Rakvičky
Irena Dousková
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374675/mid_rakvicky-Dqo-374675.jpg
3
139
139
Hned v úvodu této vtipné, ale i dojemné perestrojkové „road-movie“ definuje dvacetiletá Róza svůj osudový plán zcela jasně. Musí „najít Ostraváka a přiznat, že ho miluje“. V tu chvíli ještě netuší, jak těžký úkol to bude… Novela o krátké prázdninové cestě není jen příběhem čtveřice hlavních protagonistů. Je také originálním zrcadlem doby, zdánlivě ještě stejně nehybné jako hladina českých rybníků.... celý text
Přidat komentář
Je to poprvé co jsem knihu od této autorky nedočetla. Mrzí mě to ale nějak mě nevtáhla a nezaujala, možná kdybych to překonala dalo by se, ale bohužel se mi již nechce ztrácet čas tím co mě nevtáhne. Mrzí mne to, jinak mám autorku ráda ale zde jsem se bohužel nesetkali.
Děj se vleče. Róza je otravná. Události banální. Tomášovy dopisy a úryvky z příběhu nezáživné.
Jako příběh putování to v sobě mělo příliš odboček. Jako příběh dospívání to nebylo dost silné. Jako obraz doby moc zjednodušené.
Takové rozvleklé nic.
Byla jsem mile překvapená humorem této knížky. Děj není složitý, ale je poutavý. Róza (Růžena) musí najít svého "Ostraváka", aby mu řeka, že ho miluje.
Dost těžko jsem se s Rózou sžívala, to sebestředné mládí mě dost štvalo, plácala se v životě sama, chtěla naplnění, lásku, ale skuteční chlapi a kluci vedle ní se svými nedostatky, ať tělesnými, nebo duševními, neodpovídali jejím snům a ideálům, a tak byla naštvaná na všechno a na všechny.
U Ireny Douskové nehledám jen humor, vždy jsem obdivovala její naprosto reálné uvěřitelné příběhy, tak skutečné a autentické, které nešustí papírem. No a tady mi to najednou tak uvěřitelné nepřišlo, rozsáhlé úvahy o životě, komunistickém jhu a normalizační šedi, přátelství, vzpomínání na dětství jsou samy o sobě výborné, ale vkládané do přímé řeči, nekonečných dopisů, to je něco, co pro mě tu uvěřitelnost ztrácí. Hodně silně kupodivu zapůsobil příběh s panenkami…
Chvílemi jsem váhala, zda občas nejde jen o nějaký fantasmagorický sen, podobný snu toho vojáka, který navštívil na dně přehrady mši kostlivců – přejetí stařenky při autostopu, postava policisty s obřím psacím strojem přes rameno, zabití spolupacientky na záchodě, to vše mi přišlo jako snové výjevy, ve kterých se zrcadlí naše obavy a strachy, a ráno se s úlevou probudíme, že už je to pryč.
Tentokrát hodnocení snižuju, vím, že jsem ovlivněná i čtením z mobilu (nemám to prostě ráda), určitě i touhle podivnou dobou, kdy se nám budoucnost ztrácí v nedohlednu, a tak mně tahle kniha o marasmu a tápání tolik nesedla…
„Jak ta atmosféra postupně houstla, jak narůstala nenávist, už i děti toho byly plný. To není tak těžký zblbnout děti a mladý lidi vůbec. Potom s komunistama to bylo podobný, mládež v prvních řadách. To je tak vždycky. Ideály, hormonální přetlak, nedostatek životní zkušenosti a zaměňování zdravýho rozumu s cynismem. Planoucí srdce prostě. Není nic horšího, než planoucí srdce.“
Za tu jednu hvězdu to asi stojí. Kniha mě strašně zklamala, nebavila mě. Róza je tak nesympatická postava, že mě to až odrazovalo od čtení. Nesedl mi ani ten celkový styl knihy.
