Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1697
1697
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Tak dneska je to za tři (možná taková lepší troječka),ale po (podle mě) skvělé Houbařce trochu zklamání.
I tady se jedná o rodinné drama, psychologicko-dramaticky laděný příběh s otevřeným koncem, ale na rozdíl od Sáry, která mi byla hodně sympatická, mám tentokrát problém s hlavní hrdinkou Eliškou. Holčička Eliška pro mě byla obětí zbabělosti, nepochopení a doby. Puberťačka Eliška vzorovým příkladem puberťáka, který se snaží pohnou osudem. To co, ale předvádí téměř dospělá hrdinka v poslední třetině knihy u mě již pochopení nenalézá.
Netoužím po happy-endu, život se s náma nemazlí, ale takový pěkný průplesk by tady hodně pomohl ;).
Rekonstrukce se mi moc líbila až na ten zvláštní konec. Autorka si pohrává s psychologií postav a moc se mi líbí, že zde nejsou žádní prvoplánovaní hrdinové. Doporučuji.
Tak nějak nevím...Z Anežky jsem byla nadšená, Houbařku jsem četla ze zvědavosti, a teď bych ji zpětně ocenila víc. Ale Rekonstrukce na mě byla dost temná, moc jsem nerozuměla tomu vývoji, navíc se všechno pořád opakovalo, už ve třetině knížky jsem si říkala, o čem proboha bude zbytek. Nakonec jsem ji dočetla, ale celkový dojem...
Příběh velmi čtivý, napínavý avšak otevřený konec mě trochu zklamal. Určitě si přečtu i další knihy od spisovatelky Hanišové.
Kniha velmi čtivá, přečtená tak nějak na "jeden zátah". Téma bylo pro mě neskutečně silné, už se těším na další autorčiny knihy.
Musím říci, že kniha je velmi čtivá, téma tíživé. Od autorky jsem přečetla všechny tři knihy. Na Houbařku, která se mi líbila nejvíce, Rekonstrukce nedosáhla.
Každý máme svou minulost. Už se stala, měli bychom ji přijmout, poučit se z ní a upřít se na současnost i budoucnost. Může být až zhoubné příliš se v ní utápět . Mohlo by se naplnit přísloví: S čím kdo zachází, s tím také schází. Všechno je to otázka perspektivy a úhlu pohledu.
Četba k zamyšlení.
Knižka vás lehce vtáhne do děje a pořád přemýšlíte nad důvody, proč se stalo to co se stalo. Je to velice čtivá knížka, jen závěr mi přišel trošku urýchlený jakoby autorka nevěděla jak to celé uzavřít.
Opět jedním dechem, opět kniha přečtená během 24 hodin. Pro budoucí čtenáře bych měla tentokrát jedno vážné doporučení. Před jejím čtením nečtěte žádné recenze. Téma je natolik specifické, že věřím "co čtenář, to zcela jiný názor". Názor na tuto knihu bude hodně záviset na čtenářových vlastních životních zkušenostech, názorových postojích a postoji k životu vůbec. Závěry z této knihy nelze nijak zobecňovat. Mimochodem, pro mne osobně tahle kniha rozhodně otevřený konec nemá...
...i když tentokrát mne autorka při čtení několikrát "vyrušila". Několik vět typu "V ruce držela rozhoupanou tašku s obrázkem růže, která ji každou chvíli bolestivě zasáhla do kolene." mi dost bolestivě zasahovaly mozek. Jak může růže z obrázku někoho praštit do kolene?
Skvělá kniha. Znepokojivá. Od prvního řádku autorka vtahuje čtenáře do příběhu Elišky a její matky - opět bez jediné falešné noty. Mlha, kterou je jejich počínání zahaleno, se postupně rozplývá a příběh dostává jasné a zřetelné kontury. Motivy, pochopení a interpretace konání hrdinek je na každém čtenáři. A bude se určitě lišit.
Hlavní hrdinka mi byla velmi sympatická, obdivovala jsem její zarputilost k vyřešení záhady. Celou dobu se názory odborníků i známých Eliščiných rodičů opakují. Díky tomu Eliška se svým pátráním většinu knížky nijak nepokročí. Čin své matky pochopí až tehdy, kdy se sama stává matkou v pár posledních kapitolách.
