Řeka vypráví
Masudži Ibuse
Japonské rybářské povídky. Soubor šesti rybářských povídek jednoho z nejvýznamnějších japonských moderních autorů přeložili Antonín Líman a Jura Matela. Doslov napsala Zdenka Švarcová, ilustrace vybrala Helena Honcoopová.
Přidat komentář
Nepatetické životné múdro od starého Kósekiho, v preklade Antonína Límana:
“Na živou vějičku se dá chytat různě. Ale to, jak jsem ti to teď ukázal já, je asi ten nejvymakanější zbůsob ze všech, teda pokud mohu mluvit ze svojí čtyřicetileté zkušenosti. Tys teď tímto zbůsobem taky lehce jednu rybku vytáh. Jenže, zhruba někdy tak za rok, až nasbíráš nějaké vlastní zkušenosti, zatoužíš si sám tuto metodu nějak upravit a vylepšit. A pak za rok budeš chtít přidat další vylepšení. A tak ti postupně přestanou ryby brát. Za tři nebo za čtyři roky budeš jak naprosté jelito. Buch prásk. Úplně marný. A tak když budeš pořád chytat a sám si metodu vylepšovat, někdy kolem desátého roku se na základě svých desetiletých zkušeností budeš chtít vrátit zase zpátky k tomu zbůsobu, kterému jsem tě teď naučil já. Čili dostaneš se zpátky k principům, které ses naučil na začátku, a v koněčném důsledku si pak vypěstuješ takové vnitřní sebevědomí, jako kdybys ty princípy sám objevil. Kdybych to měl k něčemu přirovnať, tak je to stejné jako studium poetiky. V poetice taky můžeš zkusit různá vylepšení, ale nakonec se stejně vrátíš k tomu, že Macuo Bašó byl prostě nejlepší.”
Moja prvotina od Ibuseho, celkom som nevedel, čo čakať.
Pri čítaní poviedok som mal pocit akoby som bol niekde v dedinke v Japonsku. Poviedky zo života obyčajných ľudí, smutné, vtipné, no vždy podfarbené Ibuseho suchým, až čiernym humorom. V tomto si ma získal.
Na začiatok fajn, uvidíme, čo ma od neho ešte čaká.
Nebylo to špatné, moc se mi líbil překlad (především dialogy, úplně jako kdyby se člověk ocitl klidně i na českém venkově někde u vody, živelnost z toho úplně čišela), ale nebylo to úplně ono. Povídky jsou to zdařilé, jen mi v tom něco chybělo, úplně se mi to netrefilo do vkusu. Někdy se to prapodivně vleklo (např. Řeka), jindy to zase pěkně odsejpalo (třeba Bílé vlasy). Ibusemu se každopádně musí nechat, že umí navodit krásnou atmosféru u vody a vyprávět o přírodě s citem a pokorou...
Pro mne je tato kniha velkým zklamáním. Jde totiž z velké části jen o recyklaci v češtině již publikovaných povídek. Z šesti povídek, které sbírka obsahuje, celá polovina již vyšla v jiných knihách: povídka "Bílé vlasy" v časopisu Nový Orient (1964) a v knize "Paměť století: Ibuse Masudži" (2005), povídka "Květina kotacu" rovněž v knize "Paměť století: Ibuse Masudži", povídka "Vodnické rebelie" v překladu I. Krouského pod názvem "Jak vodníci řádili" ve sbírce "Kosatec" (2002). Těšil jsem se na nové překlady, ale stejně jako ve sbírce básní "Oči vážky. Krůpěj rosy", kterou rovněž přeložil A. Líman, je skutečně nově publikována jen část knihy. Skutečnost, že autor překladu povídek v předmluvě zveřejnění tří z povídek v jiných knihách zmiňuje, mé zklamání nezmírnilo...
Připomnělo mi to Otu Pavla, byl tu Strejda Prošek, byl tu mladý hrdina, v touze po rybách...
Zbožňuju obraz hada obmataného kolem větve, z níž se vrhá dolů do vody, pro rybu.
Bohužel musím říci, že tato knížka, na kterou jsem se tolik těšila, byla pro mě spíše zklamáním. Nejlepší se mi zdála Řeka, zajímavá - v kontextu našich tradic - byla Vodnická rebelie. Také Zloději wasabi nebyli špatní. Ale to bude asi tak všechno. Škoda.
Řeka vypráví je soubor krátkých povídek s tématem rybaření, řeky a prostých lidí. Nejedná se o žádné rychlé čtení, ale spíše o meditaci nad obrazy přírody. Podle mého názoru tato sbírka povídek krásně zobrazuje duši japonska a přibližuje nás jako lidi jeden druhému. A v tom spatřuji pravý význam literatury.