Výborná autentická a pěkně napsaná story. Róza byla velmi nesympatická, ale tak reálná! Bohužel jsem si musela přiznat, že mi často připomíná mě samou v mládí. Velice se mi líbila postava tety, kterou život naučil, příběh o podvodním kostelu duchů a o Mendelsonově hudbě. Taky každá malá sonda do života lidí, s nimiž se Róza po cestě setkala, byla lahůdkou. Překvapivý byl i konec se všemi nečekanými souvislostmi vztahů. Jediné, co mě nebavilo, byla Tomášova próza vkládaná do textů, ale ta naštěstí tvořila minimum, jenž nerušilo. Překvapuje mne, že kniha je tady tak špatně hodnocená.
45% příběh má hlavní nešvar, že ikdyz jsem se snažila, tak hlavní hrdinka Róza mi prostě nesedla.
Kniha se zpočátku četla dobře, pak mě hlavní hrdinka neskutečně štvala, připadala mi hrozně sebestředná a sobecká, opakem byly její teta a sestra. Líbil se mi styl vyprávění, ale bohužel se nadšení pak někam vytratilo. Vlastně to vůbec nebylo špatné, přesto mi připadá, že házet všechny pocity marnosti a zmaru na systém, je nějak málo.
Že mě zklame knížka Ireny Douskové, bych nečekala. Jako by na ni pan Pluháček z Druhého města tlačil, na termín, na počet stránek a Rakvičky mi přijdou jako nedodělek. Pár pasáží mi přišlo v příběhu vlepených jakoby násilím, byly zbytečné nebo nedávaly v kontextu s vyprávěním žádný smysl. Část motivací hlavní postavy jsem vůbec nepobrala. Z některých scén trčela snaha "šokovat". Atmosféra bolševických osmdesátek je vykreslena moc pěkně, ale to je na knížce asi to nejvíc. Nesedl mi způsob vyprávění. Nejsem si jistá jestli to byla er-forma nebo co vlastně bylo. Ztrácela jsem se ve vnitřních úvahách postav. Často jsem nevěděla, čí jsou to vlastně myšlenky. U takto renomované autorky mě to víc než zaskočilo. Pak je tu samozřejmě ještě možnost, že jsem nepochopila umělecký záměr.
Po rakvičkách mi zbyl jen pocit z atmosféry ponurého komunistického léta na různých místech Rózina putování. Děj neubíhal, nebylo mi jasné kam směřuje, co by bylo happyendem, ani jaká je motivace hrdinky k jednotlivým činům.
Dočetla jsem jen s největším úsilím. Bohužel byla pro mě kniha zdlouhavá a postrádala říz. Postavy byly ploché a jejich osud mi byl tak nějak jedno. Text byl zmatený a některé pasáže zcela postrádaly smysl, ale kdyby je tam autorka nevměstnala, byla by kniha asi příliš krátká. Kde je ta Dousková z Budžese a Oněgina? Chci ji zpět!
Vyborně popsana atmosfera komunistickyho Československa 80 let.. Ale přijde mi že je ta kniha nedotažená, včetně konce . Škoda...
Čekala jsem procitene vyprávění okořeněné humorem. Vyprávění jsem pravidelně přeskakovala a humor chyběl. Tak nevím. Snad se někomu jinému bude líbit.
Rakvičky jsem četla v létě, na dovolené, tak jsem úplně cítila to parno, ten roztékající se asfalt...Dospívala jsem v té době, kdy se děj knihy odehrává, na road movie jsem se těšila. Trochu jsem se v čase vrátila, ale hlavní hrdinka mi nebyla moc sympatická, bylo mi líto malé sestřičky. I když měla Róza 20 let, byla ještě hodně mladá, sestra jí překazila plány, ale její chování bylo nepřátelské i když malá sestřička jí až tak velké problémy nedělala...Tomášův román, který byl vkládaný do dopisů Róze, mě nebavil a přeskakovala jsem ho. Což dělám málokdy, ale protože to nemělo s dějem žádnou souvislost, nečetla jsem to... A ještě k tomu humoru - já jsem ho tam nenašla...
Docela příjemně jsem si jela na té ponuré vlně, jen ty Tomášovy dopisy mě nebraly.
Musím přiznat, že kniha ve mě rozproudila emoce a vyvolala otázky. Například o čem to sakra vůbec je? Proč je Róza taková nesympatická kravka? Lítost nad nebohou nemocnou Péťou. Nuda nad Tomášovými dopisy a úryvky jeho románu...
