Pygmalion (sběratelská edice)
George Bernard Shaw
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/519261/bmid_pygmalion-sberatelska-edice-6DL-519261.jpeg
4
2035
2035
Profesor se vsadí s přítelem, že naučí mladou květinářku vybrané mluvě a chování, takže ji za pár měsíců nikdo nerozezná od rozené vévodkyně. Příběh Shawovy hry, v níž cítíme lehounkou ozvěnu pohádky o Popelce, je tedy velmi jednoduchý, a ona přitom oplývá mimořádně laskavými půvaby, vyniká nezaměnitelně britským, břitkým smyslem pro humor – při čtení máme pocit, jako by Shaw touto hrou z valné části britský vtip sám vynalezl. Jedna věta za druhou nás naplňuje radostně vzrušeným očekáváním příštího děje. A postavy jsou skuteční, živoucí Angličané. Jak komplikovaná je pavučina lidských vztahů a jak osvěžující je jejich podoba, když aktéři pocházejí z různých vrstev společnosti! Eliza má nadání a touhu pochopit víc – a navzdory mládí ví, že každou změnou nejen získáváme, ale i ztrácíme. Přespříliš se přizpůsobit tlaku okolí znamená ztratit svoji osobitost, ztratit to nejcennější – sám sebe. Takže není zas tolik překvapivé, že člověk s lepšími způsoby nakonec není profesor Higgins. Ten se však nejvíc dozví: Že nikdo nemá právo na život toho druhého, že nikoho nikdy nelze plně vlastnit. Jakoby navzdory této pravdě hra naznačuje šťastný konec... Shaw je jediný autor, který byl oceněn jak Nobelovou cenou, tak Oscarem – za film natočený právě podle jeho hry.... celý text
Přidat komentář
Jedna kniha z mého seznamu povinné četby na maturitu. Byla jsem velmi pozitivně překvapená, čtivá, jednoduchý děj a přitom dost k zamyšlení. Za pár hodin přečtená, takový milý nemilý příběh, doporučuji. :)
Po dlouhé době jsem konečně narazil na dílo, které se samo dobře čte. Poukazuje na různé vrstvy společnosti dané doby a na její fungování. Je zajímavé, jak jsou obsažené vlastnosti těchto vrstev vidět i dnes.To vše s dobrou dávkou komiky. Doporučuji všem, kteří hledají knihu s mnohými zápletkami a komediálními prvky využitelnou k maturitě.
Jedno z mých úplně nejoblíbenějších dramat mi tu prostě nesmělo chybět.
Pygmalion je výborným příkladem toho, že se dá spojit vážné téma s komedií. Protože z jedné strany opravdu dostanete podrobný náhled do sociálních problémů a z druhé se nepřestanete smát. Zní to trochu kostrbatě, ale opravdu to tak je.
Jak Higgins, tak Líza si i za tak poměrně krátkou dobu projdou viditelným vývoj, možná k horšímu, možná k lepšímu. To budete muset posoudit sami.
Za zmínku ještě rozhodně stojí muzikál My Fair Lady. Opět se jedná o výborné dílo, které z Pygmalionu vychází, a ještě ho vylepšuje.
Pokud chcete nádherný a humorný příběh, u kterého si můžete zapřemýšlet nad sociálními dilematy, ale pouze pokud budete chtít, na jeden večer, tak neváhejte. Určitě budete spokojení.
(SPOILER) Četla jsem to jako povinnou četbu a očekávala jsem hodně. Bohužel jsem byla ale zklamaná. Na začátku jsem se nemohla odtrhnout a konec jsem dočetla už jenom proto, že jsem musela. Děj se táhl, obsah bych přeříkala v pár větách, ale zase se mi moc líbí uvědomění, že ženy toho nechtějí moc, jenom uznání a pochvalu, když se něco povede.
Moje první přečtená knížka roku 2023.
Bohužel musím říct, že mě knížka zklamala.