Přestože kniha byla nesmírně čtivá, téma mě velmi zaujalo, měla Rekonstrukce pár neduhů. Krom neustálého opakování ,,Eliško, tvoje matka byla odjakživa divná", mi dělala problém i časová souslednost. Co kapitola to den vůbec neplatí, mezi jednotlivými kapitolami je rozdíl týdnů, či měsíců. Navíc se často v kapitole stávalo, že byl shot do předchozího dne. Jak jsem celým příběhem procházela, místo chronologického děje mi spíše připadalo, že čtu jednotlivé střihy.
Díky těmto mínusům mám z knihy rozpačité pocity. A nevím zda knihu doporučit dál. Rozhodně to se spisovatelkou Viktorií Hanišovou nevzdávám, přečtu si i zbylé dvě knihy.
Viktorie Hanišová je Paní spisovatelka. Jak ona to jen umí!!! Na začátku mě seznámí s Eliškou, kterou, ačkoli mi není zrovna sympatická, se po celou dobu snažím chápat, omlouvat její nálady, vztah k tetě, Davidovi, Romaně, neboť je jasný, že když člověk prožije v dětství to, co Eliška, vidí mrtvého bratra a matku, tak logicky nemůže být už nikdy úplně vyrovnaným člověkem. Dokáži si i představit, že stát se něco takového mě, asi bych také celý život pořád hledala odpověď, z jakého důvodu to ta moje máma udělala...Co mě trošku vadilo, byl její vztah k dětem a kopírování chování své matky, to už mi přišlo kapku moc přitažené za vlasy, nicméně autorka umí člověka tak vtáhnout do děje, že její styl psaní prostě miluji, a i když jsem se nedozvěděla, jak to vlastně všechno dopadlo, nijak zvlášť mi to nevadí, protože si třeba domyslím, že se Eliška vzpamatovala, a tak jsem já co by čtenář úplně uspokojená :-D Přečetla jsem všechny tři knížky paní Hanišové a budu doufat, že brzy vyjde její další román. Za mě *****!!!!!
Rekonstrukce na mě působí dost rozporuplně, četla se dobře to jo, ale něco tomu chybělo. Celý děj se točí kolem rodinné tragédie a hlavní hrdinka Eliška je tím až posedlá a konec knihy mě nijak zvlášť neuspokojil. Od autorky jsem přečetla již předchozí knihy a vždy si vybírá zajímavé témata, žádné plytké vyprávění. Bohužel rekonstrukce mě zaujala úplně nejmíň.
Houbařka se mi ohromně líbila, a tak jsem po Rekonstrukci sáhla s nadšením!
Ale nadšení se během čtení měnilo v naštvání a nepochopení a dočetla jsem to jen proto, že jsem se chtěla dozvědět, jestli Eliška zjistí, proč matka spáchala to, co spáchala.
Nelíbilo se mi, jak Eliška opovrhovala některými názory Davida a vlastně ho od sebe celou dobu odháněla a stejně s ním pak zůstala (z rozumu, že jo).
Nelíbilo se mi, jak se neustále domnívala, že ji nikdo nemůže pochopit, jak útočila na svou dobrou kamarádku kvůli tomu, že se chce udobřit se svojí matkou a předhazovala jí, že "to ona ji nenechala ve štychu, ne její matka!". Nelíbilo se mi, jak se záměrně vyhýbala svojí tetě, která měla proti Elišce mnohem větší radost ze života i přes všechny životní lekce. Nelíbilo se mi, jak se z ní stala vlastně šílená holka, co sleduje videa o matkách vražedkyních a nemá co jiného na práci, načež pak děsně dohání školu a spí v ateliéru.
Prostě hlavní hrdinka byla přesným opakem toho, jak žiju já a asi proto mě to tolik štvalo.
Konec jsem, zcela upřímně, nepochopila.
Slabý tři hvězdy, nemůžu jinak.
Nějak nevím co si mám o knize myslet. Přečetla jsem jí teda jedním dechem, ale jsem z ní mírně rozhozená. Asi kvůli tomu konci, nevím.
Nenadchne, neurazí. Začátek slibný, ale postupně kniha ztrácí tah, jako kdyby byla psaná z povinnosti, román nakonec vyzní do ztracena. Škoda promrhaného potenciálu.
