavily.
Postavy byly průměrné, k žádné jsem si nevytvořila extra velký vztah, byly takové nijaké. Co se týče stylu psaní autora tak se kniha četla velmi dobře, autor píše dobře a z textem jsem neměla žádný problém.
Pokud váháte zda si knížku přečíst, tak si ji přečtěte a vytvořte si názor sami.