Když jsme knížku probírali ve škole, tak mě zaujala svým příběhem. Knížku jsem začal číst a musím říct, že mě ze začátku celkem bavila, ale postupem čtení jsem se začala nudit. Děj mi přišel zdlouhavý a trochu nudný. Některé ty promluvy postav bych upravila tak, aby byly kratší. protože některé byly moc dlouhé a vůbec mě nebavily.
Postavy byly průměrné, k žádné jsem si nevytvořila extra velký vztah, byly takové nijaké. Co se týče stylu psaní autora tak se kniha četla velmi dobře, autor píše dobře a z textem jsem neměla žádný problém.
Pokud váháte zda si knížku přečíst, tak si ji přečtěte a vytvořte si názor sami.
Jedna z mých nejoblíbenějších knížek z povinné četby. Přečíst jsem si ji chtěla už kdysi, ale dokopal mě k tomu až muzikál My Fair Lady, který jsem měla šanci zhlédnout v MdB.
I přes to, že jsem přesně věděla, jak kniha probíhá, z divadla jsem přesně znala scény i konec knihy (na ti pozor! My Fair Lady opravdu neskončí stejně jako její knižní předloha), mě čtení náramně bavilo. Obecně řečeno si dramata velice užívám - jsou krátká, avšak velmi výstižná. V každé replice je vyjádřeno víc, než u mnoha knih na desítkách stran. Přitom myšlenka celého díla je mi jako ženě obzvlášť příjemná číst. Sledovat silný rozvoj emancipace prostinké holčičky v ženu je zásadní. Je nutné si ale uvědomit, že to v co se Líza Doolittlová promění nemůže Henry Higgins, ale ona sama - její píle a schopnosti. Důležitá je za mne ale také kritická funkce autora vůči pokrytectví, měšťanství a povrchní společnosti.
Prostě a jednoduše velmi silné dílo, které doporučuji opravdu každému jednou přečíst. Přitom vám zabere maximálně jedno odpoledne.
Po dlouhé dobe jsem se rozhodla číst scénář k divadelní hře, který se čte úplně jinak než běžné knihy. Kniha se lehce četla a rychle ubíhala, měla jsem vydání s doslovem, který byl moc zajímavý. Dále se mi moc libilo vykreslení postavy Lízy, která se během svého pobytu u pana Higginsem změní k nepoznání, ale stále je ta Líza kterou známe od začátku. Rozhodně doporučuji.
Moje úplně první setkání s touto hrou bylo už v dětství prostřednictvím filmového muzikálu My fair Lady s Audrey Hepburn. V rámci povinné četby na střední škole jsem pak četla scénář této hry. Nedávno jsem se k titulu znovu vrátila a oživila si jej. A zase mě nezklamal. Hra je vtipná a dobře se čte. Přestože hlavním motivem je oslava jazyka a spisovné mluvy, charaktery postav jsou také velice dobře vykreslené. Lízino rozčarování, když splnila svůj úkol a profesor jí upřel jakékoliv zásluhy, bylo naprosto pochopitelné. A stejně tak její dilema, kam teď vlastně zapadne a co si má počít dál se svým životem.
Jenže v původním scénáři nechal autor tak trochu otevřený konec, aby si divák sám zvolil, jak to s protagonisty dopadne. A možností je několik. Ale já bych se v duchu své povahy přikláněla k tomu zakončení, které nám zprostředkovává My fair Lady.
2021/4
Přečteno v rámci povinné četby, ale rozhodně nelituji. :) Pygmalión je skvělá klasika, dobře se čte. Ještě lépe se sleduje ve formě My Fair Lady. Zápletka dobrá, postavy zajímavé... Rozhodně můžu doporučit.
Kupodivu se mi tato edice knih = divadelních her, čte dobře.
Ani nevím proč, jsem sáhla po té nejznámější - Pygmalion. Před očima mi při čtení běžela My fair lady. Hlavně, jak se do úmoru Líza učila správně vyslovovat : The rain in Spain stays mainly in the plain.
Možná, že toto filmové zpracování je známější než původní knižní předloha.
Na tom má největší zásluhu skvělá Aundrey Hepburn, která všechny ostatní herce po právu zastiňuje.