Na čtení jsem se vůbec netěšila a chtěla jsem mít knihu rychle za sebou, musela jsem se držet, abych nepřeskakovala Tomášovy výlevy.
Abych nebyla úplná mrcha, tak musím uznat, že pár vtipných pasáží tam bylo a že autorka opět velmi trefně vystihla dobu socialismu (na to je vážně machr).
Dle mého názoru i dvacetileté slečny by mohly mít už dostatek rozumu na to, aby sebe sama hledaly poněkud smysluplněji...
Zpočátku jsem si myslela, že to bude dobré retro, ale postupně mi toho víc vadilo natolik, že jsem dočítala jen abych to už měla za sebou. Nejvíc mi vadila hlavní hrdinka, a to je potom čtení na ... Ten její "důležitý plán" mi připadal uhozený a její malé sestry mi bylo líto, i Tomáše, i tety. Vtipné tam nebylo nic, nebo jsem to nepochopila. Ale psát autorka umí, některé pasáže byly povedené, jen to vyprávění bylo takové přetrhávané a neuspořádané (dopisy jsem četla, ale části románu jsem přeskakovala).
„Všechno je na ní poznat. Možná i pocity, kterejm sama nerozumí. Zdálo se jí, že nerozumí prakticky ničemu. Jediný, co věděla určitě, bylo, že by i pár desítek příštích let z fleku vyměnila za smysl, kterej by tomu kratšímu životu výměnou za ty roky mohla dát.“
Dvacetiletá dívka hledá v polovině 80. let svou pravou podstatu a nemá se čeho chytit. Režim se pořád ještě tváří, že tu bude navěky, stejně jako její závislost na vlastní mámě a nevlastním otci. Alespoň malou míru svobody může uplatnit snad jen v nakládání s vlastním tělem a s city, na což jde podle mě dost svérázně a morálně pochybeně – nu což, i v tom se teprve hledá. Já bych samozřejmě z výšin svého stáří a svých zkušeností poradila, kde jsou pro ni ty pravé hodnoty, ale tenkrát a přesně v tom věku jsem byla taky tele, takže její cestě rozumím, i když se s jejími řešeními neztotožňuji. Ale i ona snad – je to opravdu naznačeno, nebo to tam chci vidět já? – na konci té krkolomné (a ve vztahu k nevlastní sestře silně bezohledné) cesty něco a někoho pochopí.
Vysloveně pocitová knížka, která není pro toho, koho nezasáhlo zmíněné dějinné období ve zmíněném věku, či toho, kdo se nechce naladit na myšlenkové pochody tápající čerstvě dospělé holky.
(Ještě poznámka pro ty, kteří berou ČV 2019 poctivě: děj Rakviček se fakt vůbec v Ostravě neodehrává.)
Je to opravdu o ničem.
Trapné poznámky-ridil pomalu, otec by řekl, že katolicky.
Asi nikdy nejela s žádným katolíkem ????.
Zato Židé jsou podle ní nejlepší.
Aspoň kdyby byla kniha zajímavá, ale to bohužel nebyla
Štítky knihy
Československo rodina 80. léta 20. století sestry cesta, roadtrip české romány
Autorovy další knížky
| 1998 |  Hrdý Budžes |
| 2006 | Oněgin byl Rusák |
| 2011 |  Darda |
| 2014 | Medvědí tanec |
| 2008 | O bílých slonech |
Lepší 3*. Nečekal jsem Budžese, ale přesto si myslím, že téma se dalo pojmout lépe. Ne snad myšlenkami, tam to je v pořádku, ale formou a stylem. Pokud už se střídají vypravěči, tak by bylo lepší, kdyby to střídání bylo předvídatelnější a ne, že až po několika větách člověku dojde, že nemluví Róza, ale Péťa nebo teta. Takhle to působí trochu chaoticky a tříští celkový dojem.
Celá kniha pak vypadá jenom jako příprava na rozsáhlejší prózu, která by ještě měla projít nějakým "učesáním" a dopracováním některých témat. Ale je možné, že to byl úmysl. Věk hrdinky by k takovému přímočarému a nevyzrálému stylu sváděl, takže autorka tuto formu zvolila i s tímto ohledem. Jen mně to úplně nesedělo.
Soukupové K moři mi přišlo přeci jen zvládnutěji.