Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1621
1621
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Další kniha od Viktorie Hanišové, která se mi líbila. Opět velmi čtivá jako Houbařka.
Eliška urputně pátrá proč její maminka spáchala sebevraždu a zabila jejího brášku. Při pátrání se setkává s lidmi, kteří nebyli vždy psychicky v pořádku. I její kamarádka měla šrámy na duši. Po tom všem se nedivím, jakým směrem se sunula psychika Elišky.
I když to nejsou oddychové knihy, mně se velice dobře čtou. Ještě si přečtu Anežku.
Knihu jsem precetla skoro jedním dechem za 2 dny. Autorka pise jednoduchym jazykem, větami, ale příběhy jsou silné. Stručně popsaný život ich formou vyprávěny Eliskou, ktera v životě zažila tragedii a snaží se ji pochopit. Jen ja jsem asi nepochopila konec. Každopádně je to silne cteni s mesicnim mimcem;-) Obecne i kdyz me kniha zaujala, Houbarka se mi libila vic.
Velice čtivá kniha, kterou jsem přečetla jedním dechem. Ubrané hvězdičky jsou za velmi tísnivý pocit, který jsem měla v druhé polovině knihy (vraždy dětí jejich vlastními matkami). Pro tohle prostě nemám pochopení i když se jedná o psychicky nemocné jedince.
Na začátku knihy to vypadalo, že jde opravdu o to, detektivně vypátrat příčinu, proč matka hlavní hrdinky zabila svého syna a potom sebe. Po přečtení knihy mám dojem, že zde jde o to, ukázat, jak moc nás všechny ovlivňuje prvních pár let života, kdo nás vychovával, co se kolem nás dělo, co jsme viděli, zažili. Možná víc, než jsme si ochotni sami připustit.
Těším se na Houbařku.
Styl autorky, její popisnost a svižnost v jednom, zajímavé (traumatické) téma a odhalování - nezklamali (dříve čtena Houbařka). Podobně jako hlavní hrdinka Sára v Houbařce i Eliška neoslovila charakterem, ale očekáváním co udělá dál. Až do konce. Doslova.
Eliščino trauma, její ztráta a změny, které z toho plynou se odkryjí hned v úvodu. Avšak je mi záhadou proč ji autorka nastavila jako pečující a milou osobnost (proč ne, to je možné vždy), která se chce vyrovnat s minulostí, když pak kolem ní dost věcí „přetáhne“. Vše jde jako po másle, když tu se náhle lidé kolem ní chvíli objevují, chvíli vypařují, ona sama se otočí o 180 stupňů několikrát za sebou, dobře promyšlený plán co spěchal vlastně počká, ne týdny nebo měsíce, ale roky… Každý má jisté zlomy v životě, ale tady je ta účelovost bijící do očí:o(( Další charaktery postav bez komentáře, to ať si každý udělá svůj obrázek, stejně jako o závěru….
Jistou ideu mi příběh potvrdil - ať se člověk sám snaží sebevíc dost záleží na okolí, jak se k ní/němu postaví a to může často rozhodnout. Je jedno, zda jste extro- nebo introvert. Nikdo si ve své podstatě nevšiml, jak se Eliška cítí a nikdo se jí na to neměl čas (znáte tahle slova?) zeptat. Plavala životem docela dobře sama, jenže bez podpory okolí dojdou síly a … anebo se člověk přestane holt snažit, když je břeh daleko…..
Myslím, že každý z nás si může určité chvíle ve svém životě zpětně "zrekonstruovat" a zjistit, že bez někoho mohla nějaká z nich být pro život zlomová. Možná máte štěstí a zatím žádná…. Kdosi mi řekl takové přirovnání - jsme jako polínka v ohni, když je nějaké moc na okraji uhasíná a může uhasnout úplně. Ne nadarmo naši předci říkali, že láska hřeje…. Život i my svou pozici měníme…. Občas stačí málo dostat se na kraj. Nebo někoho z kraje přesunout?
Paní Hanišová rozhodně psát umí. A nic na tom nemění ani to jak mi Eliška lezla na nervy. Nejprve jsem ji chápala, chtít vypátrat proč matka spáchala tak hrůzný čin. Bohužel postupně se Eliška stává posedlou a bohužel se nezmění ani mateřstvím. A konec, nevím co si o něm myslet, skoro jako by se najednou všichni zbláznili.
Stejně jako předchozí knihy i tato se mi líbila. Dobře se četla i přes smutné téma. Ani mi tady nevadilo, že konec vlastně nemá žádné rozuzlení. Prostě příjemný čas s touto knihou.
Jako - COŽE ?
Nějak nechápu celkovou podstatu knihy ...
Příběh byl pro mne ve finále absolutně nijaký. Jasně, četl se dobře, ALE ...
Nepochopila jsem absolutně takový konec. Za mne zklamání.
