Rady zkušeného ďábla
C. S. Lewis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233825/bmid_rady-zkuseneho-dabla-233825.jpg
5
616
616
Lewisovu nejúspěšnější knihu není třeba obšírněji představovat: jde snad o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou příběhu je zkušený ďábelník, který formou dopisů a instrukcí radí elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví, zákonictví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do depresí, skepse a pochybnosti. Rady zkušeného ďábla jsou nejenom vtipným čtením, nýbrž nám umožní nahlédnout více do zákulisí duchovního světa...... celý text
Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2014 , Návrat domůOriginální název:
The Screwtape Letters, 1942
více info...
Přidat komentář
Z dopisů mladého pokušitele mě skutečně až mrazí. Při čtení této knihy mi opravdu docházelo, že věci tam popsané se dějí i v mém životě. Opravdu skvělá kniha! Byla jsem ráda i za to, že při čtení musí člověk trochu víc přemýšlet nad tím, co čte. :)
Nadčasová kniha..nevím,jak moc je o křesťanství ať už pro,nebo proti..podle mě je to hodně o lidské přirozenosti.. Někomu pohled do zrcadla řekne,co je dobře a co špatně.. a někdo pohled do zrcadla nemá rád
Většina lidí tuhle knížku odsoudí, protože je na ně jednoduše náročná. Není to klasická spotřebitelská kniha. Je tam mnoho témat, nad který se křesťané (i když nechápu proč) vyhýbají. Tato kniha by nás právě měla nakopnout k tomu se o ta témata zajímat a začít žít zase o něco lépe.
"Někteří lidé mi složili nezaslouženou poklonu, když si mysleli, že Rady zkušeného ďábla jsou výsledkem mého dlouholetého studia teologie. Nenapadlo je, že existuje ještě jeden stejně spolehlivý způsob, jak se poučit o pokušení - mé vlastní srdce." (C. S. Lewis)
"Poprvé za celou svou kariéru jsi ochutnal to víno, které je naší odměnou za všechnu námahu - muka a chaos lidské duše - a ono Ti stouplo do hlavy" ...
... tak tohle bylo celkem nečekané setkání s pokušením :-) ... Zmarchorb je zkušený pokušitel, a každého, kdo se mu dostane do drápů, čeká těžký boj ... proto, než začnete číst, nezapomeňte, že ďábel je lhář! ... a do karet mu hraje spousta výhod, jako třeba, že díky vývoji, který jsme my, lidé, zahájili před mnoha sty lety, nedokážeme už věřit něčemu nezvyklému, nevěříme už ani na ďábly, a on ví, že je to jeho velká výhoda, stačí, aby nám tihle pekelní pokušitelé stále pořád dokola opakovali, že všechno, co se kolem nás děje je všední záležitost, a že je to tak fajn, a jsme jejich, ... oni totiž mají největší strach z toho, aby se nám nepodařilo probudit náš rozum, nevšední lidský rozum je dokonale mate, a nemohou si pak být jistí, jak to všechno skončí ... a tak našeptávají a svádí ... velikánskou hromadou smyslových zážitků, které se na nás valí ze všech stran a jejichž jediným úkolem je, naučit nás zapomenout ... používat vlastní rozum :-) ... poslední dobou, když se tak dívám kolem sebe, připadá mi, že je to pro Zmarchroba a jeho kumpány minimálně 1:0 ...
... přesto jsem stále optimistka ... a tohle mě trochu uklidňuje :-) „At budeš dělat cokoli, v duši Tvého pacienta bude vždycky trocha zloby i trocha dobroty.“
... tak snad ten věčný boj dobra a zla ještě není u konce :-) ... na své straně máme totiž mocného spojence, který nás, lidské „obojživelníky“ (to divné spojení duše a těla) nepochopitelně miluje, a který nám stále dokola odpouští naše selhání :-).
Doporučuji, a možná teď je zrovna vhodná doba, na chvíli se zastavit a vzpomenout si ... příběh, který máte před sebou Vám může být pomocníkem, zavede Vás do skrytých zákoutí duše ... a pak velice jasně a srozumitelně ukáže na ty slabé, ale i silné stránky člověka :-).
Mám rád koprovou omáčku a vím, že spoustu lidí ji rádo nemá. Já zas nemám rád růžičkovou kapustu. Tato knížka je výborná, i když občas je v ní kopr s kapustou.
Nepopírám, že kniha (spíš knížka) byla napsána v originálním duchu a našly se v ní zajímavé myšlenky, ale měla jsem velký problém se začíst a zabavit se. Moc mě neohromila. Sto lidí, sto chutí...