Mně osobně se v tomto provedení nelíbil profesor Higgins.
Pygmalion je o kráse čistoty rodného jazyka.
To je její hlavní motiv.
Dále se jemně dotýká úcty člověka k člověku.
Kdy jakékoli snahy o “ zkvalitnění” nebo “ polidštění” svébytné osobnosti většinou končí fiaskem.
Každý má právo být sám sebou, hrát život s těmi kartami, které mu byly rozdány a ve své přirozené podobě se většinou cítí nejšťastnější.
Životní štěstí se nedá pojistit inteligencí, správnou mluvou ani sociálním postavením.
V tom mi Pygmalion trosku připomíná Růže pro Algernon.
(SPOILER)
Drama, do nějž se čtenář ponoří velice jednoduše a snadně. Líza mi svým jednáním a chováním ihned přirostla k srdci. Ten přerod z obyčejné květinářky do hotové dámy byl naprosto bláhový. Higgins si jej do jisté míry neuvědomoval, možná nepřipouštěl.
Až na konci příběhu, kdy se Líza rozhodla, že se k Higginsovi již nevrátí, mu konečně došlo, že jeho zamýšlená proměna byla provedena. Tak precizně a dokonale, že s tím ani on sám nepočítal. Třeba také přišel i na to, že Líza je svobodnou lidskou bytost , ne experimentem.
Pěkné drama.
Je to krásné drama, já v něm cítím kapku feminismu, což se mi líbí :) Líza je chytrá dívka, která když chce, dokáže se sebou zázraky. Doporučuji k maturitě, já ji mám v seznamu a nelituji.
Jakožto žena, která vyrůstala na romantické nebo červené knihovně jsem byla velice příjemně překvapena. Konečně jsem při prohledávání rodinné knihovny narazila na kousek, který okamžitě našel místo v mém srdíčku. Nejvíce jsem se v díle zamilovala do rozvíjejícího vztahu mezi Lízou, Higginsem a Pickeringem. Typický příklad platonické lásky. Mé milované, ale v mém okruhu četby velice postrádané. Čtení všech strastí a slatí hlavní trojice vám pokaždé vykouzlí úsměv na tváři. Hlavně proto, že si nemusíte děj jen představovat, když máte po ruce překrásně zpracovaný film. Doporučuji proto poznat Pygmailon z více než jednoho uměleckého stylu. Ale i samotná kniha je velmi krásný zážitek.
Knížka nebyla špatná, ale možná jsem čekala, že to bude vtipnější. Nejlepší část podle mě byla, když se Líza postavila Higginsovi.
Ve své společensko-kritické konverzační veselohře Shaw, skvostný archetyp naštvaného Ira, s úspěchem tepe do všech sociálních vrstev od smetánky po proletáře Tottenhamské ulice, ale k nerovnosti se vyjadřuje z hlediska možnosti přechodu z jedné vrstvy do druhé, a tím se dotýká svízelných témat jako determinace člověka, stálost jeho místa ve společnosti, určující faktor prostředí... jak to vyjádřil pan Doolittle: "Máte na vybranou mezi Schýlou chudobince a Charibdou měšťácký třídy". Přes svoje ambice vyjádřit se k podobným otázkám se hra nesnižuje k přílišné didaktičnosti (na rozdíl od, jak jsem vyrozuměl nikoliv z vlastní zkušenosti, Shawových méně populárních dramat - co čekat od člověka, který tvrdí, že umění musí být didaktické – jistě, jako každá forma komunikace by i ono mělo obohacovat a rozšiřovat obzor, ale pokud se snaží vychovávat a poučovat, jako umění selhává) stejně tak jako nesklouzává k schematičnosti – postavy jsou plnokrevné a uvěřitelné, i když lehce stylizované, asi jako u Wilda, srší slovním vtipem, místy geniálním (oslovení "kedlubnový chráste!" si vypůjčuji pro osobní potřebu), ale tahle legrace má svoje poselství, spíše moralizující: "LÍZA: Prodávala jsem kytky. Neprodávala jsem sebe. Vy jste ze mě udělal dámu – takže nic jiného prodávat nesmím. Měl jste mě nechat tam, kde jste mě našel."