Paní Hanišová fakt umí psát... to si večer otevřete knihu a ráno ji zavíráte, že teda můžete jít konečně spát... ALE chápu proč autor dělá otevřené konce, člověk pak na to víc myslí, dohrává si vlastní scénáře, ale za mě ne. Raději bych to měla uzavřené.
Nutno říct, že tektokrát jsem se s hlavní hrdinkou vůbec neztotožnila. Je mi strašně protivná. Mrhačka časem i láskou, kterou k ní druzí chovali...
Docela mám ale po této knize a komentářích zde chuť autorku vidět "na živo" musím pohledat, kde bude mít nějaké besedy :-)
Předesílám, že mé hodnocení je velmi subjektivní, protože mám práci, kterou mi kniha velmi připomínala hlavně v poslední třetině, kde spisovatelka rozebírá jednotlivé skutečné kriminální případy matek, které zavraždí své dítě, kterých je mimochodem daleko daleko více, než je veřejně známo, v knize jsou připomínány jen ty mediálně propírané, ovšem většinou jde o vraždy novorozenců :-( ....Nicméně knize se nedá upřít čtivost a skvěle nahozený začátek, rozehráno to bylo dobře a pokud by autorka nezvolila takový rozplizlý konec do ztracena, myslím, že by udělala líp... nebyla ukojena čtenářova zvědavost a hlavní hrdinka v podstatě celou knihu tápe a psychicky se hroutí a znovu se zvedá a snaží se zapomenout a žít normální život, což se jí opakovaně chvíli daří, pak se opět propadá do propasti a znovu hledá všechny možné motivy své matky k činu, má noční můry a není schopná se soustředit na nic jiného.... toto její chování a pitvání je ke konci už opravdu únavné ....pro mě byly únavné i pasáže o reálných kriminálních případech vražd.... celkově mě kniha zaujala mnohem méně než předchozí Houbařka, která byla skvělá, Rekonstrukci hodnotím jako průměrnou...
Tahle knížka byla hodné zajímavá.
Zpočátku to vypadalo, že to bude zajímavějšj detektivka, ale nakonec se z toho vyklubala dosti psychologická kniha, která pojednává o tom, jak ta tragédie z dětství dokázala Elišku ovlivnit na celý život.
Kniha má také velmi otevřený, ale svým způsobem uzavřený konec a má taky plno nedořešených a nedotažených veldješích linek. Dost by mě to štvalo, ale po tom, co jsem měla možnost setkat se s autorkou a slyšet její slova, ten konec a ty linky docela chápu a dokonce se mi to i trovhu líbí. Nejvíc se mi však líbilo, jak autorka prozradila, že sama konec knihy nezná a ani ji to netrápí. To mi přišlo fakt skvělý!
Co se týče postav, tak hlavní hrdinka mi byla rozhodně hrozně nesympatická a neměla jsem ji moc ráda. Měla kolem sebe skvélý lidi a pozdéji i přítele, ale ona se furt musela nípat v případu své matky a v sobě. Do teď nepochopím, co na ní David viděl a proč se s ní dal dohromady. Ten mi byl mnohem sympatičtější, i když bylo otravné, jak Eliška něco řešila a on na to hned měl počítačový program. Znělo to dost nereálně.
Styl psaní autorky a celkově vyprávění se mi ale hodně líbilo! Bylo velmi poutavé, kniha se četla skoro sama a měla jsem hodné často chuť se ke knize vrátit a zjistit, jak příběh pokračuje. To se mi až tak často nestává.
Co mi ale někdy vadilo, byly sálodlouhé popisy například případů dalších matek vražedkyň a jejich případů. Bylo jich moc a byly skoro všechny najednou, takže se mi začaly nakonec plést a nebavilo mě to. Nebo neustálé popisy Elišččiných snů a jak tam honí svou matku nebo ona ji. To bylo úmorné.
Kniha se mi velmi líbila a rozhodně to není moje poslední kniha od této autorky. Doporučuju i přes ten otevřený konec!
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkýchAutorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Kniha je celkem dobře a poutavě napsána, jenže poslednich 20 stránek je jak z rychlíku,a to knížce ubírá na hodnocení .
Obcas jsem měla chuť Elišku proplesknout, na druhou stranu jsem chápala jeji posedlost.
Fakta o vraždících matkach...to byla silna káva, v tu chvíli jsem myslela,že budu zvracet.
Těžké a smutné téma,jako život sám.