Múdre myšlienky, originálne napísaná kniha a stále aktuálne témy. Vyvracia predstavy mnohých ľudí o tom, aký je Boh, o tom aký je diabol ale aj o tom aký je človek. Kniha ktorá odhalí to čo už dávno vieme ale neuvedomujeme si. Veľmi dobré, chytľavé no posledné stránky sa mi čítali už ťažšie, štýl knihy a irónia môže po čase omrzieť, no aj napriek tomu je to kniha ktorú treba prečítať.
Tenká knížka proslulého C. S. Lewise je souborem dopisů s radami, který píše jeden ze zkušených ďábelských pokušitelů Zmarchrob mladému, začínajícímu podřízenému jménem Tasemník. Rady udělované zkušeným praktikem se týkají „pacienta“, jehož má Tasemník získat pro Peklo. Chvílemi je knížečka na můj vkus příliš prvoplánová a bigotní, ale má i moc pěkná místa, z nichž jsem opsala poměrně aktuální část o zbabělosti a strachu:
„Ale nejlepší je nenávist spojená se strachem. Zbabělost – jakožto jediná ze všech neřestí – je jenom bolestná; je strašná, ať ji člověk cítí, tuší nebo na ni vzpomíná, zato nenávist má i své příjemné stránky. Proto je často tou kompenzací, kterou se člověk odškodňuje za utrpení způsobené strachem. Čím více se bojí, tím více bude nenávidět. A nenávist také skvěle utišuje pocit hanby. Pokud tedy chceš těžce zranit jeho lásku k bližnímu, měl bys nejprve porazit jeho statečnost.“
I s odstupem několika týdnů od přečtení si uvědomuji, že na mnohé věci se dívám prismatem Rad... A říkám si, nojo, tenhle a tenhle něco dělá, ale Lewis napsal o takovém jednání to a to... Neměl jsem dojem, že by tam pro mě byl nějaký nový názor, ale stejně mám dojem, že ač se mi to četlo docela těžko (nevím, čím to, snad že jsem to vždy četl unavený), trochu mě to změnilo. Tuhle knížku bych mezi prvními doporučil jakémukoli studentovi, který se už dokázal prokousat svou povinnou literaturou :)
Je to hodně zajímavá kniha, která nutí k zamyšlení. Ale jakožto nekřesťanka (nikoli ateistka) jsem v textu vnímala určitou nenápadnou manipulaci a vnucování křesťanského pojetí Pekla a Boha.
Nevěřím v Boha. Nevěřím v člověka. Ateista nejsem. Ale všechny tyto skutečnosti jsou podle mě při čtení této knihy nepodstatné. Proto, že věřím na své svědomí. Proto, že pracovat na sobě má smysl. Proto, že naši blízcí i my samotní si zasloužíme, abychom se k sobě chovali lépe. A zde jsem našla lehkou a příjemně alegorickou, ale místy také dost konkrétní formou podaná témata, nad kterými bychom se měli vážně pozastavit, abychom dosáhli svého.
Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem. Naprosto skvělý nápad na knihu, velmi dobré k zamyšlení. Musím se poklonit před autorem a jeho intelektem, a proto knihu můžu jedině doporučit!
Nápad skvělý, spousta výtečných postřehů, ale poslední třetina kniha výrazně slabší. Tam už je dost prázdného intelektuálního filozofování, řekl bych. Autor se postupně trochu zamilovává do vlastních myšlenek. Vybírám pár citátů:
„Ať budeš dělat cokoli, v duši tvého pacienta bude vždycky trocha dobroty i trocha zloby. Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenějšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téměř neskutečná.“
„Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají.“
„My chceme, aby se celá jejich rasa věčně honila za něčím nedosažitelným – aby nikdy nebyli v současnosti čestní, laskaví ani šťastní, ale aby všechno skutečné, co v přítomnosti dostávají, hromadili ke spálení před oltářem budoucnosti.“
„Musíš v něm pečlivě pěstovat ten podivný předpoklad, že ‚Můj čas patří mně‘.“
„Naučili jsme lidi říkat ‚Můj Bůh‘ ve smyslu, který se skoro neliší od ‚mých bot‘ a znamená ‚Bůh, který mi něco dluží za mé věrné služby‘.“
Trochu mi při čtení běhal mráz po zádech. Člověk si vůbec neuvědomí, kolik nástrah kolem něj je. Obdivuji Lewise, že takovou knihu napsal a k úvodu ještě připojil něco ve stylu, že se jedná o jeho zkušenosti, myšlenky, selhání, že nebylo třeba nic studovat.