Čtenáři a mnohému divadelnímu režisérovi musí četbu znepříjemňovat Shaw, tak trochu težěo se vyrovnávající s útvarem divadelní hry a jeho limity. Scénické poznámky jsou bezprecedentně (ale co já vím) rozsáhlé a tento prostor vyplňují jména malířů z jonesovské partie Grosvenor Gallerie, jejichž oleje má v bytě paní Higginsová, v bytě zařízeném dle vkusu Morrise a Berne Jonese, s jedinou krajinkou od Cecila Lawsona, rubensovské velikosti. Et cetera. Ovšem nejpamátnější je jedna z mnoha poznámek vykreslujících rozpoložení postav, které zřejmě není patrné z jejich slov. Tato poznámka se týká Lízy, vedoucí spor s Highinsem: "saje jeho pocity jako nektar a dopaluje ho dál, aby dostala větší dávku". Měl jsem příležitost porovnat, a skutečně ani v angličtině nezní věta o nic lépe. Ambivalentní pocity (resp. nektar) ve mě vyvolává autorův doslov. Plně souhlasím s tím, že případný sňatek Highinse s Lízou je zcela očividně nelogický, nepravděpodobný a narušuje vyznění hry, a není vinou Shawa, že jím byla poskvrněna leckterá inscenace a adaptace – Shaw přirozeně protestuje, jenže protest mohl být vyjádřen v novinách, v právním dokumentu, snad i krátkou zmínkou v samotném díle, ale nezdá se mi přijatelných 15 stránek líčení dalších osudů postav, vyfabulovaných ze závěru hry, ale s dějem již nesouvisející. Takovýto text nijak nezapadá do dramatického konceptu a navíc je podkopáván tvrzením pisatele, že to, co se v něm píše, bylo vykresleno již v samotné hře jako nevyhnutelný a jediný přirozený vývoj událostí – je-li třeba toto napsat, není tomu tak.
(SPOILER) drama, které ukazuje stinnou stránku společnosti, zesměšňuje ji, přesto kritizuje i tu ''smetánku''. Líza mi padla do oka, chytrá a nedoceněná dívka s perfektním sluchem, která vpadla do spáru Henrymu Higginsovi, arogantnímu starému mládenci, který si potřebuje všude dokázat, jaký je fonetik. Pěkný příběh, líbilo se mi i originální zakončení, že i když se mohly nějaký ty Henryho city k Líze poznat, stejně tak jako od Freddyho, nebyla kniha zakončena ohraným- a žili spolu šťastně až navěky.
Štítky knihy
láska zfilmováno divadelní hry chudoba, bída vývojová psychologie rozhlasové zpracování dramata lidskost, lidství hláskování, fonetika klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2007 |  Pygmalión |
| 1956 | Svatá Jana |
| 2012 |  Pygmalion / Pygmalion (dvojjazyčná kniha) |
| 1973 | Nebeský fotbal a jiné povídky |
| 1979 | Divadelní moudrost G.B. Shawa |
Tahle divadelní hra byla stejně dobrá, jako stejnojmenné představení v Divadle na Vinohradech. Ze začátku jsem se dost lekla té mluvy, protože to se fakt děsně četlo, i když chápu, že k příběhu to patří. Potom se ale styl zápisu změnil a já už si to mohla celé užít. Líza a hlavně to, jaký posun udělala jsem si zamilovala a bavilo mě celý průběh proměny sledovat. V knížce máme navíc na konci více prostoru k tomu vědět, co bylo potom, co se z Lízy stala urozená dáma. Za to jsem byla moc ráda, měla jsem díky tomu hezký, ucelený obrázek. Navíc oceňuji na úplném konci informace o autorovi, jeho tvorbě a takové shrnutí celé knihy. Tohle bylo sice trochu delší než jsem u dramat zvyklá, ale stejně to bylo moc fajn.