(SPOILER) S klidem můžu říct, že Houbařka byla mnohem lepší, než Rekonstrukce. Zdála se mi propracovanější a její téma bylo mnohem lépe podchycené, než téma v Rekonstrukci, které někdy až zaběhlo ke klišé (na mě v knize bylo až moc rozhovorů, které vlastně k ničemu nevedly) a tak trochu slepým místům (sešla se s velmi málo lidmi, ale přesto měla spoustu informací). Konec knihy byl opravdu velmi uspěchaný, autorka ho celý shrnula jen na pár stránkách, které čtenáře ani nenavedly k nějakému konci, který by si třeba mohl sám odvodit. Viktorie Hanišová má skvělý styl psaní a její knihy mají v mé knihovně místo, ale podle mého názoru ho zrovna v Rekonstrukci (oproti zmiňované Houbařce) nedokázala plně využít.
za me nejslabsi kniha od autorky, zpocatku super, pak me to prestalo bavit, z moralne hodnotne obdivuhodne holky se stane totalne neschopna neakcni matka a nevim jak vy, ale ja jsem ten konec naprosto nepochopija, uprimne mi prijde, ze snad ani autorka nevedela, jak z toho vseho vybruslit
Moje první kniha od této autorky. Námět perfektní, knížka se krásně četla, ale bohužel od třetí třetiny mě kniha přestala bavit. Hlavní hrdinka nesympatická, sama případ pro psychiatra a konec nevyřčený. Mám ráda otevřené konce, ale tenhle mi nesedl. Škoda. Autorce ale fandím a těším se na další knížky od ní.
Díky komentářům jsem ke knize nepřistupovala jako k detektivce, kde očekávám rozuzlení a případného pachatele. Brala jsem ji jako příběh dívky, které pátrání po důvodu hrozného činu matky ničí život i ji samotnou. Vcelku se mi líbila, jednu hvězdičku ubírám za chaotický konec. Jinak si myslím, že pochopení se může dopátrat každý čtenář po svém.
Tuhle knížku jsem si koupila s velkým očekáváním, ale takové zklamání jsem nečekala. Hlavní postava mi byla nesympatická, nedokázala jsem pochopit to neustálé hnípání se v něčem, co stejně nikam nevede a ve výsledku s přihlédnutím ke konci knihy ani nevedlo. I mě zasáhla podobná tragédie, ovšem rýpat se takto v tom, co bylo a jak bylo, je pro mě nepředstavitelné. Litovat se navzdory tomu, k jaké budoucnosti i přes svůj osud Eliška došla (finanční situace, kariéra, nová rodina), je mi protivné.
Nemluvě o tom, že mi některé pasáže přišly příliš přes čáru...
Je to dobré téma, o kterém se musí přemýšlet. Jenže v této knize se zdá vše jaksi nedořešené. Pořád mě to celkem bavilo, ale naštval mě ten konec. Vůbec žádné vysvětlení, hlavní hrdinka jako kdyby se úplně pomátla. Snad se to má brát tak, že zdědila určité vlohy po svojí matce? Eliška se mi docela zprotivila tím, jak údajně s malým dítětem měla přemíru volného času na lelkování. Dokonce se tak nudila, že začala vařit složitá luxusní jídla. Údajně sama spisovatelka má tři děti, takže tohle nechápu. Celkově trochu zklamání hlavně proto, že se vůbec nedozvíme konkrétní důvod, proč ten hrůzný čin její matka spáchala, ač se o tom celou dobu v knize polemizuje.
Knizka je pro me zklamanim. Ze zacatku jsem si rikala, ze se jedna o zajimave tema a napad, ale od pulky knihy me zacala hlavni hrdinka tak neuveritelne stvat a nudit, ze jsem mela, co delat, abych knihu neodlozila. Eliska byla na zacatku zajimava, od pulky se z ni stavala "drama queen", pubertacka...a ten konec? Asi me nejdriv pro me rychle zakonceni nastvalo, ale kdyz jsem se zamyslela po docteni, tak jsem vlastne za ukonceni byla rada, jinak bych musela Elisku sama uskrtit.
Kniha Rekonstrukce je pro mne zklamáním. Souhlasím s komentem Julinky. Eliška se doslova babrá ve své minulosti v touze zjistit, proč její matka zabila sebe a jejího mladšího brášku. Z počátku celkem příjemná Eliška se mění v pěknou kozu, která se utápí v sebelítosti. V knize se vůbec nedozvíte, proč se stalo, co se stalo. Asi to nevěděla ani sama autorka. A jak píše Julinka níže, děti? Jsou uřvané nebo zcela tiché a matky mají spoooustu času samy na sebe.
Shrnutí: náznaky, hysterie, nerealita, sebelítost. Kniha - slabý průměr.
Hodně dobře propracované psychologické rodinné drama.
Opravdu těžké smutné téma, pro matky čtenářky, ale na to jsem u Hanišové zvyklá...
Zbodla jsem celou knihu za jeden zátah, byla to jízda.
A ten konec? No, každý si ho musí pobrat po svém....
Opravdu si myslím, ze je to jedna z malá českých top autorů!
Téma bylo moc zajímavé a kniha mě po většinu doby opravdu bavila. Začátek perfektní. Konec mě zklamal, byl v tak šíleném logickém rozporu vůči zbytku příběhu, že se nad to nedokážu povznést a knihu náležitě ocenit. Autorka toho v ději hodně nedotáhla, určitě úmyslně, ale já jsem se těšila na rozuzlení. Jakékoliv.
Je fakt, že kniha je o malinko slabší než Houbařka, ale přesto mě zaujala a líbila se mi, Hanišová je skvělá spisovatelka.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Genialni!!