Ačkoliv autor není katolík, nýbrž anglikán, z hlediska teologického je to velmi dobré. Skvělý úvod do křesťanství pro konvertity.
Ale to je přece učebnice křesťanství a jeho nejzákladnějších myšlenkových proudů, jeho esence! A kdo si toho při čtení všimne? Vždyť kdo ví, třeba i Tasemník konvertoval...
I kdybych nebyla křesťankou, tuto knihu bych hodnotila velmi vysoko. Nenásilně a především vtipně pojednává o věcech veskrze vážných. Příjemné čtení jak pro věřící, tak i ty z ateistů, kteří jsou ochotni, třeba jen na chvíli, připustit možnost existence Boha a ďábla a jejich věčného zápasu o lidské duše. Když to zvládnou s draky, zombíky nebo třeba i láskou na první pohled, tak proč ne s Bohem? Rady zkušeného ďábla pak fungují výborně i "jen" jako beletrie.
Kdysi se na četbu této knihy chodilo do pražské Violy. Četl (hrál) Miroslav Moravec. To byla lahůdka! Jeho zjev - velká hlava s velkým zakřiveným nosem, sytost jeho hlasu, velký černý cylindr a černý plášť - vytvářely při sporém osvětlení lampičky neskutečně působivou atmosféru. Pokyb na pódiu nula - seděl na židli u stolu s lampičkou - a přeci jsme z něj nemohli odtrhnout oči.
Štítky knihy
náboženství anglická literatura démoni duchovní život křesťanský život duchovní literatura pokušení fiktivní korespondence křesťanská etikaAutorovy další knížky
| 1991 |  Lev, čarodějnice a skříň |
| 2008 | Rady zkušeného ďábla |
| 1993 |  Čarodějův synovec |
| 1992 | Princ Kaspian |
| 1993 | Poslední bitva |
Ukazuje se, že C.S. Lewis je dobrý pozorovatel lidí a jejich vlastností. V této knize dokázal na některých místech velmi přesně popsat ty z mých špatných vlastností a zlozvyků, které jsem si neuvědomoval, nebo si je nechtěl přiznat - Nesobeckost a Iluze ušlechtilé hádky byly trefami do čisté desítky. V tom mi byla kniha nápomocná.
Bohužel těch míst, kde jsem byl Lewisovi vděčný za otevření očí, nebylo tolik, kolik jsem jich našel v K jádru křesťanství. Častěji zde pouze rekapituluje dosti známé nešvary společenského (nejen církevního) života. Že je lepší číst knihy, které člověka baví než ty, od kterých se čeká, že je budeme znát. Že prvotní zamilovanost pro fungování partnerského života nestačí... Je mi čtyřicet let - kdybych tyhle věci netušil a dozvěděl se je teď od Lewise, tak to by bylo opravdu na pováženou.
Někde jsem zdvořile nesouhlasil (třeba s tvrzením, že hledání vlastních slov a míst pro modlitbu a vyhledávání bohoslužeb v různých kostelích jsou ďáblovým přáním), někde jsem nesouhlasil i docela nezdvořile (chlapecké účesy u žen jako ďáblovo dílo).
Docela často jsem zde narazil na tvrzení, která - zřejmě pro nedostatek místa - nebyla dobře vyargumentovaná. Třeba: mladí lidé jsou náchylnější k tomu, vnímat duchovní aspekty života, protože nejsou tak zaujati majetkem a společenským postavením. S tím názorem čtenář už buď souhlasí a tak to tvrzení není užitečné (pokud pominu radost z toho, že se shodnu se slavným spisovatelem). A nebo čtenář nad tím tématem nepřemýšlel a pak ho Lewis nemá čím přesvědčit (pokud nepřijmu nějaký názor jen proto, že to tvrdí slavný spisovatel). Ale možná mi na tom něco uniká.
Asi největší rozpaky jsem měl z formy knihy. Když se budu snažit donutit tříleté dítě, aby snědlo něco, co příliš nechce jíst, tak můžu předstírat, že lžička s rajskou omáčkou je letadlo a dětská ústa jsou domeček pro letadla. To může fungovat (alespoň teoreticky). Ale když spisovatel píše pro dospělé čtenáře o seriózním tématu? Proč to nejde napsat normálně, jako souhrn Lewisových názorů a musí to být v nějaké rozverné podobě?
Třeba je to tím, že se má jednat o humor a já to nepoznal. To se mi stává...